Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Jaroslav Vetejška (1926–1950)

Narodil se 14. května 1926 v Batelově (okres Jihlava) jako syn živnostníka; rodina vlastnila v Hodoníně kromě instalatérské dílny i rodinný domek. Po vychození pěti tříd obecné a čtyř tříd měšťanské školy absolvoval tři roky odborné školy pokračovací a pak začal pracovat u svého otce. Krátce byl zaměstnán ve Zlíně u Bati, posléze se vyučil automechanikem a pracoval u hodonínské firmy Popelka. V roce 1947 nastoupil do ústředních dílen Československých naftových závodů v Hodoníně, odkud se však musel v březnu 1948 vrátit do otcovy dílny, jelikož ten mezitím těžce onemocněl. 1. října 1948 nastoupil Jaroslav Vetejška povinnou vojenskou prezenční službu u útvaru v Dědicích u Vyškova, úspěšně absolvoval automechanický kurz ve Zlatovci u Trenčína a v dubnu 1949 ho přeložili k novému útvaru do Žatce. To již ale měla jeho rodina za sebou dvojnásobnou tragédii: v únoru 1949 zemřel otec Antonín a na den přesně za šest měsíců po něm i Vetejškův jediný sourozenec, sestra Věra. V této situaci převzala dílnu matka Františka, která se pokoušela provozovat živnost dále, ovšem jako „příslušnice maloměšťácké buržoazie“ vedla v této věci s vládnoucí komunistickou stranou předem ztracený boj.

Jaroslav Vetejška, který byl až do komunistického puče členem sociální demokracie, začal tváří v tvář zostřujícímu se třídnímu útlaku uvažovat o emigraci. Nejprve ji chtěl uskutečnit už v roce 1948 se svým známým z Hodonína Mojmírem Bečkou, avšak tehdy k tomu vzhledem k těžké rodinné situaci ještě nenalezl odvahu. K činu se odhodlal až během své prezenční služby. Nejenže zde začal s některými svými kolegy znovu plánovat útěk z komunistického „žaláře“, ale také se rozhodl opatřit si přímo u svého útvaru zbraně. O Velikonocích roku 1949 tak z vojenského skladu v Dědicích zcizil pistoli německé výroby ráže 9 mm s 25 náboji a navíc i pět nevyplněných tiskopisů vojenských průkazek. 4. června 1949 pak již u nového útvaru v Žatci získal obdobně dvě nové československé pistole ráže 7,65 mm, ovšem bez nábojů. Všechny tyto zbraně pak i s pomocí svého kolegy a jeho manželky ukryl u sebe doma.[1] Svůj Rubikon překročil Jaroslav Vetejška o šest dní později, 10. června 1949. V ten den opustil kasárny s úmyslem se již nevrátit. Vlakem se vydal domů do Hodonína, kde opět vyhledal Mojmíra Bečku, o němž věděl, že se nedávno dobrovolně vrátil ze zahraničí do ČSR.[2] Při té příležitosti se s ním dohodl, že na Západ odejdou spolu, ve skutečnosti se však Bečka stavěl k novému „dobrodružství“ rezervovaně a útěk odkládal. Nyní již hledanému zběhovi však obstaral útočiště v nedalekých Dolních Bojanovicích v domě Josefa Pospíšila.

Takto se Jaroslav Vetejška napojil na „dolnobojanovickou“ odbojovou organizaci, jejímž vedoucím byl Pavel Hubačka a jeho zástupcem právě Josef Pospíšil.[3] Členové této skupiny se rekrutovali vesměs z řad tamějšího katolického Junáka a Orla a jejich činnost se soustředila především na zneklidňování příslušníků KSČ v obci. Těm trávili psy, stříleli do psích bud, ničili kamna pomocí „speciálních“ polen naplněných střelným prachem[4] a kromě toho také sabotovali promítání agitačních filmů v místním kině[5] a rozšiřovali protivládní letáky. Pavel Hubačka, který v tu dobu většinu času pobýval na vojně, zorganizoval dokonce v místním lese pro své kamarády jakési branné cvičení, jehož součástí bylo i „školení“ v zacházení se zbraněmi a sebeobrana.[6] Tento agilní mladík také v tajnosti připravoval ochranu bojanovického faráře Jaromíra Pořízka před jeho případným zatčením a pomáhal mu opatřovat pro rodiny perzekvovaných finanční pomoc. V noci 21. června 1949 se k ilegálním aktivitám této protikomunistické skupiny připojil i Jaroslav Vetejška, jenž se s ostatními mladíky neúspěšně pokusil odcizit z místní školy rozhlasové zařízení.

Důležitým impulzem pro další Vetejškovu činnost byl příchod nového uprchlíka, Miroslava Kubičíka, kterého do úkrytu k Pospíšilům přivedl na konci června Bečka (Bečka se s Kubičíkem seznámil během svého krátkého věznění za ilegální opuštění republiky). Tento muž přesvědčil svého „spolubydlícího“, že v prostoru valašských hor operují partyzáni, na základě čehož se tam s ním Vetejška o několik dní později vydal. Přestože dvojice došla až na Slovensko, na žádnou skupinu, k níž by se mohla připojit, nenarazila, a to ani při druhém pokusu, kterého se s nimi účastnil i Mojmír Bečka. Vetejška tehdy vedl na popud Kubičíka „jednání“ s Bečkou i bojanovickými „ilegalisty“ o vytvoření vlastní partyzánské skupiny, nakonec však od tohoto spíše utopického záměru upustili a definitivně se odhodlali k útěku na Západ. Ten se jim – Vetejškovi a Kubičíkovi – 2. srpna 1949 za asistence Josefa Pospíšila v prostoru Dobrého Pole na Mikulovsku skutečně podařil.[7]

V Rakousku vedly kroky obou mužů nejprve do okupované Vídně, kde se obrátili na úřadovnu IRO (International Refugee Organisation) a na kancelář CIC (Counter Intelligence Corps). Zde se podrobili zpravodajskému výslechu, přičemž jim bylo zajištěno i dočasné ubytování. Spolupracovníci CIC jim také pomohli s přechodem do americké zóny, takže se Vetejška se svým druhem dostali přes Linec do uprchlického tábora v Salcburku. Nebyli to však Američané, s kterými měl mít Jaroslav Vetejška v cizině co do činění. Když dorazil již bez Kubičíka do uprchlického tábora v Innsbrucku, kam ho zahnaly neuspokojivé životní podmínky v salcburském působišti, oslovila ho ústy kapitána Radomíra Luži francouzská tajná služba. Když Jaroslav Vetejška projevil ochotu pro ni pracovat, podstoupil měsíční školení (část ve Francii) a v polovině listopadu 1949 byl vyslán jako kurýr se zpravodajskými úkoly zpět do Československa, přičemž mu byl jako operační prostor určen „jeho“ Hodonín.

Po návratu do ČSR[8] se „francouzský“ agent obrátil na své staré kontakty Bečku a Pospíšila, jimž vysvětlil své poslání. S aureolou kurýra ze zahraničí se pak fakticky ujal vedení mladých odbojářů. Přes počáteční snahu se mu však nepodařilo ve stanoveném termínu získat jakékoli pro zahraničí relevantní informace. I to byl zřejmě důvod, proč odložil svůj návrat do Innsbrucku, kam měl odejít již 1. prosince 1949. Místo toho pokračoval ve své činnosti, která však pod jeho taktovkou zřejmě získávala zcela jinou podobu, než zněly jeho instrukce.[9] 20. prosince 1949 tak vedl akci, při níž bylo vyloupeno skladiště závodní milice cihelny v Hodoníně, odkud se odbojářům podařilo odnést pět starších pušek, asi 1200 kusů nábojů a písemnosti týkající se organizace a výcviku závodních milicí v okrese Hodonín. Povzbuzen tímto „úspěchem“ chtěl podobným způsobem získat zbraně i z miličních skladišť Československých naftových závodů v Hodoníně a uhelných dolů v Dubňanech (v prvním případě navíc zamýšlel vyhodit v objektu do povětří dvě cisterny nafty, v druhém chtěl přepadnout dubňanskou stanici SNB), aniž si přitom patrně dostatečně uvědomoval, že tím na sebe i své spolupracovníky přivolává nebezpečnou pozornost komunistické bezpečnosti a znemožňuje jakoukoli smysluplnou zpravodajskou činnost.

Ze strany Jaroslava Vetejšky mělo však to „hlavní“ teprve přijít. Záhy po svém návratu byl totiž Mojmírem Bečkou a jeho sestrou Melanií Klouparovu upozorněn na poručíka StB Aloise Dyčku, který byl zařazen jako orgán zvláštního útvaru Topol přímo u Československých naftových závodů v Hodoníně. Vetejšku zřejmě žádali, aby se podílel na jeho odstranění, protože agilní Dyčka měl podle Bečky a Klouparové ohrožovat jejich ilegální činnost. 4. ledna 1950 byl tedy Dyčka okolo půl osmé večer přímo před svým domem v Hodoníně Jaroslavem Vetejškou a Antonínem Buškem čtyřmi výstřely usmrcen[10]. Sám Vetejška byl při přestřelce zraněn do krku.

Reakce druhé strany na sebe nedala dlouho čekat. Okamžitě se rozjelo rozsáhlé pátrání, kterého se účastnily všechny dostupné bezpečnostní složky, přičemž byly v rámci vyšetřování zajištěny ty osoby, u nichž existovalo podezření, že by mohly být do vraždy nějak zapleteny či o pachatelích cokoli vědět. Po výsleších slavili příslušníci Krajského velitelství StB Uherské Hradiště a příslušníci Velitelství útvaru Topol díky brutalitě při jejich vedení úspěch. Jaroslav Vetejška, který se stále zdržoval v Dolních Bojanovicích, zde byl tři dny po svém činu, 7. ledna 1950, na základě „vymlácených“ informací objeven a zatčen. I on pak ve věznici v Uherském Hradišti, kam byl dopraven, okusil všechny formy komunistického mučení.

Vyšetřování StB se záhy obrátilo k „vyšším cílům“ než jen k zatčení pachatelů a jejich pomocníků. Tento případ měl být využit pro „proces“ s věřícími z Dolních Bojanovic a okolí, jakožto i s katolickou církví vůbec. V této silně religiózní moravské obci měli totiž komunisté dlouhodobě marginální vliv. Vždyť i v nesvobodných volbách v květnu 1948 zde utrpěli citelnou porážku, když 67 % místních občanů nehlasovalo pro jednotnou kandidátku Národní fronty a raději odevzdalo bílé lístky. Ze zatčených tak vznikla skupina, která posloužila komunistické justici k názorné demonstraci „úkladů“, jež připravuje novému lidově demokratickému zřízení domácí i zahraniční „reakce“ v čele s Vatikánem. K zatčeným záhy přibyl i bojanovický farář Jaromír Pořízek, kterého později žaloba označila „za intelektuálního původce činnosti a za profesionálního štváče a narušitele mravního vývoje mládeže a pokojné výstavby socialismu“.[11] Mojmír Bečka byl označen za agenta vatikánské tajné služby.

Soudní proces s hlavní částí skupiny, tj. se skupinou Vetejška a spol. (14 lidí),[12] proběhl před Státním soudem Praha 20.–22. března 1950. Tribunálu předsedal JUDr. Jaroslav Novák, za Státní prokuraturu intervenoval Dr. Karel Čížek. Pro co největší propagandistický účinek probíhalo přelíčení přímo v Hodoníně před dělnickým obecenstvem, jemuž se distribuovaly vstupenky přímo v továrnách. Díky nízkému věku souzených (Buškovi bylo pouhých 17 let) padl tehdy kromě dvou doživotí a dalších mnohaletých trestů jen jediný trest smrti. Patřil Jaroslavu Vetejškovi, jenž byl shledán vinným za zločiny velezrady, vyzvědačství, úkladné vraždy, krádeže a zběhnutí. Protože tento výměr nezměnil ani Nejvyšší soud, ani prezident republiky, byl rozsudek v Praze na Pankráci 6. září 1950 vykonán.