Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Josef Matouš (1921–1953)

Narodil se 7. 12. 1921 v Brně jako nemanželský syn Terezie Matoušové. Jeho matka byla zaměstnaná v pivovaře v obci Kunštát (okr. Boskovice), kde žila i se synem u svých rodičů, později se provdala do nedalekého Jasinova. Měl tři nevlastní sourozence. Ještě v době školní docházky začal pracovat jako pasák dobytka v Hlubokém u Kunštátu, později zastával místo kočího, na přelomu třicátých a čtyřicátých let byl zaměstnán v textilní továrně. V období okupace byl Josef Matouš nasazen na nucené práce do Německa, odkud se mu podařilo dvakrát utéct zpět do Protektorátu. Po druhém útěku se zapojil do partyzánského hnutí, v létě roku 1944 odešel na pomoc Slovenskému národnímu povstání, po návratu ze Slovenska působil v partyzánské skupině Dr. Miroslav Tyrš operující v oblasti Českomoravské vrchoviny.[1]

Po skončení druhé světové války bydlel Josef Matouš několik měsíců v obci Vír (okr. Bystřice nad Pernštejnem), odkud byl na podzim 1945 povolán k výkonu vojenské služby. Na počátku roku 1946 byl za nedovolené opuštění vojenského útvaru potrestán čtrnácti dny vězení. Po návratu z vojny (1946) krátce pracoval v textilní továrně ve Víru, brzy se však začal toulat a živit krádežemi. V roce 1946 byl za krádeže a nedovolené ozbrojování odsouzen k třinácti měsícům odnětí svobody, v souvislosti s tímto rozsudkem byl rovněž vyloučen z KSČ, do níž vstoupil v roce 1945. Po odpykání trestu začal Josef Matouš pracovat jako dělník na stavbě vírské přehrady. Jeho osobní život byl nicméně značně neuspořádaný. Byl otcem nemanželského syna (nar. 1946), s jehož matkou – pocházející z Víru – nežil ve společné domácnosti. Neshody, které mezi oběma panovaly, se zjevně na čas urovnaly, o čemž svědčí jejich vzájemný sňatek uzavřený v roce 1949. Na jaře následujícího roku se manželům narodila dcera. Roku 1950 však byl Josef Matouš znovu odsouzen, tentokrát k deseti měsícům vězení za nedovolené držení zbraní.

Po skončení trestu pracoval po určitou dobu jako brigádník na dole „Václav Nosek“ v Oslavanech u Brna, ze zmíněného působiště ale brzy odešel a začal se skrývat. Jako pohnutku pro toto počínání později uvedl obavu z trestního postihu za pobuřující výroky, jež měl pronést na taneční zábavě ve Vedrovicích u Moravského Krumlova. Po opuštění Oslavan se vydal směrem na Vysočinu, na podzim 1951 pak zavítal do obce Křtěnov u Olešnice (okr. Boskovice). Zde navštívil nejdříve rodinu Kozlovu, žijící na samotě nedaleko vesnice. Poté postupně navazoval kontakty s dalšími obyvateli Olešnicka, kterým se představoval jako „západní agent Karel“, parašutista vyslaný ze Západu s úkolem vyvíjet v Československu protistátní činnost. Tyto kroky během vyšetřování zdůvodňoval svojí snahou o změnu politické situace v ČSR, která by mu umožnila vyhnout se předpokládanému trestu. Řada skutečností však nasvědčuje tomu, že na Olešnicku a později Lysicku sehrál roli provokatéra Státní bezpečnosti.

Podle dochovaných písemných pramenů a svědectví pamětníků nejevil Josef Matouš bezprostředně po skončení války o spolupráci s bezpečnostními složkami valný zájem. Tento postoj však nejpozději do roku 1949 zásadním způsobem přehodnotil. 31. 5. 1949 bylo z velitelství stanice SNB v Rovečném (okr. Bystřice nad Pernštejnem) odesláno na KV-StB Brno hlášení týkající se oznámení Josefa Matouše. Ten o dva dny dříve poskytl SNB informace o bývalém partyzánovi Ignáci Hazuchovi, o nějž se v té době již několik měsíců intenzivně zajímala Státní bezpečnost.[2] Podstatné je pak zejména zakončení hlášení, v němž se uvádí, že „Josef Matouš prosil, aby zpráva byla důvěrná a pokud možno jeho osoba aby nebyla zatím prozrazena, jelikož by nemohl již další zprávy zjistiti a kromě toho by se pro nynější dobu vystavoval značnému nebezpečí. Jinak je ochoten podrobit se každému vyšetřování, které bude provedeno důvěrnou formou“.[3] O tom, jak na tento podnět zareagovala brněnská StB, již písemné prameny neinformují. J. Matouš byl následně odsouzen k dalšímu nepodmíněnému trestu, brzy po jeho vypršení pak začal vystupovat jako agent vyslaný do Československa západními státy.

Oblast Olešnicka byla na počátku padesátých let známá svým odporem k probíhající kolektivizaci zemědělství. Právě tento fakt Josef Matouš při seznamování s místními občany využíval. Jejich důvěru se snažil získat kritikou zemědělské politiky KSČ, někdy se však uchyloval i k výhružkám – tvrdil, že je členem ilegální skupiny, jejíž vyzrazení by mělo pro dotyčného zlé následky. Po lidech, které kontaktoval, požadoval stravu a úkryt, možnost poslechu zahraničního rozhlasu, na některé se obrátil s žádostí o opatření zbraně. Část z později zatčených se pokoušel zapojit do výroby protistátních letáků, u jednoho z nich si nechal ušít černý prapor s umrlčí lebkou a nápisem „RUDÝM PIRÁTŮM – SMRT“, který bezprostředně před zahájením oslav 1. máje (1952) vyvěsil v Bystřici nad Pernštejnem. Důvěra, kterou u některých lidí vzbudil, však postupně vyprchala a Josef Matouš se stále častěji setkával s odmítavými reakcemi. Nemálo k tomu přispěla i skutečnost, že byl dvakrát spatřen na stanici SNB v Olešnici, a to ve chvíli, kdy měli příchozí v úmyslu oznámit návštěvu neznámého muže ve svém domě.

Uvedené aktivity Josefa Matouše na Olešnicku spadají do období od podzimu 1951 do jara následujícího roku. Na přelomu května a června 1952 se rozhodl změnit působiště a zamířil do Kunic, vesnice vzdálené asi patnáct kilometrů jihovýchodně od Olešnice. Zde se na poli seznámil s rolníkem Josefem Krejčím, kterému se představil jako parašutista ze Západu, jehož úkolem je pomáhat zemědělcům proti zakládání JZD. Dne 15. 6. 1952 pak Josef Matouš navštívil místní hospodu, kde se připojil k několika hráčům karet. V průběhu večera objednával ostatním alkohol a vzbuzoval údiv tím, že o každém z přítomných věděl, jaké je jeho zaměstnání. Poté, co hra skončila, předváděl různé triky s kartami. Tehdy se v hostinci krátce zastavil předseda MO KSČ Josef Šafránek a jeden z triků po Matoušovi opakoval. Brzy na to odešel a zábava v hostinci pokračovala. Pozdě večer však někdo nahlédl do místnosti oknem, což Matouš zpozoroval, vytáhl pistoli a vyběhl ven. Kolem hospody v tu chvíli procházel Josef Šafránek, na nějž Matouš zaútočil. Dvakrát po něm vystřelil, přičemž druhá střela zasáhla Šafránka do hlavy. Matouš ihned z místa činu uprchl a zraněný předseda byl odvezen k lékaři. Během dvaceti dnů se zotavil, skutečnost, že jeho poranění neskončilo smrtí, však byla hodnocena jako náhoda.

Co se s Josefem Matoušem dělo v následujících měsících, nelze s určitostí říci. Dle vyšetřovacích a soudních spisů byl zadržen 14. 11. 1952 v obci Lipová na Vsetínsku. Dne 18. 11. 1952 byl eskortován do věznice KS-StB Gottwaldov v Uherském Hradišti a o necelý měsíc později (17. prosince) přemístěn do věznice KS-StB Brno v ulici Příční. Ve vyšetřovací vazbě byla Matoušovi přiznána jistá privilegia – z osobních věcí mu byl vydán balíček tabáku a cigaretové papírky, pravidelně mohl využívat nákupu chleba. Především však začal ve své cele „sepisovat svoji trestnou činnost“. Čistě na základě jeho sdělení byl v neděli 8. 2. 1953 zatčen Josef Krejčí z Kunic, jehož Matouš obvinil z návodu k zavraždění Josefa Šafránka. Ve stejnou dobu probíhala rozsáhlá zatýkací akce ve vesnicích v okolí Olešnice. Během následujících deseti dnů se ve vyšetřovací věznici KS-StB Brno v ulici Příční ocitlo v souvislosti s Matoušovou výpovědí sedmnáct osob.

Následovala série brutálních výslechů, jejichž cílem bylo, aby se dotyční přiznali k Matoušově verzi událostí, jež se na Olešnicku a Lysicku odehrály. Celý případ se Státní bezpečnost rozhodla využít k urychlení tempa kolektivizace v daných regionech. Již při zatýkání byli muži rozděleni do dvou skupin a podle toho také později souzeni ve dvou procesech. Zastrašovací roli měl sehrát především proces první, v němž bylo souzeno několik velkých zemědělců. Za tímto účelem bylo do seznamu skutků, k nimž se měli vyšetřovaní přiznat, zařazeno i navádění Josefa Matouše ke spáchání vražd funkcionářů KSČ a lidové správy a příslušníků SNB, Josef Krejčí byl navíc obviněn z trestného činu pomoci k pokusu vraždy, jelikož měl dle Matoušova tvrzení Josefa Šafránka v hostinci nenápadně označit.

Dne 25. 2. 1953 podala KS-StB Brno na Krajskou prokuraturu v Brně trestní oznámení na Josefa Matouše, Josefa Krejčího, Josefa Janču, Františka a Aloise Šafaříkovy, Františka Chudobu, Ladislava Toula, Františka Kalase, Pavla Tomana a Františka Huka. 2. 3. 1953 odeslal náčelník KS-StB Brno na HS-StB Praha žádost o povolení veřejného procesu.[4] Jeho cílem mělo být „odhalení kulackých živlů“ a posílení pozice KSČ v oblastech, odkud obvinění pocházeli. 13. 3. 1953 následovalo podání žaloby brněnským krajským prokurátorem.

Veřejný proces se skupinou „Matouš a spol.“ byl zahájen v pátek 17. 4. 1953 v sále sokolovny v Olešnici. Senátu Krajského soudu v Brně předsedal dělnický soudce JUDr. Jaroslav Demczak,[5] žalobu zastupoval JUDr. Ladislav Holubec. Vlastnímu soudnímu přelíčení předcházely předporady o jeho průběhu konané v Boskovicích a v Brně. Souzení muži z Olešnicka a Lysicka se v důsledku fyzického a psychického vyčerpání k většině skutků, z nichž byli obviněni, doznali.[6] Sám Josef Matouš se v průběhu procesu choval sebevědomě, především pak popíral úmysl vraždit. Jeho obhajoba však nebyla vzata v potaz. V neděli 19. 4. 1953 byl shledán vinným z trestných činů velezrady, pokusu vraždy a krádeže (§§ 78, 5, 216, 247 zák. č. 86/1950 Sb.) a spolu s Josefem Krejčím odsouzen k trestu smrti. Josef Janča si vyslechl rozsudek doživotního vězení, ostatní tresty se pohybovaly v rozmezí od pěti do dvaceti let odnětí svobody.[7] Zbývajících osm zatčených bylo Krajským soudem v Brně souzeno ve dnech 25.–26. 8. 1953. Nikdo z nich už nebyl označen za „třídního nepřítele“, čemuž odpovídala i výše trestů – od osmi do jednoho a půl roku vězení.[8]

Ve svém odvolání k Nejvyššímu soudu napadl Josef Matouš výrok krajského soudu prakticky ve všech směrech. Zdůraznil, že protistátní činnost pouze předstíral a skutky, jichž se dopustil, byly důsledkem jeho dobrodružné povahy. O tom, jaká úloha byla Josefu Matoušovi v celém případu přidělena a jaký pravděpodobně očekával trest, vypovídá i způsob argumentace, který v odvolání použil: „Musím zdůrazniti, že jsem se k celé trestné činnosti doznal, že jsem také usvědčil v plném rozsahu všechny ostatní spolupachatele. Jestliže tedy nalézací soud uvěřil mé výpovědi ve všech ostatních směrech, pak neměl důvodů k tomu, aby mému doznání a mé výpovědi nevěřil i v tomto směru.“[9] 16. 6. 1953 Nejvyšší soud všechna odvolání v daném případě jako bezdůvodná zamítl.

Josef Matouš tak byl časně ráno 29. 8. 1953 v Praze na Pankráci popraven. Několik minut před ním zde skončil svůj život i Josef Krejčí z Kunic.

Usnesením Krajského soudu v Brně ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo v roce 1991 rozhodnuto, že Josef Matouš a Josef Krejčí jsou účastni rehabilitace podle § 2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., pokud jde o trestný čin velezrady. Za ostatní činy byl Josefu Matoušovi stanoven trest odnětí svobody v trvání deseti let. Návrh jeho dcery na provedení rehabilitace i v případě jeho zbývající trestné činnosti Krajský soud v Brně v roce 1994 zamítl. V případě zbytkového trestu Josefa Krejčího (pět let odnětí svobody) došlo v roce 1996 před Krajským soudem v Brně k obnovenému projednání obvinění z návodu a pomoci k pokusu vraždy, v jehož rámci byl Josef Krejčí plně zproštěn obžaloby.

[1] Dle knihy Olešnické memento byl Josef Matouš původně členem partyzánské skupiny Jermak. Její velitel ho pro neposlušnost trestal pažbou a vyrazil mu přitom přední zuby. Matouš poté přešel do skupiny Dr. Miroslav Tyrš, kde byl znám pod přezdívkou Bezzubý Pepek. NOVOTNÝ, Josef: Olešnické memento. 2. vyd. [Vlastním nákladem, ČR 2009], s. 13, 109.

[2] Ignác Hazucha byl v srpnu 1949 zatčen a v roce 1951 v politickém procesu odsouzen k šestnácti letům vězení.

[3] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-842 Brno, Podsvazek vyšetřovacího svazku, hlášení velitelství stanice SNB v Rovečném z 31. 5. 1949, čís. 50 taj/1949.

[4] Podle původních plánů se měl proces uskutečnit již v březnu, potřeba jeho důkladnější přípravy patrně způsobila, že bylo jeho konání odloženo o celý měsíc.

[5] Jaroslav Demczak se narodil v roce 1922 v Ostravě, kde až do roku 1947 pracoval jako zámečník a poté krátce jako vychovatel hornických učňů. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let absolvoval dvouletou právnickou školu pracujících v Praze. Mimo jiné byl jedním ze soudců v sérii procesů v případu Babice.

[6] František Šafařík, Alois Šafařík i František Chudoba během přelíčení popřeli, že by naváděli Matouše ke spáchání vražd, soud však jejich obhajobu odmítl s odkazem na Matoušovu výpověď.

[7] František Chudoba (20 let), Alois Šafařík (19 let), František Šafařík (17 let), Ladislav Toul (17 let), František Huk (10 let), František Kalas (10 let), Pavel Toman (5 let).

[8] Vilém Kozel st. (8 let), Augustin Kozel (7 let), Josef Krahulec (5 let), Vilém Kozel ml. (4 roky), Josef Kozel (2 a ½ roku), Josef Jonáš (2 roky), František Fučík (2 roky), František Vojta (1 a ½ roku).

[9] NA, f. Generální prokuratura (neusp.), odvolání Josefa Matouše k Nejvyššímu soudu z 30. 5. 1953.