Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Jaroslav Melkus (1900–1953)

Jaroslav Melkus se narodil 14. 5. 1900 v Lukově u Moravských Budějovic Tomáši Melkusovi a Aloisii rozené Pumrové. Jeho rodný dům, mlýn na řece Rokytce, byl v držení rodu Melkusových nepřetržitě několik století. Mezi pěti sourozenci poznal kromě Jaroslava úděl „politického“ odsouzence i jeho mladší bratr Alois (narozen 1907). Právě na Aloise při dělení rodinného majetku připadla mlynářská živnost.

Jaroslav absolvoval pět tříd obecné školy, čtyři třídy školy měšťanské a dva roky hospodářské školy v Moravských Budějovicích a v Jaroměřicích nad Rokytnou. Po ukončení studia pomáhal ve mlýně a v hospodářství (rodinné polnosti měly rozlohu 50 hektarů). Vojenskou službu ukončil v hodnosti četaře a v roce 1931 se oženil s Boženou Votavovou. Záhy převzal hospodářství manželčiných rodičů v obci Vícenice, sousedící s Lukovem. V roce 1933 se Melkusovým narodil jediný syn, po otci rovněž Jaroslav.

Jaroslav Melkus byl jako většina sedláků na Vysočině lidovec. Po roce 1945 ho za tuto stranu jmenovali předsedou MNV ve Vícenicích. Respekt sousedů v obci si získal v době okupace, kdy se společně se svým švagrem Josefem Černohousem, Antonínem Plichtou ze Šebkovic a dalšími společníky (včetně kněží pátera Jana Podveského, správce farnosti v Jaroměřicích nad Rokytnou, a Jindřicha Hladíka, který v té době spravoval farnost v Babicích) zapojil do partyzánského hnutí. Partyzánská skupina Lenka-jih, jejímž členem byl, si za okupace opatřovala zbraně krádežemi v německých skladech nebo ze zásilky svržené spojenci u Římova poblíž Rokytnice nad Rokytnou. Hnutí odporu působilo jednotně, místní komunisté se ho též účastnili. Záhy po osvobození a zejména po únoru 1948 však vedení KSČ prosadilo jiný přístup: nekomunistický protinacistický odboj měl být z veřejného povědomí vymazán. Státní bezpečnost dostala za úkol sledovat všechny jeho účastníky jako osoby podezřelé z „vlastizrádných piklů proti republice“. V kraji mezi Moravskými Budějovicemi a Třebíčí se plánovitě chystala „zlá akce“ s cílem zbavit se trojího druhu předpokládaných odpůrců: nepokorných odbojářů (potenciálních vůdců selského odporu proti kolektivizaci), aktivních lidovců (v prvních poválečných volbách zde lidová strana uspěla a komunistům se tu příliš nedařilo) a vlivu katolické církve (konkurent v oblasti vzdělání a výchovy mládeže a strážce tradic).

Jaroslav Melkus se stal objektem sledování v souvislosti s aktivitami skupiny Gustava Smetany z Lithoře. Tato skupina měla v první fázi v roce 1949 napojení na osoby, jejichž členství v zahraničních zpravodajských službách je prokazatelné (Eduarda Kadrnku a Jana Samka). Lze se však setkat i s názorem, že mohli po určitou dobu působit jako tzv. dvojití agenti (tj. i ve prospěch domácího obranného zpravodajství). V roce 1950 vedení skupiny převzal „major Vašek“ alias „Hradčanský“ vlastním jménem František Mareček, příslušník jihlavské StB. Podařilo se mu to díky heslu získanému provokací od informátorů Vlasty Milinovské-Jelínkové a Antonína Břinka (oba byli udržováni v přesvědčení, že podávají informace o odboji zahraniční zpravodajské službě. Antonín Břinek dospěl k určitému podezření o identitě „majora Vaška“, byl proto 4. 6. 1952 v Brně odsouzen v samostatném procesu k trestu odnětí svobody na jedenáct let). Pod vedením „majora Vaška“ Smetanova skupina (označovaná krycím jménem „Pavel“) a na ní napojené další skupiny (skupina Antonína Plichty ze Šebkovic pod krycím jménem „Jirka“) vyvíjela jen minimální činnost, která měla působit jako příprava zásobování a sil pro převrat iniciovaný ze zahraničí. Ve skutečnosti šlo pouze o zajišťování důkazního materiálu pro budoucí procesy.

Na Jaroslava Melkuse přichystal „major Vašek“ speciální past. Využil toho, že jeho bratr Alois byl na základě obvinění ze sabotáže[1] odsouzen dne 9. září 1950 Okresním soudem v Moravských Budějovicích k sedmi rokům odnětí svobody a ke konfiskaci poloviny majetku (mlýna, cihelny a kamenolomu). Melkus a manželka jeho bratra Marie měli být zataženi do plánu, jak s pomocí „spolehlivých dozorců“ umožnit Aloisovi útěk z vězení. Nedůvěra Aloise Melkuse ke způsobu provedení útěku však této provokaci zamezila.

Ve dnech 30. 4. až 8. 5. 1951 byla většina osob napojených na Gustava Smetanu pozatýkána; Jaroslav Melkus byl zatčen 2. 5. 1951. Ve vyšetřovací vazbě se z něho snažili vypáčit přiznání ke skutečnostem, které by mohly vést k obvinění z přípravy teroristických činů a ozbrojených útoků na veřejné činitele. Vyšetřování celé Smetanovy skupiny bylo několikrát přerušeno v souvislosti s „realizací babické aféry“ (zastřelení tří funkcionářů MNV ve škole v Babicích vyprovokované agentem Ladislavem Malým; sto zatčených připravováno po skupinách k celkem devíti procesům).

Soud s Jaroslavem Melkusem představoval finále výše uváděné série babických procesů a proběhl ve dnech 19.–21. 5. 1952 v Moravských Budějovicích.[2] Jaroslav Melkus byl obviněn z následujících skutků: z účasti na budování protistátní skupiny, z napojení Antonína Plichty ze Šebkovic a jeho společníků na činnost této skupiny, z plánování útěku svého bratra z vězení, z přípravy útoku na zemědělského tajemníka Josefa Potěšila z Vícenic (výhrůžky na adresu neoblíbeného Potěšila padaly často, v případě Melkuse však byly vydávány za vražedný úmysl), dále z neoznámení přípravy vraždy správce dosazeného na mlýn v Lukově Tomáše Völkla, z neoprávněného držení zbraní (bubínkový revolver, památka na partyzánskou činnost) a z plánu uloupit potraviny zabavené rolníkům a demonstrativně vystavené ve výkladu obchodu v Moravských Budějovicích. Tato obvinění vynesla Jaroslavu Melkusovi rozsudek smrti za velezradu, vyzvědačství a napomáhání při vraždě podle § 78, 87 a 216 zák. č. 86/1950 Sb. neboli trestního zákona. Stejný ortel si vyslechl i Gustav Smetana. Odvolací líčení před Nejvyšším soudem v Praze proběhlo za předsednictví JUDr. Malého dne 24. 10. 1952. Generální prokuraturu zastupoval JUDr. Bláha. Soud podpořil stanovisko JUDr. Bláhy: odvolání obviněných zamítnout. Obdobně naložil prezident Gottwald i se žádostmi o milost.

Jaroslav Melkus byl popraven 28. 3. 1953 v Praze na Pankráci. Jeho manželku Boženu se pokoušela StB pod různými záminkami a sliby oddálení vysídlení z rodného statku „vytěžovat jako informátorku“. Poté, co agenti narazili na zásadní odmítnutí, byla zatčena a 3. 6. 1952 odsouzena k odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců za neoznámení trestné činnosti manžela (propuštěna v roce 1955). Rodiče paní Boženy, oba téměř osmdesátiletí, přežívali bez prostředků ve zdraví ohrožujících bytových podmínkách. Syn Jaroslav musel zanechat před maturitou studia na gymnáziu. Poměry na státním statku ve Vícenicích, kde pracoval jako kočí, ho záhy přiměly obec opustit. O popravě svého otce a místě jeho posledního odpočinku (společný hrob na ďáblickém hřbitově v Praze) se dozvěděl v roce 1954. Otcovy dopisy na rozloučenou si mohl přečíst až v roce 1995.