Ústav pro studium totalitních režimů

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Jaroslav Borkovec (1906–1949)

Narodil se 16. 6. 1906 v Jaroměři (okres Náchod, Královéhradecký kraj), syn kapitána čs. armády. Vychodil pět tříd obecné školy, následně pokračoval ve studiu na Gymnáziu v Písku, které dokončil v Praze roku 1925. Po absolvování jednoročního abiturientského kurzu na obchodní akademii začal od roku 1926 pracovat jako úředník v továrně na žárovky Elektra. O rok později se stal zaměstnancem Úrazové pojišťovny, kde s přestávkami pracoval až do roku 1946. Během zaměstnání začal studovat práva na Karlově univerzitě, ale válečné události znamenaly, že je dokončil až v prosinci 1945, kdy se stal doktorem práv. Za první republiky byl politicky činný ve straně národně demokratické, za kterou byl v roce 1938 zvolen do Rady pražské a vykonával zde funkci technického referenta.

Na začátku okupace se v řadách odbojové organizace Národní hnutí pracující mládeže aktivně zapojil do protinacistického odboje. Jeho hlavní činnost – byl i nadále pražským radním – spočívala v rozšiřování ilegálních tiskovin a udržování důležitých kontaktů. V květnu 1940 byl Němci zatčen a odsouzen zemským soudem v Drážďanech ke třem letům vězení. Prošel mnoha věznicemi, ale největší část trestu si odpykal v káznici Waldheim. Po svém propuštění v roce 1943 našel zaměstnání u dezinfekční firmy Desinfa, dále však pokračoval v ilegální činnosti, nyní jako člen Nejvyšší rady vojáka a pracujícího lidu. V této době využíval zejména služeb bratra Zdeňka, významného pražského kriminalisty, který měl z povahy své funkce přístup k důležitým informacím (skladiště zbraní a střeliva, poměry a nálady u německé policie atd.). V květnu 1945 se stal v Praze I. na Staroměstské radnici členem Revolučního národního výboru.

V témže měsíci se přestěhoval do bytu své budoucí ženy, jejíhož otce v květnových bojích zastřelili Němci u Smíchovského mostu. V září 1945 se oženil a zanedlouho se mu narodila dcera. Od května začal opět působit v Úrazové pojišťovně, ale ze zdravotních důvodů (z německého věznění si odnesl částečně ochrnutou pravou ruku) musel odejít. Od března 1946 tedy nastoupil do advokátní kanceláře Dr. Václava Havelky jako koncipient. Po válce nebyl nikde politicky organizován, byl jen členem SBS (Svazu bojovníků za svobodu) a ROH. Také byl funkcionářem sportovního klubu Slavia, kde vykonával funkci předsedy plaveckého odboru a jednatele. Do hledáčku StB se poprvé dostal v prosinci 1948, kdy ho za údajné reakční výroky a intervenci na ministerstvu vnitra zatkli a vyslýchali, nicméně soudní řízení proti němu bylo zastaveno a jeho po dvou měsících propustili.

Tragické následky však mělo jeho další zatčení. V ranních hodinách 16. 5. 1949 byl Jaroslav Borkovec zadržen orgány Státní bezpečnosti („Akce Anton“, „Akce Květa“) a spolu s mnoha dalšími obviněn z protistátní činnosti směřující k provedení státního převratu. Dodnes není zcela jasné, jak významná byla jeho odbojová činnost a zda nešlo o provokaci. Komunističtí vyšetřovatelé mu v každém případě přisoudili roli vrchního ideologa plánovaného puče (po převzetí moci měl prý přednést v pražském rozhlasu programový politický projev) a organizátora „nových“ poměrů (měl zajistit chod státního aparátu, vybrat vhodné osoby pro novou vládu a stanout v jejím čele).

Po hlavním přelíčení, které se konalo ve dnech 25.–30. 7. 1949, vynesl smíšený senát Státního soudu v Praze (předseda pplk. Dr. Jiří Štella, referent pplk. Dr. Vieska) pro Jaroslava Borkovce, Květoslava Prokeše a Vratislava Jandu trest smrti. Další tři tresty smrti za přípravu „květnového puče“ byly vyneseny v podobně vykonstruovaném procesu civilním senátem Státního soudu, a to pro Josefa Charváta, Emanuela  Čančíka a Vratislava Polesného.

Po zamítnutí odvolání a neudělení milosti byl JUDr. Jaroslav Borkovec dne 5. listopadu 1949 v Praze na Pankráci popraven. S ním skončilo svůj život na popravišti i ostatních pět odsouzených.