Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Josef Čuba (1893–1951)

Nejstarší ze zakladatelů odbojové organizace známé pod zkráceným názvem Hory Hostýnské Josef Čuba se narodil 29. října 1893 v Rajnochovicích, tradiční, ale poměrně dynamicky rostoucí valašské obci (bývalý okres Kroměříž) v dělnické rodině. Jeho otec byl lesní dělník. V tomto povolání se lidem těžké úrazy nevyhýbaly; Čuba starší se při kácení zranil tak nešťastně, že musel práce v lesích zanechat a živil se posléze jako tzv. obecní sluha. Jeho syn pracoval po absolvování obecné školy též jako lesní dělník a pak přešel na arcibiskupskou pilu.[1] Zde se postupně vypracoval z pozice pilařského dělníka na odborně náročnější práci manipulanta.

Po vypuknutí první světové války narukoval v roce 1915 původně na ruskou frontu a posléze byl převelen na frontu italskou, kde se šťastně dočkal jejího konce. Po demobilizaci nastoupil zpět ke svému bývalému zaměstnavateli na pilu, vychodil pilařskou školu a postoupil na odpovědnou pozici pilařského mistra. Stal se odborníkem v oboru zpracování dřeva, a dokonce publikoval články na toto téma v tisku. V roce 1936 byl penzionován a přijal funkci kronikáře obce Rajnochovice.

Josef Čuba se zajímal o postavení zaměstnanců a o veřejné záležitosti. Působil v odborech, v meziválečném období byl členem i aktivním propagátorem politiky lidové strany (vykonával funkci jednatele v místní organizaci lidové strany). Po osvobození vstoupil do národně socialistické strany. Tuto stranu do února 1948 reprezentoval na místní úrovni jako člen MNV v rodné obci.

Manželka Josefa Čuby pocházela ze selské rodiny; jak bylo v té době na venkově zvykem, zabývala se vedením domácnosti, nikoli veřejnými záležitostmi, a nijak se politicky neangažovala.

Josef Čuba byl člověk přemýšlivý a nadaný pronikavým úsudkem. Z tohoto pohledu je zřejmé, že poválečné tažení komunistů za ziskem výlučné moci ve státě a rozpory mezi propagandou a jejich skutečnými činy při tomto usilování mu nemohly být lhostejné. Často se k politice komunistů kriticky vyjadřoval. U obyvatel Rajnochovic i v širším okolí se těšil vážnosti, lidé mu naslouchali a uvažovali o jeho názorech. To mu později při soudním procesu v roce 1951 nemohlo být zapomenuto, žalobce glosoval Čubovy postoje pro danou dobu charakteristickým stylem plným frází: „Každý návrh, který byl předložen komunistickými vládními činiteli ku zlepšení poměrů pracujícího lidu, demagogicky sesměšňoval a hanobil, čímž se snažil ve své obci vyvolati nepřátelskou náladu proti komunistickým vládním činitelům“.[2]

Bylo zcela přirozené, že člověk s tak nesmlouvavým postojem tíhl k organizaci odboje proti poúnorovému režimu. Obrátil se na stejně smýšlející sousedy z Rajnochovic a společně vytvořili zárodečnou buňku organizace, která se stala jádrem mnohokrát personálně proměňované a doplňované odbojové struktury známé jako Hory Hostýnské.[3] Čtveřice zakladatelů skupiny získala během letních měsíců roku 1948 pro svůj záměr několik desítek dalších spolupracovníků a podporovatelů. Jednalo se o rolníky, lesní dělníky, hajné, autodopravce a malé živnostníky z okolí Rajnochovic (př. Alois Kovář, Jan Stáhala, Josef Uhlíř, Alois Hruška, Alois Doležal, Eduard Perutka a další). Někteří z nich měli zkušenosti z protinacistického odboje.

S rozšiřováním počtu členů bylo zapotřebí specifikovat cíle činnosti a utvrdit se v tom, že je všichni sdílejí. Při tajné schůzce na Holubově chatě poblíž Černavy dne 6. září 1948 byly jednomyslně přijaty následující cíle skupiny: vycvičit tým mužů odhodlaných a schopných v příhodné době podpořit zahraniční útok proti režimu vytvořením domácí fronty, shromáždit zbraně a střelivo, pomáhat ohroženým zatčením a jejich rodinám, získávat na tyto účely finanční prostředky, navázat na systém válečných úkrytů a budovat v horách kryty nové, upozorňovat na existenci protirežimních sil i na jejich program zastrašené obyvatelstvo, vystupovat proti nejagilnějším podporovatelům režimu a dát jim pocítit, že jejich nepravosti nezůstanou bez potrestání, obstarat si rádiové spojení se svobodným světem a šířením zpráv odtamtud tlumit účinky domácí propagandy a izolace obyvatel od světového dění.

Josef Čuba byl ve svých pětapadesáti letech jedním z nejstarších a nejzkušenějších členů skupiny, od počátku byl považován hlavně za ideového a politického inspirátora, praktické a zejména bojové akce měl vést jeho zástupce, pětadvacetiletý hajný Antonín Kohout. První akcí, která na existenci skupiny náležitě upozornila, se stala „varovná návštěva“ u obávaného exponenta režimu a utiskovatele rolníků Fojtíčka v obci Loučka. Při zpáteční cestě od Fojtíčka se odbojáři zmocnili značného množství trhavin ze skladu poblíž obce. Fojtíčka doma nezastihli, ale notně vyděsili jeho domácí. Dalším cílem se v polovině září 1948 stal dům Jindřicha Grygara, místopředsedy Okresního národního výboru v Holešově a člena Okresního výboru KSČ v Rusavě. Tentokrát narazili na ozbrojený odpor domácího pána, z čehož se vyvinula dramatická noční přestřelka. Byla to tak nepřehlédnutelná akce, že funkcionáři komunistické strany na celém Holešovsku propadli panice. Od tohoto okamžiku měli odbojáři v patách Bezpečnost nejen z holešovského okresu, ale postupně i posily z Gottwaldovska doplněné o lidové milicionáře a síť informátorů.

Skupina Josefa Čuby o sobě dávala vědět i propagačními, nebojovými akcemi, zejména sérií letáků, z nichž nejznámější byl leták s názvem: „Občané, katolíci.“

Na jaře roku 1949 se s pomocí Ing. Svatoslava Krumpholce z Bystřice pod Hostýnem, absolventa Baťovy elektrotechnické školy v bývalém Zlíně, a Františka Rajnocha[4] podařilo sestrojit funkční vysílačku, která byla přemístěna do hájovny Rudolfa Sachra, nadlesního z Rajnochovic. Tento muž vedl spolupracující organizaci či větev Hostýnských Hor s názvem Troják (název vybrán dle známého vrcholku poblíž Hostýna, tato skupina měla desítky členů a podporovatelů např. Otu Čalu, Aloise Šamánka, Zdenka Pánka, Aloise Lanžhotského, Josefa Palu, Františka Dubjáka a další). Po vyzrazení byla většina osob spojená s R. Sachrem stejně jako jejich velitel pozatýkána 18. srpna 1949.

V této době již hlavní proud Hostýnských Hor vedl Jan Stáhala, lesník z Rajnochovic. Josef Čuba po roce v čele organizace vyšel vstříc potřebě mladšího, energičtějšího vůdce a od 23. března 1949 (schůzka u Antonína Kohouta zaměřená na řešení dalšího vedení a strategie skupiny) postupně předával „bojové“ vedení Stáhalovi a sám se posunul spíše do role ideologa činnosti skupiny. Josef Čuba též v této době získal pro skupinu schopného „finančního managera“. Ladislav Smékal získal od podporovatelů ze své domovské obce Kelč na provozní záležitosti skupiny během jara 1949 významné peněžní částky a později obstaral i naturální podporu: potraviny, zbraně a oblečení.

V létě 1949 připadlo velení skupiny Vlastimilu Janečkovi, délesloužícímu nižšímu důstojníkovi, který na protest proti poměrům v armádě uprchl od svého útvaru v Kroměříži. Tento nový velitel činnost skupiny ve spolupráci s Josefem Čubou a dalšími rozšířil, precizoval a rozvinul její program. Nový velitel byl také konfrontován s odhalením dvou udavačů: poštovního zřízence Valíčka a jeho komplice Otčenáška z Kelče. Tito dva vítečníci byli mimo jiné odpovědní za zatčení oblíbeného kelčského faráře P. Františka Mikulky. Vlastimil Janečka byl pro radikální řešení: prověřit osobně oba podezřelé jejich zkontaktováním, při němž by se on sám v doprovodu dalšího člena organizace Františka Motaly vydával za pracovníky StB, kteří potřebují informace o odbojářích. Valíček chtivý odměny neprohlédl, že jde o fingovanou akci, sliboval informace obstarat a předat 14. září 1949 v lese zvaném „Lišky“ u Horních Těšic; opatrnější Otčenášek se na odlehlé místo nedal vylákat. Valíčkovi se důvěřivost stala osudnou, dva dny po schůzce 16. září 1949 bylo jeho tělo nalezeno ve zmiňovaném lese. Poštovní zřízenec a agilní komunista byl za své udavačské aktivity zastřelen. Podle dostupných údajů střílel pravděpodobně František Motala.[5]

Valíčkova smrt se stala propagandistickou zbraní proti odbojářům a zároveň vedla k rozpoutání štvanice proti nim. StB připravovala s pomocí informátorů jednu „past“ za druhou. Josef Čuba cítil, že se smyčka kolem jeho osoby utahuje, a z obavy před zatčením odešel 14. října 1949 v doprovodu Antonína Kohouta z domova, aby nocovali v jednom z horských bunkrů na Humenci. Následujícího dne (15. října 1949) oba v lesním prostoru blízko bunkru zaskočila dobře informovaná zásahová jednotka, obklíčila je přesila příslušníků a zatkla. Následovala vyšetřovací vazba v nechvalně proslulé věznici v Uherském Hradišti, kde se při výsleších používaly zvláště brutální metody. Josef Čuba byl přinucen i ke krajně problematickému doznání, že schvaloval přípravy vražd dalších „nepohodlných osob“ v Rajnochovicích.

S jeho odsouzením se však čekalo dlouhé měsíce (až do poloviny roku 1951), kdy měla Bezpečnost ve svých spárech náležitě zpracovaného i posledního bojovníka, který převzal velitelskou štafetu skupiny Hory Hostýnské.[6]

Prokuratura několikrát měnila obžalobu; původně připravovala propagandistické soudní divadlo se skupinou Josef Čuba a spol. již na rok 1950. Souzeno mělo být jedenadvacet obviněných, na prvním místě kromě Josefa Čuby jeho zástupci a náhradníci ve velitelské funkci Jan Stáhala a Antonín Kohout. Poslední verze z roku 1951 stavěla mezi obžalovanými na první místo Miloše Pospíšila, Josefa Čubu na místo druhé a celkový počet obviněných rozšířila na pětadvacet. Všichni se měli zodpovídat během veřejného soudního procesu probíhajícího ve dnech 22. května až 26. května ve Velkém kině v Gottwaldově (někdejší Zlín, prostory byly vybrány s cílem předvést odstrašující divadlo co největšímu počtu diváků) ze spáchání velezrady podle § 1 odst. 1 pís. c) a odstavce 2 zákona č. 231/48 Sb., na ochranu republiky. Senát Státního soudu Brno zasedal ve složení: předseda JUDr. Vladimír Podčepický, JUDr. Vojtěch Rudý (později se smutně proslavil též v případu „Babice“), štábní kapitán JUDr. Alois Pytlíček a jako soudci z lidu nadporučík Jaroslav Dočkal a Norbert Švagr. Prokuraturu zastupovali Emil Eichler a JUDr. Josef Handl. Padly čtyři rozsudky smrti, kromě Josefa Čuby ještě pro Miloslava Pospíšila, Vladimíra Rajnocha a Sikmunda Bakalu.

K výkonu rozsudku došlo bez ohledu na žádosti o milost v brzkých ranních hodinách dne 4. září 1951 v Praze v Pankrácké věznici.

[1] Rajnochovice založil v roce 1721 na místě arcibiskupských hamrů bača Mikuláš Rajnoch. Původní církevní vrchnost se nadále v rozvoji obce uplatňovala podnikatelskými záměry a stála u založení dílny na výrobu hrnčířského zboží. Svérázná místní keramika se tu vyráběla 80 let, a dále původně vodní pily (založena 1813, modernizována 1895). Pila je v provozu do dnešních dnů. Dalším historicky významným místním artiklem je dřevěné uhlí, které se v obci pálilo původně v milířích a dnes v modernizované peci. Obec bývala jednou z největších v hornatých částech kroměřížského okresu a již za první republiky i v době poválečné sloužila pro své krásné okolí a čistý vzduch též k rekreačním účelům, mimo tradičních chaloupek ve valašském stylu zde stávala řada rekreačních chat. Tyto dosáhly dnes i s moderními pobytovými středisky počtu přes 550 (viz www.rajnochovice.eu).

[2] Materiály Krajského velitelství StB Gottwaldov, Trestní oznámení na Čubu Josefa a společníky ze dne 28. června 1950, str. 6. Uloženo v ABS pod sp. zn. V–2675. V citaci jsou zachovány pravopisné zvláštnosti originálního textu.

[3] Josef Čuba sezval dne 27. června 1948 v nočních hodinách do chaty známé pod názvem „U Klausy“ a stojící kousek od Rajnochovic tři další vlastence a demokraty z obce: Antonína Kohouta, Jaroslava Rajnocha a Ladislava Smékala. Na této schůzce společně domluvili vznik protirežimní skupiny, základní body jejího strategického programu a taktiky pro nejbližší dobu: získávat další spolehlivé a aktivní stoupence na Hostýnsku. Celý název této bojové skupiny zněl První odbojová skupina ČSRK–Hory Hostýnské (úvodní zkratka vznikla ze začátečních písmen příjmení čtyř zakladatelů: Č jako Čuba, S jako Smékal atd. Později, když se následkem slučování s dalšími skupinami a po sérii zatýkání vedení skupiny obměňovalo, přestala se první část názvu jako lehce zavádějící a méně srozumitelná používat).

[4] Jedná se o bratra jednoho ze zakladatelů Hor Hostýnských Jaroslava Rajnocha. Bratři Rajnochové byli celkem čtyři, všichni se na aktivitách skupiny v různé míře podíleli. Nejvýrazněji se do dějin skupiny zapsal Vladimír Rajnoch, příslušník SNB v Rusavě, obci poblíž Rajnochovic. Nejprve kryl a informačně zajišťoval bezpečnost akcí skupiny z této své pozice člena policejního útvaru nejbližšího působišti skupiny. Poté, co na něj padlo podezření, že je se skupinou ve spojení, odešel do ilegality. Skrýval se v horských bunkrech a v domcích místních podporovatelů (šlo o odlehlejší stavení nebo o domy rodin, které podobným způsobem poskytovaly pomoc osobám ukrývajícím se již za okupace před gestapem). Při akcích vystupoval ve stejnokroji SNB a řídil je jménem policie, čímž přiváděl své bývalé kolegy k nepříčetnosti. Poté, co se mu podařilo vyváznout z několika pastí StB, připojil se k nejužšímu okruhu spolubojovníků Miloše Pospíšila, posledního velitele skupiny nejdéle odolávající Bezpečnosti a navazující na aktivity Hor Hostýnských. To mu vyneslo v roce 1951 trest smrti.

[5] František Motala ze Suchdola nad Odrou byl železničář. Pro neshody s nadřízenými, kteří mu přičítali k tíži malou politickou uvědomělost a snažili se ho zbavit kvalifikovaného místa, začal uvažovat o opuštění republiky. V protokolech uváděl jako cíl v zahraničí Argentinu, kde žila s jejich dvěma dětmi jeho první manželka německé národnosti, Beatrice Gebauerová. Na cestu do ciziny se dobře vybavil: z pokladny suchdolské kanceláře státní dráhy odnesl pravděpodobně 71 000 korun. Přecházet hranice chtěl na Šumavě u Borových Lad, kde měl při pokusu přebrodit Vltavu ztratit aktovku s penězi. Na hranicích byl zadržen a poslán do zajišťovací vazby nejprve ve Vimperku, pak dopraven do věznice v Ostravě. Osud výše uvedené částky se nepodařilo zjistit. Motala se držel své verze, že peníze se „utopily“. Vyšetřovatelé toto tvrzení zpochybňovali: Vltava je v místech u Borových Lad sotva po kolena. Aktovku s penězi se nepodařilo objevit, přestože řeka byla opakovaně prohledávána doslova píď po pídi. Motalu odsoudili za pokus o nedovolené překročení hranic a odcizení financí státních drah, ale po několika měsících ve výkonu trestu se mu podařilo uprchnout! Vrátil se na rodné Hostýnsko a připojil se k „Horám Hostýnským“. Byl v častém styku s druhou manželkou, matkou jeho dvouletého syna, Zdenkou Šubertovou, která pocházela z Rajnochovic, navštěvovala tam své rodiče a stýkala se s rodinami odbojářů. Zde se nabízí další hypotéza, kam se poděly železničářské peníze. S Motalou ke hranicím vůbec nevyrazily, předal je tajně před odchodem manželce a část z nich tvořila finanční základnu pro podniky odbojářů v Hostýnských vrších. Toto vysvětlení se však prokázat nepodařilo. František Motala patřil k významným postavám skupiny a dokázal před Bezpečností unikat i po zatčení jejího posledního velitele Miloše Pospíšila v únoru 1951. Osudným se mu stalo, že se nedokázal dlouho obejít bez kontaktu s manželkou a synem. V květnu 1951, ho StB zastřelila právě při návštěvě rodiny Na jeho stopu navedla Bezpečnost pravděpodobně informátorka, která od roku 1949 „přátelsky navštěvovala jeho manželku pod záminkou pomoci opuštěné ženě s malým dítětem“.

[6] Kamenosochař z Chvalčova a někdejší státní správce kamenické dílny v Odrách Miloš Pospíšil byl zatčen 3. ledna 1951 na vsetínském nádraží při cestě na Slovensko. Vyslal jej tam zbytek věrných odbojářů, aby zajistil podmínky pro přesun na bezpečnější slovenskou půdu. K dopadení Pospíšila nastražila StB s pomocí místních informátorů v průběhu let 1949–50 několik neúspěšných pastí. Obzvlášť neslavně skončila neprofesionálně zorganizovaná akce a na úpatí vrchu Troják ze dne 19. srpna 1950. Tehdy místo dopadení Pospíšila pravděpodobně špatně koordinovaní a zmatení příslušníci zastřelili svého kolegu Vincence Šimčáka. Smrt policisty byla navzdory výsledkům technické expertízy a veškeré logice připsána Pospíšilovi a náležitě propagandisticky využita. Informace o pravém stavu věcí však proklouzly na veřejnost a „orgánové utrpěli značnou újmu na pověsti“. O to více si Bezpečnost vychutnala výše uvedené zatčení ve Vsetíně. Ve vyšetřovací vazbě zažil těžké chvíle nejen sám Miloš Pospíšil, muž opředený pověstí nepolapitelného (skončil též na pankráckém popravišti), ale i jeho bratr a spolupracovník v odboji Josef, zatčený již o více než rok dříve.