Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Jiří Hejna (1930–1952)

Narodil se 27. listopadu 1930 v Rokycanech (okres Rokycany, Plzeňský kraj), otec Jiří, který záhy od rodiny odešel, byl valcířem, matka Božena (roz. Nová) byla dcerou obecního sluhy a starala se o domácnost. V roce 1934 se Hejnova matka znovu provdala za strojního zámečníka Eduarda Ratzeka, který od roku 1929 pracoval v Rokycanech v továrně na náboje a kovové zboží (Kovohutě). S ním pak vychovávala své tři děti – Jiřího a dvě starší dcery, Boženu a Marii. Rodina žila v Rokycanech, odkud se v roce 1946 přestěhovala do Ústí nad Labem, kde Jiřího nevlastní otec nastoupil do zaměstnání v Trmicích v tamější dehtárně a poté v Dole 5. květen. O necelé tři roky později se stěhovali znovu, když byl Eduard Ratzek zaměstnán nejprve na Dole Otakar II. (Košťany u Teplic) a následně u dopravní a montážní čety Severočeských hnědouhelných dolů Teplice. Jiří Hejna vychodil v Rokycanech pětitřídní obecnou školu a tři třídy školy měšťanské, po jejímž absolvování nastoupil do učení na strojního zámečníka k rokycanské firmě Rudolf Černý. Podobně jako jeho nevlastní otec i on nalezl práci v Severočeských hnědouhelných dolech (Důl 5. května v Trmicích, Důl Karel v Pozorce), avšak v jeho případě se jednalo o poměrně krátkou a nepříliš šťastnou životní epizodu.

Jiří Hejna se totiž projevil jako „problematický“ element, příčící se vznikajícímu socialistickému soukolí. Snad i jeho skautská výchova (do Skautu vstoupil v  Rokycanech ve svých šesti letech) a dobrodružná povaha ho přivedly k nápadu překročit už v roce 1948 ilegálně hranice do západního Německa. Tento „protistátní čin“, kvalifikovaný tehdejší československou justicí jako nezákonné opuštění republiky a rozšiřování nepravdivých zpráv, mu po návratu vynesl měsíční podmíněný trest s odkladem na jeden rok.[1] Jelikož ho první střet s komunistickou realitou dostatečně „nepoučil“, další trest na sebe nenechal dlouho čekat. Na jaře 1950 byl Okresním soudem v Mostě odsouzen za sabotáž pětiletého plánu k šestiměsíčnímu vězení s podmínkou na dva roky. Když pak musel v dubnu 1951 nastoupit jako nespolehlivý prezenční vojenskou službu nikoli u standardního útvaru, nýbrž u PTP 59 (Pomocné technické prapory) v Žatci, rozhodl se uprchnout, což se mu 29. července 1951 podařilo. Po třech týdnech skrývání nakonec v doprovodu své manželky Jarmily, roz. Hejskové, opustil 22. srpna 1951 poblíž Železné Rudy území ČSR. Manželé Hejnovi měli v plánu zamířit do Austrálie, k tomu však již nikdy nedošlo.

V Bavorsku je německé orgány na jejich vlastní žádost předaly Američanům a ti je po výsleších, které probíhaly několik dní ve Straubingu, poslali do uprchlického tábora Valka v Norimberku. Tam někdy v září 1951 oslovil Jiřího Hejnu jeho známý ze straubingského působiště Rudolf Fuksa a informoval ho o možnosti pracovat pro americkou zpravodajskou službu. Jiří Hejna, motivován i slíbenou finanční odměnou, tuto nabídku přijal. Oba mladíci byli po několika dnech svým „řídícím orgánem“ (krycí jméno „Vašek“) odesláni z Norimberku do Mnichova, kde se podrobili krátké instruktáži a obdrželi falešné doklady (ty Hejnovy zněly na jméno Gustav Sojka), peníze (celkem 10 000 Kčs) i zbraně (každý měl pistoli a ruční granát). Po několika dnech je automobil odvezl do blízkosti hranic, které v exponovaném prostoru Železné Rudy 19. října 1951 úspěšně překročili. Kroky dvou nezkušených agentů poté směřovaly do Hejnova bydliště v Teplicích, kde se jim podařilo sehnat útočiště v bytě Bedřicha Klašky, který byl známým Hejnova nevlastního otce a pomáhal Jiřího ukrýt již po jeho útěku z vojny. Úkolem agenta Hejny bylo vytvořit v severních Čechách síť informátorů a pro ukládání špionážních zpráv zde vybudovat mrtvou schránku. To se mu skutečně podařilo, když v Teplicích získal jako spolupracovníky zmiňovaného Bedřicha Klašku (krycí jméno „Jasan“) a jeho švagra Ludvíka Vejrostka (krycí jméno „Ludva 111“). Navíc s Rudolfem Fuksou, který se svůj úkol opatřit nový šifrovací klíč Pohraniční stráže zdráhal z důvodu značného rizika splnit, podnikli cestu do Děčína, kde získali k podzemní činnosti bývalého majitele řeznické živnosti Josefa Petrlíka[2] (krycí jméno „Labe“) a řeznického dělníka Františka Novotného (krycí jméno „Partyzán“). Mrtvá schránka pak vznikla v Teplicích nedaleko Dimitrova náměstí (dnešní Laubeho náměstí), kde byla umístěna v duté trubce elektrického vedení.

Poté, co oba kurýři splnili alespoň část toho, co se od nich při jejich první misi žádalo, vydali se 27. října 1951 zpět do západního Německa. Vlakem se dostali do Plzně, kde však Fuksu potkal jeho někdejší kolega z Pohraniční stráže, který o něm informoval StB. K zatčení těchto „zarytých nepřátel lidově demokratického Československa“ následně došlo v Klatovech po cestě z nádraží, kde se při čekání na další spoj paradoxně nechtěli zdržovat, aby nebudili nežádoucí pozornost. K ozbrojenému odporu z jejich strany nedošlo. Zanedlouho byli předáni orgánům Velitelství vojenské zpravodajské služby, do jejichž kompetence případ těchto „dezertérů“ spadal a které je náležitě zpravodajsky „vytěžily“. Na základě vynucených výpovědí byli zatčeni všichni protagonisté špionážní akce, včetně Hejnova nevlastního otce Eduarda Ratzeka[3], jenž o synově návratu věděl, i zbylí čtyři spolupracovníci (Klaška, Vejrostek, Petrlík a Novotný).

Na základě trestního oznámení byla vypracována zlověstná obžaloba, ve které byli Jiří Hejna stejně jako jeho kolega viněni z hrdelních zločinů zběhnutí (§ 273), velezrady (§ 78) a vyzvědačství (§ 86). Soud, jemuž předsedal JUDr. Zdeněk Kaláb a který se konal ve dnech 11. a 12. března 1952 v Praze, vyslyšel přání prokurátora JUDr. Jaroslava Dlouhého a Jiřího Hejnu i jeho „dvojče“ odsoudil k trestu smrti. Odvolání k Nejvyššímu soudu (předseda JUDr. Malý) v Praze bylo dne 15. května 1952 smeteno ze stolu a stejně se vedlo žádostem o milost, které podali jak odsouzenci, tak jejich zoufalí rodinní příslušníci.

K popravě obou 21letých mladíků došlo ve věznici na Pankráci. Z dochovaných záznamů vyplývá, že Jiří Hejna umíral na oprátce celých 12 minut! Psal se 9. srpen 1952.

16. července 1990 Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci o zrušení rozsudku Státního soudu Praha z roku 1952, nikoli však v plném rozsahu. Jiřímu Hejnovi i jeho příteli ponechal trest za zběhnutí.