Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Jan Novák (1920–1951)

Narodil se 6. července 1920 v Dobřanech u Plzně, jeho otec byl výpravčím Československých drah, matka v domácnosti. V rodné obci vychodil obecnou i měšťanskou školu, později se v Plzni vyučil automechanikem a po krátkém zaměstnání tam absolvoval i dvouletou průmyslovou školu strojařskou. V roce 1940 odešel do Prahy, kde získal zaměstnání u ČKD. V průběhu roku 1941 vstoupil do protektorátního vládního vojska a byl přidělen k 1. rotě 8. praporu do Jičína. 10. listopadu 1941 odtud na pět dní zběhl (důvodem měla být nemoc jeho matky) a byl propuštěn. Tehdy se kvůli tomu pokusil v Praze o sebevraždu. V roce 1942 musel odejít do Německa pracovat jako zámečník na lokomotivách. Někdy na jaře téhož roku se pokusil o návrat do Čech, avšak na Mostecku ho při přecházení protektorátních hranic zadržela německá finanční stráž a německý soud ho odsoudil za nedovolený přechod hranic a za útěk z Říše ke čtyřem měsícům vězení. Když byl na sklonku září 1942 propuštěn, odjel za svým bratrem Rudolfem do Prahy, přičemž se u něj až do listopadu 1942 skrýval. Tehdy se zřejmě rapidně zhoršil jeho psychický stav, a proto musel být převezen do psychiatrického ústavu v Bohnicích.

V létě 1943 se Novák z léčení vrátil a rozhodl se opět se skrývat, nyní však u otce ve Volduchách u Rokycan. Tam setrval až do září 1943, kdy byli jeho bratři Rudolf a Vladimír za ilegální činnost německými orgány zatčeni. Zřejmě z obav před tím, aby nebyl u otce objeven, vydal se opět do Prahy, kde za nejasných okolností několik týdnů přežíval, až se zde v říjnu 1943 nakazil tyfem a musel být hospitalizován v Zemské nemocnici na Karlově náměstí. Ještě před ukončením léčby z tohoto zařízení uprchl (v tu dobu byl již hledán pro krádež), a když nenalezl útočiště ani u svého otce, ani u svého strýce (nikdo z nich nebyl doma), vrátil se znovu do Prahy, kde pobýval až do konce roku 1943. Posledním Novákovým útočištěm se stala Plzeň, kde bydlel jeho bratr Jaroslav. Právě u něj ho v lednu 1944 zadržela německá policie. O tom, že byl jeho stav skutečně vážný, svědčí i fakt, že ho německý soud po provedeném odborném vyšetření poslal zpět do bohnické léčebny a jeho případem se dál nezabýval. V tomto zařízení nejenže Novák strávil zbytek války, ale zůstal tam ještě rok po ní – propuštěn byl až v květnu 1946. Pravděpodobně byl načas zbaven svéprávnosti.

Po návratu z léčení se ukázalo, že ani v nových poválečných podmínkách není tento mladý muž schopen normální existence. V té době se začal dopouštět kriminálních deliktů a jeden z nich mu vynesl dva roky těžkého žaláře ve věznici Plzeň-Bory. Po předčasném propuštění v červnu 1948 zkoušel Novák pracovat na uhelné brigádě v Záluží u Mostu, tam se však po měsíci a půl dopustil další krádeže – zcizil motocykl. Téměř ihned byl v Plzni zajištěn, ovšem z vazby tamějšího krajského soudu se mu podařilo v dubnu 1949 ještě s jedním ze spoluvězňů uprchnout, načež se s ním vydal vlakem do Prahy.[1] V hlavním městě oba muži pobývali v jakési chatě ve Strašnicích a prostředky na život získávali loupežemi. 5. května 1949 byl Jan Novák znovu zatčen a předán do vazby Ředitelství národní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Ani zde však dlouho nepobyl, po pouhých šesti dnech(!) se mu podařilo utéct a znovu se ocitl na svobodě.[2] Tehdy Jan Novák navštívil se svým komplicem Sýkorou restauraci Františka Jahelky na Lobkovicově náměstí, kde se seznámil s Františkem Sudkem, který o sobě prohlašoval, že je vedoucím ilegální odbojové organizace Stráž vlasti (dokonce se prokazoval jakousi legitimací). Ten vzal oba muže k sobě do bytu, respektive do bytu Marie Krausové, s kterou měl poměr a u níž bydlel. Sudkem vedená odbojová skupina zřejmě vůbec neexistovala, on sám byl stejně jako Novák člověk s kriminálními sklony i s bohatou kriminální minulostí a obklopoval se lidmi stejného ražení.[3]

Jan Novák se tak stal na tři následující měsíce „odbojářem“, ve skutečnosti však zůstával především uprchlým zločincem, který se po celou tu dobu živil krádežemi. V jeho případě lze mluvit o protikomunistických aktivitách snad jen v souvislosti s činností pro Apolenu Langrovou, na niž ho napojil právě Sudek.[4] Tato 47letá žena se totiž zřejmě o jakousi odbojovou činnost opravdu pokoušela a za tím účelem poskytla všem třem mužům – Sudkovi, Novákovi a Sýkorovi – svou chatu u Kladna, kde měli psát ilegální letáky.[5] O něco později, na konci května 1949, Nováka se Sudkem vyslala na Moravu, pravděpodobně proto, aby v Rožnově pod Radhoštěm a v Dolní Bečvě navázali ilegální kontakty, k čemuž jim měli dopomoci příbuzní Langrové, Klestilovi a Žingorovi. Podle všeho tam Novák-Vávra[6] se Sudkem příliš úspěšní nebyli. I kvůli Sudkovu neopatrnému chování se o ně začaly zajímat orgány bezpečnosti, takže se raději urychleně vrátili do Prahy. Druhá cesta této dvojice, k níž se přidal i Novákův bývalý spoluvězeň František Ledvinka, vedla za známým Langrové Lubomírem Urbánkem do Kateřinek u Liberce, kde tento muž vedl národní podnik přádelna Frýba. Tomu „vyslanci“ z Prahy nabízeli letáky a snažili se ho získat pro myšlenku ilegální práce, ale neúspěšně (Novák s Ledvinkou tedy v Liberci alespoň vyloupili kožešnictví). To bylo z protikomunistického odbojového repertoáru Jana Nováka v podstatě vše. Po příjezdu do Prahy se začaly vztahy mezi jednotlivými „ilegalisty“ zhoršovat, kritizován byl zejména Sudek, který se nepřestával opíjet a jehož chování vnímali ostatní jako rizikové. Vše nakonec skončilo tragicky. 12. června 1949 vylákali Novák s Ledvinkou Sudka do lesů u Bolevce nedaleko Plzně, kde ho brutálním způsobem – pomocí kladiva a pistole – zavraždili (samotnou vraždu vykonal Ledvinka) a jeho tělo hodili do nedaleké tůně. Není úplně jasné, kdo tento zločin inicioval (StB to později připisovala Langrové), ani kdo všechno s ním byl z okruhu známých Langrové a Krausové předem srozuměn.[7]

Po vraždě Františka Sudka se Novák se svým komplicem soustředil v podstatě už jen na kriminální delikty. Téměř osudným se jim stal pokus o vyloupení obchodu s látkami firmy Barhoň, při němž je jeho hlídači spolu s několika odvážnými kolemjdoucími málem zadrželi. Na konci července 1949 odjel Novák s Ledvinkou opět na Moravu, a to do míst, která Novák navštívil již v květnu se Sudkem. Po návratu do Prahy se Jan Novák rozhodl, že se osamostatní; krátce předtím se totiž seznámil s osobami, které mu slibovaly možnost útěku do Švédska. Když Ledvinka nebyl doma, tj. v bytě u Marie Krausové, zcizil odtud Novák některé Ledvinkovy věci spolu s věcmi, které patřily Krausové. Ledvinka se ho zřejmě za tuto „zradu“ chystal zavraždit podobně jako Sudka(!), ale nakonec, když se znovu náhodou setkali na Wilsonově nádraží,[8] od svého záměru upustil. Oba usmíření „přátelé“ pak podnikli cestu do Liberce, kde pro sebe plánovali ukrást kožené kabáty, a poté hned odjeli do Plzně za známými, od nichž si slibovali pomoc. Řádění obou bývalých vězňů však již nemělo dlouhého trvání. Když se 18. srpna 1949 vrátili vlakem do hlavního města, odebral se Novák na Vítkov k památníku Národního odboje. Tam ho ve 14.30 náhodou zadrželi příslušníci obvodního velitelství národní bezpečnosti Prahy 11, kteří tam právě konali razii na hazardní hráče. Na základě Novákovy výpovědi byl téhož dne večer zatčen v parku u Wilsonova nádraží i Ledvinka, jenž tam měl s Novákem schůzku, a posléze i někteří další přímí i nepřímí účastníci celého příběhu.

Krajské velitelství StB Praha, které případ převzalo, postupovalo v následujících týdnech a měsících překvapivě vlažně a celá záležitost byla i kvůli přeřazení příslušného referenta StB k jinému případu v podstatě odložena ad acta. Ke skutečnému obnovení vyšetřování došlo až po dalších šesti měsících, kdy Velitelství oddílu StB Vsetín a Krajské velitelství StB v Liberci přistoupily na popud KV StB Praha k zatčení dalších „zainteresovaných“ osob a zároveň byla provedena série domovních prohlídek (ty byly pochopitelně neúspěšné). Avšak vzhledem k tomu, že došlo k dalším nepředvídaným událostem (dne 15. května 1950 uprchl František Ledvinka z vazby Státního soudu Praha),[9] komunistickým vyšetřovatelům se i nadále nedařilo dovést vyšetřování do žádoucího konce. K zahájení samotného hlavního přelíčení před Státním soudem Praha tak došlo až 17. dubna 1951, přičemž souzeno bylo celkem 22 lidí, mezi nimi i osoby, které se podílely na Ledvinkově úspěšném útěku (sám Ledvinka ale chycen nebyl). Rozsudek padl 20. dubna 1951. Tribunál, jemuž předsedal Dr. Ferdinand Blecha, shledal Jana Nováka i Františka Ledvinku vinnými za zločin velezrady (§ 1 zák. č. 231/48 Sb.), vraždy (§ 216 zák. č. 86/1950 Sb.) a dílem dokonané a dílem nedokonané krádeže (§ 5 a 247 zák. č. 86/1950) a oba odsoudil k trestu smrti, konfiskaci celého jmění a ztrátě čestných práv občanských. Janu Novákovi nepomohlo ani to, že byl jeho duševní stav shledán soudními znalci – psychiatry jako blízký nepříčetnosti. Tresty pro ostatní protagonisty tohoto smutného případu, jejichž vina však byla na rozdíl od dvou hlavních souzených definována především politicky, nevybočovaly svou tvrdostí z linie komunisty řízené justice (Apolena Langrová 22 let, Marie Krausová 15 let).

Jelikož se Janu Novákovi nepodařilo napodobit svého někdejšího komplice svým v pořadí již třetím úspěšným útěkem (i k němu však téměř došlo),[10] byl dne 1. září 1951 vydán na Pankráci katovi. V jeho případě se dá těžko hovořit o čistě politicky motivované popravě a je na zvážení, zdali ho mezi popravené z politických důvodů vůbec řadit. František Ledvinka zřejmě úspěšně uprchl do zahraničí a k jeho popravě pravděpodobně nikdy nedošlo, byť je v některých seznamech jako popravený uváděn.