Ústav pro studium totalitních režimů

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Josef Hruška (1883–1949)

Narodil se 13. dubna 1883 v Praze, v letech 1896–1903 studoval Vyšší gymnázium s vyučovací řečí českou, po maturitě nastoupil na Právnickou fakultu, kde však setrval jen čtyři semestry – do roku 1905. Poté začal pracovat nejprve jako soukromý úředník, od roku 1912 jako redaktor Pokrokových listů a Deníku čs. severovýchodu. V roce 1908 nastoupil jako jednoroční dobrovolník u 28. pěšího pluku a o tři roky později se oženil. Když vypukla první světová válka, byl stejně jako miliony dalších mužů mobilizován, aby se již v říjnu 1914 ocitl se svým pražským plukem na ruské frontě v těžkých bojích s carskou armádou. Po zajetí dvou praporů 28. pěšího pluku zde válčil od léta 1915 na frontě italské, účastnil se mnoha střetů na řece Soče a po absolvování důstojnické školy a dalších vojenských kurzů se stal podporučíkem, posléze poručíkem znovu obnoveného 28. pěšího pluku. Do vlasti se vrátil 2. listopadu 1918 a o několik dní později se přihlásil do nově se formující československé armády.

V ní nastoupil činnou službu 14. listopadu 1918, opět v rámci 28. pěšího pluku. Krátce byl velitelem čety strojních pušek a později i velitelem čety Hradní stráže (leden–květen 1919). Vzhledem k jeho věku, který byl překážkou řadové služby, se stal konceptním důstojníkem s různým zařazením (ministerstvo národní obrany, Posádkové velitelství velké Prahy atd.), přičemž jej postupně povyšovali až do hodnosti podplukovníka. Nadřízení ho v této době hodnotili vesměs kladně, pravidelně se však objevovaly výhrady k jeho sklonu kumulovat dluhy. Jejich příčinou se staly především problematické rodinné poměry – Hruškova manželka byla nemocná a on musel vyživovat pět dětí (čtyři syny a dceru), k tomu navíc podporoval své rodiče. I proto se rodina často ocitala na hranici bídy. Právě v této skutečnosti lze snad nalézt i jeden z motivů jeho pozdějšího jednání. 1. ledna 1939 Josefa Hrušku přeložili do výslužby, čímž se uzavírá jeho dlouhá vojenská kariéra, nikoli však definitivně.

Závěrečné dějství jeho „vojenského“ života bylo velmi krátké a navíc se svou povahou zcela lišilo od jeho předchozího působení. Někdy v roce 1947 totiž Josefa Hrušku oslovilo komunisty ovládané Vojenské obranné zpravodajství, aby se stal jeho spolupracovníkem. On tuto nabídku, finančně i materiálně honorovanou, přijal. Jeho řídící orgán, kterým byl vedoucí zpravodajský důstojník plk. Richard Mysík a jeho nadřízený, náčelník plk. Josef Musil, po něm požadovali politické informace zejména z tábora národních socialistů. Proto vstoupil do Československé strany národně socialistické a aktivně se účastnil jejích schůzí, z nichž pak pravidelně podával svým představeným zprávy. Nové a naléhavější úkoly však vyvstaly po únoru 1948. Plk. Mysík mu uložil, aby pronikl do vznikajících ilegálních skupin a skrze ně se napojil na zahraniční emigraci. Josef Hruška se tedy stal agentem-provokatérem, kterému se bohužel skutečně podařilo velmi brzy vzbudit důvěru. Jeho obětí se stal Karel Bacílek starší, jehož potkal v dubnu 1948 v pražské restauraci Václava Tichého v Benediktské ulici. Ten ho pozval k sobě do bytu a seznámil ho i se svým synem, studentem práv Karlem Bacílkem mladším. Tak se začala odvíjet tragédie, jejíž konec na sebe nedal dlouho čekat.

Josef Hruška oba Bacílky přesvědčil, že je odhodlán k odboji, a oni začali na jeho pokyn aktivně vyhledávat ilegální skupiny ve svém okolí a oslovovat své známé. Tak se na Hrušku napojil i student Právnické fakulty Boris Kovaříček se svou protikomunistickou skupinou „Šeřík“ a kromě něj i mnoho dalších osob, z nichž některé oslovil Josef Hruška sám. Tento muž se fakticky stal vedoucím nově vznikající podzemní organizace – ve skutečnosti volavčí sítě – jež dostala název „Pravda zvítězí“. Vydával příkazy a pokyny, formuloval její program a stanovil její hlavní cíl – ozbrojený převrat, jím „naplánovaný“ na první výročí komunistického puče v únoru 1949 (všem zúčastněným mělo být podezřelé, že se vždy stavěl proti jejich vyzbrojování a poukazoval na to, že zbraně včas obstará sám). Kromě napojování existujících skupin se Josef Hruška opakovaně pokoušel proniknout i do blízkosti významných představitelů zahraniční emigrace, a to i pomocí rádiového vysílání, ale neuspěl. Naopak se mu podařil nečekaný úspěch, když se do bytu jednoho ze získaných odbojářů dostavil na Hruškovy urgence sám generál Karel Kutlvašr, na něhož měli komunisté již dlouho spadeno. Ten sice nic konkrétního nepřislíbil, jen si vyslechl Hruškův referát o chystané akci, ale i to stačilo. Nedlouho poté bezpečnostní orgány spustily stavidla zatýkání, při němž bylo „realizováno“ obrovské množství lidí, mezi nimi i sám Josef Hruška (18. 12. 1948). Ten se stal, poté co splnil svůj úkol, pro obranné zpravodajství jen přítěží. Ve vojenské věznici na Hradčanech byl podroben nelidským výslechům (plk. Mysík doufal, že je nepřežije) a donucen podepsat protokol, kde se přiznal, že hrál s 5. oddělením hlavního štábu dvojí hru. To znamenalo jeho konec.

Státní bezpečnost ve spolupráci s vojenskými orgány celý případ náležitě připravila a předala soudu, který postupoval zcela v intencích politických instrukcí. Josef Hruška se ocitl v třináctičlenné skupině, která byla prefabrikována jako Štáb ilegální organizace Pravda zvítězí. Do jejího čela byl dosazen právě generál Kutlvašr, mezi dalšími souzenými nechyběl ani Karel Bacílek mladší či Boris Kovaříček. Státní soud za předsednictví plk. justiční služby Dr. Jana Metličky (prokuraturu zastupoval gen. justiční služby Jan Vaněk) začal případ projednávat bez přítomnosti veřejnosti ve dnech 12.–16. května 1949. Přestože se Josef Hruška pokoušel prokázat svou nevinu, mimo jiné žádal svědectví Richarda Mysíka (ten se k líčení nedostavil ani soudu neposkytl agenturní materiál), osud, který mu byl určen, neodvrátil. Rozsudek konstatoval spáchání zločinu velezrady (§ 1, odst. 2 zák. č. 231/4 Sb.) a vyzvědačství (§ 5 odst. 1, 2 zák. č. 231/48 Sb.) a znamenal, stejně jako u studentů Karla Bacílka mladšího a Borise Kovaříčka, hrdelní trest. Odvolání, které projednával Nejvyšší soud v Brně již 23. května 1949, představovalo jen pouhé administrativní zdržení na cestě k šibenici.

V této chvíli se do záchrany Josefa Hrušky vložili i jeho blízcí. Manželka a děti se obrátily na poslední instanci, která mohla trest smrti změnit – na prezidenta republiky. Ve své žádosti o milost poukazovaly na Hruškův dělnický původ i na jeho těžký život v éře první republiky. Neopomněly zdůraznit uvědomělost celé rodiny – všechny Hruškovy děti (Jaroslav, Josef, Eduard, Emilie a Alois) byly členy KSČ, přičemž syn Jaroslav, toho času pplk. ČSLA, vstoupil do karlínské organizace strany již roku 1932. V žádosti nechyběla zmínka o Hruškově zranění, které utrpěl během květnového povstání, když se pokoušel odzbrojit německý vůz, ani informace o šestiletém věznění syna Jaroslava v koncentračním táboře Buchenwald. Nic z toho však Klementa Gottwalda neobměkčilo.

Ráno 24. května 1948, v předvečer IX. sjezdu KSČ, byl Josef Hruška na dvoře pankrácké věznice oběšen, stejně jako jeho dvě mladé oběti.

Ironií osudu je, že z těchto tří popravených byl rehabilitován jako první: rozhodnutím Městského soudu v Praze z 4. dubna 1966.