Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Jan Bula (1920–1952)

Jan Bula se narodil 24. června 1920 v obci Lukov (okres Třebíč, severovýchodně od Moravských Budějovic směrem k Jaroměřicím nad Rokytnou) jako první syn železničního zřízence Antonína Buly a Marie Bulové rozené Růžičkové.[1] Poměry v rodině byly skromné, nejstarší syn však projevoval značný zájem o studium a vynikal mezi ministranty v místním kostele sv. Jana Křtitele soustředěností a zápalem. Pater Cyril Bojanovský, který v době Janova dospívání v Lukově působil, si nadaného chlapce všiml a stal se mu v dalších letech vzorem a rádcem při hledání životní cesty. Již do reálného gymnázia v Moravských Budějovicích, kde studoval v letech 1931–1939, Jan Bula vstoupil s předsevzetím pokračovat po jeho absolvování v přípravě ke kněžskému povolání. Studium v tomto oboru nastoupil v roce 1939 v alumnátu v Antonínské ulici v Brně.[2]

V roce 1942 pocítili i studenti alumnátu důsledky stoupajících potřeb nahradit v továrnách muže bojující na frontách. Většina studentů vyšších ročníků byla postižena nařízením o totálním nasazení. Jan Bula, totálně nasazený v létech 1943–1944, byl ušetřen práce v říši, nastoupil jako dělník v německé keramické továrně ve Vranovské Vsi u Znojma. Těžká práce v keramičce mu nevadila, dokázal si při ní vyšetřit čas i na svou velkou zálibu - malování. Závěrečná válečná léta 1944–1945 strávil Jan Bula opět studiem v Brně. Jeho malířské nadání tehdy ocenilo i vedení alumnátu: při bombardování byl zasažen objekt v těsné blízkosti alumnátu, tlaková vlna zničila mimo jiné i vitráže v oknech místní kaple a Jan Bula dostal svolení nahradit roztříštěné vitráže kartony s malbami na námět ukřižování Krista. Studium bohosloví ukončil závěrečnými zkouškami těsně po skončení války a 29. července 1945 přijal z rukou biskupa Stanislava Zely v brněnské katedrále kněžské svěcení.[3]

V životě mladého kněze je po obřadu svěcení dalším důležitým milníkem tzv. primice neboli první samostatně sloužená mše. Tento den, 8. srpna 1945, prožil Jan Bula v kruhu svých rodáků v Lukově jako slavnost významnou pro celou obec. Již ve druhé polovině srpna nastoupil do své první farnosti v Rokytnici nad Rokytnou, kde měl jako začínající kaplan vypomáhat nemocnému a povinnostmi správy lidnaté farnosti přetíženému faráři Stanislavu Lakomému. Mladý kaplan se s velkým elánem vrhl nejen do běžných pastoračních povinností: výuky náboženství, práce s mládeží, návštěv starých a nemocných farníků apod., ale i do společenského a veřejného života nejen v Rokytnici samotné, ale i v přilehlých obcích. Zapojil se do organizace ochotnického divadla, sportovních aktivit Orla a pro chlapecký oddíl orelských dorostenců připravoval prázdninové pobyty v přírodě. Mnoho hodin věnoval i výpomoci při administrativě Místního národního výboru, dokonce byl r. 1950 zvolen do zemědělské komise výboru. Těšil se všeobecné oblibě mezi farníky, zejména děti a mládež si zcela získal.

Po smrti faráře Stanislava Lakomého se stal Jan Bula s platností od 22. července 1949 administrátorem v Rokytnici. Aktivní a populární kněz s velkým vlivem na mladou generaci začal záhy překážet nejen místním komunistům, ale i jejich okresnímu vedení. Ještě za života starého pana faráře v létě r. 1949, Jan Bula nejen přečetl věřícím zakázaný pastýřský list, ale dokonce jej doplnil vlastním komentářem.[4] Reakcí na tuto troufalost byla pokuta ve výši 4500 Kč, což v tehdejší době představovalo značnou finanční zátěž. Jan Bula se pokoušel odvolat[5]. Tlak proti vzdorujícímu knězi přitvrdil zahájením trestního řízení se záměrem dostat Jan Bulu za mříže. Na základě prezidentské milosti ze dne 29. listopadu bylo trestní řízení zastaveno.[6] Již v následujícím roce 1950 musel Jan Bula omezit veřejnou práci s mládeží. Po určitý čas se mu dařilo pokračovat v neveřejných schůzkách bývalé mládežnické skupiny „Vojtíšci“ v soukromí rodného domu v Lukově. V situaci, kdy se zužoval prostor pro pastorační práci, zaměřil činorodý kněz své síly na opravu rokytnického kostela sv. Jana Křtitele. Se štědrým přispěním farníků se podařilo renovovat část jeho interiéru, na rok 1951 plánoval Jan Bula pořízení nového oltáře a úpravy hřbitova. K realizaci těchto záměrů již nemělo dojít.

V únoru roku 1951 se na faře v Rokytnici zastavil bývalý spolužák Jana Buly z gymnaziálních studií Ladislav Malý[7]. Vetřel se na faru pod záminkou návštěvy přítele z mládí po tajném návratu ze zahraničí, kde měl být údajně vyškolen jako agent zpravodajské služby CIC s důležitými úkoly ve vlasti. Pro Jana Bulu měl připravenou legendu, která v době internace arcibiskupa Josefa Berana na neznámém místě musela zaujmout každého kněze. Arcibiskupa se prý podařilo osvobodit a zatím se ukrývá na bezpečném místě u důvěryhodných lidí[8]. Malý organizuje přípravy arcibiskupova odchodu za hranice. StB takovou akci předpokládá, ostraha hranic je zvýšená, takže při pokusu je překonat může dojít k nejhoršímu. Pan arcibiskup hledá prostřednictvím Malého spolehlivého zpovědníka, kterému by mohl předat instrukce pro další činnost církve. Přestože myšlenka na tak důležitou službu byla lákavá, způsob, jakým Malý celou věc přednesl, jeho vystupování a zevnějšek a skutečnost, že přišel oblečen v uniformě SNB Jana Bulu znepokojily. Při nejbližší příležitosti se svěřil staršímu kolegovi v kněžské službě, jaroměřickému faráři Janu Podveskému, o kterém bylo známo, že má odbojářské zkušenosti ještě z dob nacistické okupace[9]. Pater Podveský reagoval ostražitě a radil mu okamžitě s Malým přerušit kontakty. Pochybnosti Jana Buly posílilo opakované oddalování návštěvy v údajném úkrytu arcibiskupa Berana a dožadování se alkoholu. Při poslední návštěvě Ladislava Malého kněz bývalého spolužáka vykázal. Jana Bulu zatkli 30. dubna 1951 po provedení předběžného výslechu v budově jaroměřické fary. Čekaly ho brutální výslechy. Podle svědectví jeho sestry, která později dostala povolení jej navštívit, přišel ve vyšetřovací vazbě v Jihlavě o přední zuby. Výslechy sloužily ke „zpracování zatčeného“, absurdní argumenty pro obžalobu získali vyšetřovatelé proti knězi ve chvíli, kdy Ladislav Malý se třemi dalšími svedenými společníky dne 2. července 1951, tedy více než dva měsíce po zatčení Jana Buly, zastřelil funkcionáře MNV v Babicích. Jan Bula podezřelého spolužáka neudal, podle verze vyšetřovatelů se stal spoluodpovědným za trojnásobnou vraždu a vedení ilegální protistátní skupiny v Rokytnici.

Proces s Janem Bulou a jeho společníky proběhl za náležité publicity v Třebíči v kině Svět ve dnech 13.–15. listopadu 1951. Do sálu se vešlo 400 osob, na tři dny procesu bylo publiku vybranému okresním sekretariátem KSČ v Třebíči přiděleno 1200 vstupenek. Hlavní role v „soudním představení“ sehráli předseda senátu JUDr. Kepák[10] a přísedící JUDr. Rudý[11]. Jan Bula byl odsouzen podle § 78 Trestního zákona, odst. 2 pís. a, dále odst. 3 pís. d, f k trestu smrti za velezradu[12]. Odvolací líčení proběhlo 9. února 1952 se zamítavým výsledkem. V protokolu z tohoto líčení je obsažena věta, v níž zapisovatel neúmyslně uvedl pravý důvod absolutního trestu pro Jana Bulu: „V lidově demokratickém zřízení má stát v prvé řadě zájem na tom, aby naše mládež byla vychovávána v novém, pokrokovém a socialistickém duchu, a proto obviněný tímto svým jednáním narušil naše socialistické zřízení v jednom z nejdůležitějších úseků.“ Téhož dne proběhlo rovněž se záporným výsledkem hlasování o doporučení Jana Buly k prezidentské milosti[13]. Nepomohla ani petice farníků žádajících milost pro svého kněze.

Osud Jana Buly se naplnil v pět hodin ráno dne 20. května 1952 na dvoře jihlavské věznice. Bylo mu necelých dvaatřicet let. Rehabilitován mohl být až v roce 1990.[14]

[1] Marie Bulová (rozená Růžičková) pocházela z Němčiček v oblasti Moravského Slovácka. Hospodářství jejích rodičů bylo nevelké, od mládí se musela živit sama jako služebná ve Znojmě. Zde se seznámila s Františkem Völklem z Lukova. V roce 1904 se vzali a manžel si odvedl Marii do rodné vsi. Po vypuknutí první světové války František Völkl narukoval a záhy padl. Marie zůstala sama s desetiletým synem a protloukala se životem jako pomocná zemědělská dělnice a služebná. Po válce uzavřela druhý sňatek s Antonínem Bulou. Po prvorozeném Janovi bylo toto manželství požehnáno ještě dvěma dalšími dětmi: dcerou Marií (1921) a synem Antonínem (1922).

[2] Brněnský alumnát neboli seminář byl založen v roce 1807 jako specializovaná vzdělávací instituce pro potřeby formování a vzdělávání adeptů kněžství na Moravě. Jeho téměř 150 let trvající působení mapuje publikace Biskupský alumnát v Brně autora Jindřicha Zdíka Zdeňka Charouze vydaná u příležitosti dvoustého výročí jeho založení v r. 2007. Činnost alumnátu byla násilně ukončena v r. 1950 v rámci likvidace veškerého církevního školství.

[3] ThDr. Stanislav Zela (1893–1969), katolický kněz a teolog. Po službě ceremoniáře a sekretáře olomouckých arcibiskupů jej v roce 1941 jmenovali světícím biskupem olomouckým. V roce 1945 světil novokněze včetně Jana Buly proto, že brněnská diecéze v té době biskupa neměla. Poslední biskup Josef Kupka zemřel v roce 1941; následovalo období, kdy nemohlo z principiálních důvodů odporu proti snaze okupační moci prosazovat osoby „spolehlivé a oddané říši“ na místa biskupů v uprázdněných diecézích na území protektorátu dojít k dohodě o jeho nástupci. Novým biskupem brněnským se stal ThDr. Karel Skoupý vysvěcený pro tento úřad až v roce 1946. V letech 1948 až 1950 působil Stanislav Zela jako generální vikář olomoucké arcidiecéze. V r. 1950 byl zatčen a souzen Státním soudem Praha v procesu s uměle vytvořenou devítičlennou „ilegální skupinou Zela Stanislav a spol.“ složenou z církevních a řádových hodnostářů (např. představeného benediktinského kláštera v Praze-Břevnově opata Jana Opaska) i věřících laiků – členů lidové strany, za špionáž pro vatikánskou rozvědku, rozšiřování protistátních letáků a pastýřských listů a styky s diplomaty západních zemí. Stanislava Zelu obžaloba označila za iniciátora a hlavního organizátora údajné velezrádné činnosti skupiny. Všichni obžalovaní byli odsouzeni k dlouholetým trestům odnětí svobody. Stanislav Zela měl ve vězení strávit 25 let. V roce 1963 byl propuštěn na amnestii. Záhy po propuštění jej však státní moc internovala v Radvanově, kde 6. prosince r. 1969 zemřel.

[4] Jednalo se o text arcibiskupa Berana s názvem „Oběžník katolickému duchovenstvu a věřícímu lidu“ a o pastýřský list biskupů datovaný 15. června 1949. Byly určeny duchovním i věřícím. Měly vysvětlit podstatu krize ve vztazích mezí státní mocí a církví, ukázat na pravého původce této krize, protestovat proti úsilí izolovat katolickou církev v Československu od spojení s papežským stolcem a církevními organizacemi v západoevropských státech a zneužitím tzv. katolické akce sdružující „vlastenecké kněze“ (většinou nepříliš respektu budící osoby jako alkoholik Josef Plojhar, svolné zavázat se k přitakávání protikřesťanské ideologii) učinit z univerzální církve „služku státu“. Věřící se měli připravit na situaci, kdy církev bude zbavena svého vedení (internace arcibiskupa Josefa Berana a věznění či internace ostatních biskupů) a náboženská svoboda, zejména svoboda vychovávat děti a mládež ke křesťanství, bude všemi prostředky potlačována. V situaci, kdy církev již neměla pod kontrolou svůj tisk muselo být toto poselství opisováno a rozšiřováno mezi kněze tajně prostřednictvím kurýrů (studenti bohosloví, laická mládež). Kněží byli před jeho četbou varováni státními orgány. Při mších se sledovalo a následně hlásilo Bezpečnosti, jak se jednotliví kněží zachovají. Po přečtení poselství jim hrozil trest pokuty. Někteří zvláště horliví šiřitelé a komentátoři listu byli potrestáni i vězením, jejich činnost byla klasifikována jako pobuřování proti republice a šíření pobuřujícího projevu podle § 3 zákona č. 231/48 Sb., na ochranu republiky.

[5] V přílohách k životopisu č. 5 – 7 se nalézá odvolání Jana Buly proti pokutě, které je současně zajímavým svědectvím o jeho příkladném veřejném působení v rokytnické farnosti. Tento materiál pochází z archivu římskokatolické farnosti v Rokytnici nad Rokytnou. Za možnost uveřejnění děkujeme současném administrátorovi zdejší farnosti P. Jiřímu Plhoňovi.

[6] Oznámení o zastavení trestního řízení proti Janu Bulovi z r. 1949 je v příloze k životopisu č. 8, originál je v archivu farnosti v Rokytnici nad Rokytnou. Z propagandistických důvodů byli kněží od trestů za četbu státní censurou neschváleného Oběžníku amnestováni již v říjnu 1949. U patera Bula se oznámení o amnestii pozdrželo až do listopadu, protože jeho žádost o milost původně omylem doputovala k nesprávnému adresátovi na Krajský národní výbor v Jihlavě.

[7] Ladislav Malý (1920–1951) byl synem bývalého policisty Jakuba Malého z obce Stařeč. Vystudoval gymnázium v Moravských Budějovicích a v celém regionu měl mnoho známých. Po válce se přestěhoval nejprve do Mikulova a pak do Jeseníku. Pracoval jako účetní a často střídal místa, měl problémy s alkoholem i se ženami. Netajil se nespokojeností s politickými poměry, zejména v nestřízlivém stavu. Na jaře roku 1949 v opilosti vyhrožoval funkcionáři komunistické stany. To mu vyneslo trestní oznámení pro přestupek proti zákonu na ochranu republiky. Situaci řešil útěkem za hranice. Později se jeho stopy objevují střídavě ve Vídni a v Mnichově, krátce se ilegálně vrací do vlasti, kde navštíví otce. Při svém druhém pobytu ve Vídni se přihlásil americké zpravodajské službě CIC. Přitom se setkal s majorem Milošem Knorrem (později povýšeným na generála), který měl za úkol prověřovat české emigranty. Tento zpravodajský důstojník hodnotil po letech Ladislava Malého jako dobrodruha překypujícího fantastickými náměty na diverzní činnost v Československu. CIC ho nepovažovala za důvěryhodnou osobu, neproškolila ho pro práci agenta a nepověřila žádnými zpravodajskými úkoly. Přesto získal průkaz pro pobyt v Rakousku na jméno Ludwig Gross. S využitím tohoto dokladu si později budoval falešnou identitu a podporoval jím svá tvrzení o průniku agentů západních zpravodajských služeb do Československa k přípravě protikomunistického převratu. Pamětníci jej přímo označují za agenta StB. Písemný důkaz se však nalézt nepodařilo. Šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu dospělo k závěru, že alkoholismem rozložený Ladislav Malý byl StB pouze obratně využíván a manipulován prostřednictvím některého z řady agentů nasazených v moravskobudějovickém regionu v akci „Teror“ proti nepohodlným kněžím, stoupencům bývalých demokratických stran a odpůrcům kolektivizační politiky v zemědělství.

[8] V roce 1968, kdy byl celý případ znovu otevřen, vydal kardinál Josef Beran v nuceném exilu v Římě prohlášení se záměrem vnést do této záležitosti jasno. Podle uvedeného prohlášení v letech 1950–1965 nikdy nepobýval na Moravě. Místo jeho internace se měnilo, StB vybírala vhodné lokality výhradně v Čechách: Roželov u Rožmitálu, Růžodol u Liberce, Myštěves u Bydžova, Paběnice u Čáslavi a Mukařov u Říčan. Prohlášení kardinála z archivu biskupství Brněnského vybral a publikoval Adolf Rázek, StB + justice, nástroj třídního boje v akci Babice, Sešity č. 6, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2002, dokument č. 44.

[9] Jan Podveský (1909–1994) přijal kněžské svěcení r. 1934 v Brně. Působil v Jaroměřicích nad Rokytnou, v Brně-Obřanech, Kouřimské Nové Vsi a v Letonicích. Za okupace spolupracoval s místními odbojáři. Zásoboval je zbraněmi tajně vynášenými ze skladiště, které okupanti zřídili přímo v objektu fary v Jaroměřicích. Velitel jaroměřické odbojové skupiny, komunista Josef Ošmera, patera Podveského již v roce 1949 nabádal k opatrnosti, protože v kraji se podle jeho informací chystala rozsáhlá akce proti nepřátelům režimu, která měla tvrdě zasáhnout i církev. Jan Podveský bral toto upozornění vážně a nabádal kněze spravující farnosti v okolí k opatrnosti. Přesto byl v roce 1951 zatčen společně se svým kaplanem Josefem Valeriánem. Dne 21. května 1951 byl v hromadném procesu v Moravských Budějovicích odsouzen za velezradu k odnětí svobody na 16 let. Trest vykonával ve vazební věznici v Jihlavě, následoval Mírov, Leopoldov a Valdice. Na svobodu ho propustili ze zdravotních důvodů až v roce 1963. Možnost vykonávat kněžskou službu mu byla neustále omezována opakovaným odnětím státního souhlasu k jejímu výkonu a nakonec nedobrovolným penzionováním v r. 1974. S přispěním vděčných farníků byla osobnost Jana Podveského dne 9. června 2009 uctěna odhalením pamětní desky v místě jeho nejdelšího působení (1967–1974) na faře v Letonicích (viz http://farnost.katolik.cz/letonice/nab/cla/3.htm).

[10] Jedná se o prokurátora Jiřího Kepáka, který získal smutnou proslulost svým vystupováním v nejznámějším politickém monstrprocesu s JUDr. Miladou Horákovou a společníky ve dnech 31. května až 8. června 1950.

[11] Soudce Vojtěch Rudý (naroz. 1910) byl právníkem od r. 1936. Jako rodák ze Slovenska původním jménem Benjamin Roth působil za první republiky na Podkarpatské Rusi v Chustu. Byl předválečný komunista židovského původu, v roce 1944 ho transportovali i s rodinou do Osvětimi. Jediný přežil a vybral si z tohoto údělu ponaučení, že je třeba vždy být na straně vítězů a mít správný původ nejen třídní. Po roce 1945 se usadil v Podbořanech, změnil si jméno na Vojtěch Rudý. Předválečná právní praxe v něm příliš respektu k nezávislosti soudní moci a nestrannosti výkonu práva nezanechala. Patřil k těm pracovníkům justice, kteří se stali horlivými vykonavateli komunistické zvůle v justici. Po vzniku Státního soudu v r. 1948 se sám iniciativně přihlásil k práci v něm. Podílel se nejen na celé sérii babických procesů, ale na řadě dalších. Političtí vězni, kteří se s ním za jeho dlouhé kariéry setkali, mu přezdívali Rudý kat. Ještě v 70. létech minulého století v klidu soudil na Krajském soudu Praha.

[12] Společně s ním byli odsouzeni Bohumil Krátký (na doživotí), Josef Jeřábek (20 let), Bohumil Dvořák (18 let), František Kříž (25 let), Karel Vodička (18 let), Jan Pánek ze Šebkovic (23 let), Josef Pánek starší – otec předešlého (15 let), František Berka (22 let), Stanislav Žákovský (18 let), Helena Nestrojilová (11 let), Anna Rejlová (13 let), Ladislav Ježek (4 roky), Jakub Malý - otec Ladislava Malého (2 roky), Ludvík Stehlík mladší (21 let), Ladislava Roupec (25 let), Jan Pánek z Popovic (16 let).

[13] Protokol o odvolacím líčení ze dne 9. února 1952 je uložen v Národním archívu pod sp. zn. 4 SPt II 122/51. V příloze k životopisu č. 12 a 13 jsou dvě první strany tohoto protokolu, které dokumentují přístup odvolacího soudu k případu.

[14] V současné době probíhá proces beatifikace Jana Buly, kdy příslušné církevní autority soustřeďují veškerou dokumentaci k jeho životu a případu. Jan Bula má tak nakročeno k postavení novodobého mučedníka.