Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Jaromír Vrba (1920–1950)

Narodil se 5. července 1920 ve Stražisku na Prostějovsku rodičům Bohumilovi a Marii (rozené Grygárkové). Jeho otec byl drobný živnostník, majitel zahradnictví. Jaromír Vrba měl dva mladší sourozence, bratra Bohumila (1923) a sestru Evu (1925).[1] Vychodil pět tříd obecné a čtyři třídy měšťanské školy, poté se u otce ve Stražisku vyučil zahradníkem a pracoval u něj až do roku 1943, kdy musel odjet na nucené práce do Německa. Tam dlouho nezůstal, po čtyřech měsících práce v továrně na obráběcí stroje v Chemnitz uprchl a vrátil se k rodičům do Protektorátu. U nich se skrýval a tajně otci pomáhal v zahradnictví. Když na konci srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, překročil se dvěma známými v prostoru Bílého kříže hranice na Slovensko rozhodnut připojit se k povstaleckým jednotkám. To se mu skutečně podařilo, a stal se tak příslušníkem vznikajícího 1. partyzánského oddílu Jana Žižky pod velením Jána Ušiaka.[2] Zde Jaromír Vrba nejdříve působil v bojové četě (nosič nábojů, pomocník střelce z protitankové pušky), později ho přeřadili k pomocné četě jako spojku obstarávající proviant a další materiál nutný k vedení partyzánského boje.

Podle všeho si Vrba jako partyzán počínal statečně a v krizových chvílích, jako například při přepadení a rozprášení Ušiakovy skupiny Němci nad slovenským Štiavnikem v říjnu 1944, zachoval chladnou hlavu. Tehdy se po prudkém boji ocitl v lese sám a bez spojení, neváhal však vydat se pěšky přes hory na moravskou stranu hranic do Velkých Karlovic obsazených Němci,[3] odkud vlakem pokračoval nejprve ke známému do Hranic a druhý den k rodičům do Stražiska. U nich se pouze převlékl, vyměnil si boty a vydal se zpět pátrat po svých druzích, až se v Prlově úspěšně napojil na skupinu kapitána Petra. U ní zůstal až do osvobození, kterého se dočkal jako spojka ve Zlíně. Za svou partyzánskou činnost byl vyznamenán medailí Za chrabrost a pamětní medailí Řádu Slovenského národního povstání, obdržel také hodnost poručíka partyzánů.

Po skončení války pracoval Vrba nejprve ve Zlíně v likvidačním oddělení 1. partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova. Již 26. června 1945 se však těžce zranil na motocyklu a příštích šest měsíců strávil na lůžku úrazového oddělení Baťovy nemocnice ve Zlíně. Po vyléčení nastoupil na nové místo likvidačního správce prýmkárny ve Vejprtech, kde se později stal technickým úředníkem. Stejnou funkci zastával i ve Zlíně, kam se výroba tohoto podniku na konci roku 1946 přestěhovala, protože došlo k jeho včlenění do partyzánského výrobního družstva Partkol. Zde Vrba zasedl i v představenstvu, ale v červenci 1947 musel odejít. Bylo to prý kvůli neshodám s předsedou zlínského Partkolu, bývalým výkonným štábu 1. partyzánské brigády Jana Žižky Josefem Vávrou-Staříkem.[4] Rok 1947 byl však pro Jaromíra Vrbu významný i z jiného důvodu. Po ročním manželství se zlínskou lékařkou MUDr. Adélou Chmelařovou se mu narodil syn Jan. V té době již Vrba pracoval jako obchodní cestující bižuterní firmy Tresschl z Jablonce nad Nisou a u této práce se rozhodl zůstat, přestože půl roku navštěvoval i pletařskou školu ve Zlíně a absolvoval praxi v pletárně Jana Štefky, která se později přestěhovala ze Zlína do Nového Hrozenkova. To se již psal rok 1948, který tragicky ovlivnil i Vrbův život.

Komunistický únorový převrat přivítal Jaromír Vrba s rozpaky. Jeho sympatie nepatřily triumfujícím československým komunistům – snad i díky rodinné tradici mu byla bližší Československá sociální demokracie, do níž vstoupil v roce 1946. Další osudy bývalého odbojáře byly úzce provázány s osudy jeho někdejšího „soka“, moravského partyzánského funkcionáře Josefa Vávry-Staříka. To, že se Vrba rozhodl Staříka v březnu 1948 varovat před hrozícím zatčením ze strany orgánů StB (informaci získal od pracovnice zlínské StB Anny Bečicové) a dokonce se pokoušel zprostředkovat mu odchod do zahraničí přes svého známého Františka Zrníka, svědčí o jeho schopnosti povznést se nad dřívější spory v zájmu důležitějších věcí.[5] Vávra-Stařík následně skutečně odešel do exilu, aby se odtud na své známé včetně Jaromíra Vrby obracel dopisy zasílanými leteckou poštou. Ty měly zprvu nevinný charakter (Vrbu například žádal o zaslání vzorků skla a bižuterie), nicméně později obsahovaly pokyny k budování ilegální organizace Světlana, kterou měli podle Staříkových instrukcí tvořit bývalí moravští partyzáni a osoby ze zlínského Partkolu. [6]

Vrbovo zapojení do Světlany však proběhlo nepřímo, přes smutnou postavu celého příběhu Aloisii Doležalovou, s níž byl Vrba v kontaktu. Tato bývalá Staříkova sekretářka a též jeho milenka, s níž měl partyzánský funkcionář dceru Světlanu,[7] upozornila Vrbu ještě před vánočními svátky na ilegální schůzku „Staříkových“ lidí, která se konala na začátku ledna 1949 ve Zlíně v bytě u Oškerů. Na této schůzce, jíž se kromě Doležalové zúčastnil také Staříkův nástupce ve vedení Partkolu Josef Bureš, dále pak zaměstnanci Partkolu manželé Minksovi s Antonínem Doležalem a za vznikající Světlanu Rudolf Lenhard s Josefem Matůšem, se jednalo o tajném využití finančních zdrojů Partkolu pro pomoc rodinám režimem pronásledovaných partyzánů, ale snad také o zapojení do činnosti ilegální organizace Světlana. Vrbu, který se sám zřejmě z opatrnosti této schůze nezúčastnil, Doležalová o existenci Světlany informovala dodatečně, přičemž ho také upozornila na Antonína Slabíka jakožto velitele celé Světlany. Na základě této informace se s ním Jaromír Vrba zkontaktoval. Schůzka, na níž Slabík přítomným (manželé Minksovi, Aloisie Doležalová, Jaromír Vrba) předestřel úkoly, které před nimi leží – tj. vybudovat ve Staříkových intencích podzemní organizaci, jež by následně svou činností napomohla ke změně režimu – se uskutečnila ve Zlíně v restauraci Morava.

Do protikomunistického odboje se Vrba pustil s podobným odhodláním jako do nedávného boje proti nacistům. V příštích několika měsících bývalý partyzán Vrba plnil Slabíkovy rozkazy, mezi něž patřilo především vytvoření zlínské zpravodajské odbočky Světlany-Jarmily a distribuce protikomunistických letáků ve Zlíně (Minks dostal za úkol budovat obdobnou organizaci Prostějovsku, Doležalová se od podobných aktivit distancovala). Za tímto účelem získal Vrba od Slabíka neviditelný inkoust pro psaní tajných zpráv s vývojkou, navíc ho čerstvě vzniklý štáb Světlany v Komořanech (velitel Slabík, náčelník štábu Lenhard) povýšil na nadporučíka a určil ho organizačním a bojovým velitelem jeho skupiny.[8] Vrba také dostal krycí jméno Dr. Čamajka. Pod jeho vedením se začaly rýsovat kontury podzemní organizace, jejímiž členy, spolupracovníky či sympatizanty se postupně stali autodopravci ze Zlína Eduard Čuřík a Alois Vaněk a zaměstnanec pletárny v Novém Hrozenkově Květoslav Králík.[9] V Novém Hrozenkově se dále zapojili nájemci tamějšího hotelu Lidový dům, manželé Božena a Cyril Vašutovi, a rolník Josef Leskovjan. V Hranicích Vrba oslovil svého známého Ladislava Hájka, který se zavázal poskytovat odboji finanční podporu (sám Vrba prý Slabíkovi věnoval veškeré své úspory, cca 20 000 Kčs), ve slovenské Horní Marikové pak rolníka Juraje Bakalu. Snad ještě dříve vstoupil do Světlany z Vrbova popudu i František Zrník z Vejprt. Co se letáků týče, získával je Vrba přímo od Slabíka ze štábu, kde se psaly a cyklostylovaly.[10]

V „předvečer“ připravované březnové akce StB proti světlanářům (StB měla ve Světlaně svého agenta) se Vrba vypravil s Antonínem Slabíkem do Prahy, kde se chtěl zúčastnit Slabíkovy schůzky s údajnými členy „Národní rady“, kteří měli udržovat styk se svým centrem v zahraničí.[11] 8. března 1949 Vrba odjel na obchodní jednání do Jablonce. Když se vrátil, varoval ho jeho známý Ladislav Kantor ze Zlína, že bude zatčen (zpravila ho o tom opět Bečicová). Na základě této informace odešel Jaromír Vrba do ilegality, což bylo o to těžší, že jeho ženu v těchto dnech převezli do porodnice v Brně, kde se jí narodila dcera Adéla.[12] Jelikož se zatčení netýkalo pouze Vrby, ale celé rozvětvené sítě Světlany, ocitl se v kritické situaci. Proto se uchýlil do Vašutova hotelu v Novém Hrozenkově, odkud se pokoušel opatřit si nejen bezpečný úkryt, ale hlavně nalézt způsob, jak se dostat přes hranice. Třikrát proto dokonce odjel na Slovensko požádat o pomoc své známé z dob partyzánské činnosti, ale bez úspěchu.[13]

Nečinná však nezůstala ani druhá strana. 20. dubna 1949 se StB podařilo vystopovat Vrbu ve Vsetíně, kde navštívil nové členy své Světlany, Irenu Rafajovou a Miladu Palovou. K jeho zatčení došlo na nádraží přímo ve vlaku do Nového Hrozenkova. Strážmistrovi SNB Bohumilu Hýlovi, který zákrok prováděl, se však stalo osudným to, že zkušeného partyzána podcenil. Ten po cestě městským parkem, kudy ho příslušník vedl na stanici, vytáhl ukrytou pistoli a při následné přestřelce policistu usmrtil. Hýl však stačil zasáhnout Vrbu do ruky a kulka mu přerazila kost pod pravým ramenem a způsobila její ochrnutí. Přesto se mu podařilo uniknout pronásledovatelům (prvním z nich byl agilní svědek střelby Josef Hozák, kterého Vrba zahnal výstřelem) a dostat se pěšky podél Bečvy do Nového Hrozenkova k Vašutům.

Díky pomoci dalších statečných lidí, jako byli například revírníci Jaroslav Jež a Karel Štrbík, manželé Adámkovi z Nového Jičína či primář nemocnice v Novém Jičíně MUDr. Miloslav Hladiš, jenž raněného ošetřil, se Vrbovi a jeho lidem dařilo i po této události, která vybičovala aktivity bezpečnostních složek na maximum, unikat ještě několik týdnů. Nejdéle, celý měsíc, strávil velitel „Světlany-Zlín“ spolu s Králíkem, Palovou a Rafajovou ukrytý ve vykopaném bunkru u domu člena Světlany, rolníka Juraje Bakaly ve slovenské Horní Marikové. Kruh se však pozvolna uzavíral. Konec všem nadějím znamenal vyprovokovaný odchod Vrby a jeho druhů k dělníkovi Leopoldu Hamalovi do Pulčína. Ten se totiž stal nevědomky součástí zpravodajské kombinace StB, jejíž hlavní postavou byl její příslušník Jaroslav Tureček a Aloisie Doležalová. Zmíněný Tureček se před lidmi s kontakty na Světlanu vydával za Staříkova agenta zajišťujícího odvoz ilegalistů do zahraničí, přičemž jeho legendu posvěcovala právě bývalá Staříkova sekretářka (dodnes není úplně jasné, nakolik se také stala obětí provokace a nakolik tak činila vědomě). Ta posílala Vrbovi přes Hamalu dopisy a slibovala v nich, že zprostředkuje jeho odjezd do zahraničí v režii štábu Světlany. Jelikož Vrba Doležalovou znal a navíc se mu sama pokoušela u své sestry v Praze dopomoci k opuštění Československa, obezřetný Vrba jí uvěřil. Tímto způsobem vylákali někdejšího partyzána 31. května 1949 z Pulčína na imaginární cestu za svobodou a v automobilu StB (útvar ministerstva vnitra 701 A) ho následně zneškodnili. O několik dní dříve stejně skončili také Králík, Palová a Rafajová, zatčeno bylo i mnoho dalších.

Téměř půl roku zakoušel Jaromír Vrba s mnoha desítkami dalších zatčených světlanářů peklo vazby Krajského velitelství StB Gottwaldov ve věznici Krajského soudu v Uherském Hradišti. Dne 3. listopadu 1949 podal krajský velitel Hlavačka Státní prokuratuře oddělení Brno trestní oznámení vypracované na Vrbu a 31 osob (souzených skupin Světlany bylo mnoho). V něm můžeme nalézt argumentaci hodnou tehdy panující třídní morálky i logiky: „Vrba pochází z rodiny drobného živnostníka, sám je obchodním zástupcem, jeho manželka je dětskou lékařkou, v důsledku čehož je Vrba stoupencem a zastáncem měšťácké a kapitalistické třídy.“ Státnímu prokurátorovi trvalo vypracování žaloby na den přesně osm měsíců, hotová byla 3. srpna 1950. Soud, jenž zasedal 12.–18. září 1950 ve Velkém kině v Gottwaldově (předseda senátu JUDr. Jaroslav Horňanský, prokurátoři JUDr. Antonín Mykyska a JUDr. Josef Handl), byl jen pouhou formalitou, i když monstrózně propagandisticky pojatou. Jako náležitě zpracovaný svědek vystoupil z Vídně unesený Josef Vávra-Stařík, naopak Aloisii Doležalovou a Vávrovu sestru Marii Novotňákovou s jejím manželem z procesu na poslední chvíli vyjmuli a soudili je později samostatně. Panovala obava, aby nemluvili o provokacích StB. Vynesené tresty byly kruté.[14] O Vrbovi se rozhodlo už dávno před projednáváním jeho případu na schůzích bezpečnostní pětky KV KSČ v Gottwaldově či na ústřední bezpečnostní komisi ÚV KSČ. Jakékoli pokusy o revizi nejvyššího trestu vyměřeného mu soudem (zločin velezrady, vyzvědačství, vraždy prosté a nedokonané) tak zůstaly nevyslyšeny.

Jaromír Vrba byl popraven těsně před Vánocemi, 19. prosince 1950 v Brně.

Z členů protikomunistické odbojové skupiny Světlana skončili na popravišti ještě Rudolf Lenhard, Antonín Janošík, František Mana, Karel Zámečník, Alois Šimara, Josef Vávra-Stařík a Karel a Antonín Daňkovi. Další popravení Jan Sedláček a Benjamin Urban se Světlanou souvisejí jen nepřímo.

[1] Eva Vrbová, provdaná Černá.

[2] Ušiakův oddíl přijal název „1. partyzánský oddíl Jana Žižky“ na konci září 1944.

[3] Ve Velkých Karlovicích sídlilo velitelství protipartyzánského Einsatzkomanda SD I Rusham.

[4] Vrba znal Vávru-Staříka osobně z partyzánské brigády Jana Žižky, po určitý čas byl výkonný brigády dokonce jeho přímým velitelem. Podle Vrby pramenily rozepře se Staříkem jakožto vedoucím Partkolu z Vrbova dobrého vztahu s Vávrovým protivníkem ve Zlíně Vladimírem Hájkem, podle jiných byl skutečným důvodem faktický střet zájmů: Vrba začal pracovat jako obchodní zástupce pro jabloneckou bižuterní firmu.

[5] Jaromír Vrba se s Františkem Zrníkem seznámil v časech své partyzánské činnosti. Když odešel jako národní správce bývalé pletárny Rudolf Müller do Vejprt, byl to právě František Zrník, kdo mu zde nabídl ubytování. Jaromír Vrba ho oslovil kvůli zajištění odchodu Josefa Vávry-Staříka do zahraničí proto, že Zrníkův tchán bydlel u jihočeských Vodňan, tedy relativně nedaleko od hranic se západním Německem a Rakouskem. (Viz ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2670/Brno, skupinový vyšetřovací svazek Vrba Jaromír a spol. – 2. část, 5. dodatek k protokolu Jaromíra Vrby z 14. ledna 1950).

[6] Hlavním adresátem Staříkovy protirežimní pošty, a tedy jakýmsi pověřencem se stal Antonín Slabík z Komořan u Brna, faktický zakladatel a vedoucí protikomunistické odbojové organizace Světlana. Spojení s Vávrou-Staříkem a lidmi okolo něj měli obstarat též kurýři vyslaní přes hranice, např. Jan Trn či Antonín Janošík, jejich skutečná role v celém případu má ovšem mnoho otazníků.

[7] Podle ní pojmenoval Stařík svou organizaci.

[8] Pro účely spojení se Vrba neúspěšně pokusil získat také vysílačku. Mimo psaní dopisů probíhala komunikace i formou osobních setkání Vrby se Slabíkem.

[9] O Vrbově a Králíkově ilegální práci věděl i majitel pletárny Jan Štefka, do jejich organizace však nevstoupil.

[10] Dalším místem, kde se cyklostylovalo, byl dům Václava Kocourka ve Francově Lhotě. Tento člen skupiny Světlana-Makyta pracoval zároveň i pro StB (AK-32) a nesl hlavní díl viny na rozbití celé Světlany.

[11] Slabík se v tu dobu prý chystal odejít do zahraničí, kde hodlal jednat i s tímto orgánem. Vrba se setkání nakonec nezúčastnil, protože Slabík ho v Praze pouze informoval, že již proběhlo.

[12] V Brně Vrba svou ženu s podstoupením velkého rizika navštívil. Stalo se tak v bytě jejích rodičů, kam přišla z porodnice. Podle svědectví MUDr. Vrbové, které ve své knize zaznamenal Jiří Pospíšil, měl její manžel po nečekané noční návštěvě příslušníků StB uniknout z bytu nepozorovaně oknem a ukrýt se za komínem. Viz POSPÍŠIL Jaroslav: Hyeny v akci. Lípa Vizovice, 2003, s. 345.

[13] Za pozornost v souvislosti s Vrbovými cestami na Slovensko (Považská Bystrica, Hlohovec) stojí jeho výpověď z 10. června 1949, kterou učinil ve věznici Krajského soudu v Uherském Hradišti. Podle protokolu se měl totiž Vrba v Hlohovci setkat s majorem Žingorem. Toho prý požádal o pomoc s ukrýváním, a když mu major Žingor vysvětlil svou vlastní těžkou pozici, měl mu Vrba nabídnout svůj úkryt v Novém Hrozenkově (ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2670/Brno, „Světlana“/Vrba Jaromír a spol. – obžalovací spis, výslechový protokol Jaromíra Vrby z 10. června 1949).

[14] Josef Minks, Zdeněk Roháč, Anna Netopilová (doživotí), Libuše Minksová (25 let těžkého žaláře), Vincenc Pražák (22 let těžkého žaláře), Jiří Procházka, Vladimír Adámek, Ferdinand Hamala (20 let těžkého žaláře), Karel Ševčík, Leopold Kropáček, Cyril Vašut, Vladimír Hájek, Ladislav Kantor (18 let těžkého žaláře), Květoslav Králík, Milada Ježová, Eduard Čuřík (16 let těžkého žaláře), Miroslav Neoral, Irena Rafajová, Milada Palová (15 let těžkého žaláře), Marie Mičůnková, Marie Štrbíková, Augustin Osčádal, Jan Štefka (12 let těžkého žaláře), Matěj Bajer (10 let těžkého žaláře), Oldřich Hanák (4 roky těžkého žaláře), Svatava Adámková (1 rok vězení).