Ústav pro studium totalitních režimů

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Jan Buchal (1913–1950)

Jan Buchal se narodil 30. 5. 1913 v Litavě u Tišnova. Jeho otec František byl původně vyučený krejčí a posléze se společně s manželkou Annou, rozenou Kubíčkovou, dopracoval k malému rolnickému hospodářství. V rodině bylo celkem šest dětí (z obou manželství otce), dospělosti se však dožilo pouze pět (starší bratři z prvního manželství Alois a František ml., dále dvě sestry, z nichž Marie byla dlouhodobě hospitalizována v psychiatrické léčebně). Jan se vyučil automechanikem. V roce 1938 vstoupil k četnictvu, kde byl zařazen jako řidič dopravního oddělení ostravského policejního ředitelství (po krátké službě v Bratislavě v napjaté době kolem odtržení Slovenska setrval na této pozici až do dubna 1944, kdy měl závažné zdravotní potíže). Během války se oženil s Eleonorou Černou (1942). Manželka, vyučená prodavačka, byla v domácnosti a starala se o jejich dvě dcery, Janu (1943) a Martu (1945).

Poválečné osudy Jana Buchala určovaly zejména následující okolnosti: byl věřící katolík, přesvědčený národní socialista (do této strany vstoupil v roce 1946) a záhy prohlédl, jak moc jsou komunisté nebezpeční. Poukazoval na temnou minulost některých místních funkcionářů (spolupráce s gestapem za okupace) a na jejich nestoudné obohacování se konfiskáty (v roce 1947 bránil před lidovým soudem v Ostravě rodinu neoprávněně odsunutých Němců, jejichž majetek padl do oka místnímu vlivnému komunistovi). Ostravští komunisté si ho zapsali na černou listinu. Za jeho definitivním odchodem z řad SNB v roce 1947 stály především zdravotní důvody, ale úplně pominout nelze ani nelibost komunistů, kteří jej obviňovali ze zneužívání pravomoci veřejného činitele. Nadále živil rodinu opravami aut v dílně v Hrabové.

V roce 1947 zažíval Jan Buchal hluboké rozčarování z politické situace a obával se, že stávající politické strany nejsou schopné čelit komunistickému tlaku (výrazem této obavy bylo sepsání volebního program nové politické strany, dle jeho představ vedené Janem Masarykem). Krach demokratické politiky se dostavil v únoru 1948 a Buchalova snaha kontaktovat během vládní krize J. Masaryka s vlastními návrhy na řešení vyzněla naprázdno. Jan Buchal měl i jisté básnické schopnosti a zklamání z poměrů po převzetí moci komunisty je jasně patrné z řady jeho vlastenecky a masarykovsky laděných veršů. Šlo však o osobnost rozporuplnou, přesvědčenou o možnosti české verze socialismu bez sovětských a „žido-bolševických“ rysů. Po ztroskotání tří pokusů o emigraci se inspirován několika rozmluvami s představitelkou národně socialistické strany, redaktorkou Fráňou Zemínovou, pustil s velkým zápalem a idealismem do plánování ilegální činnosti na Ostravsku. Pro své plány „sokolské revoluce“ neboli ostravského převratu chtěl získat bývalé kolegy z řad SNB, důstojníky z místních posádek a zejména z letiště v Hrabové (nerealisticky počítal s podporou výsadku ze zahraničí), zaměstnance pošt a Vítkovických železáren. Zde kontaktoval již fungující skupinu vedenou Vilémem Vaclíkem. Ta měla ve srovnání s Buchalovými plány skromnější, ale reálné sabotážní cíle. Ironií osudu se právě přes spolupracovníky V. Vaclíka a Josefa Polomského na jaře roku 1949 napojil na skupinu agent StB (Karel Košař/Kvapil, též agent AKP–319) a začala „hra“, jejímž smyslem bylo odhalit co největší počet zapojených osob a přinést co nejvíce důkazů o „zločinném puči proti socialistické republice“ (k tomu posléze posloužily Buchalovy spisy nalezené ve stolařské dílně Aloise Petry, zejména dopis Radě svobodného Československa, Provolání k vojákům, důstojníkům a příslušníkům SNB, Nařízení o revolučních sokolských výborech atd.). Počet agentů pracujících na „akci Bezkyd“ stoupal, vydávali se za zástupce ústředního velení ilegálních protikomunistických skupin. Jan Buchal a jeho společníci začínali mít podezření, že jsou objektem provokace. Smyčka se zatáhla při zatýkání 25. října 1949, kdy bylo spolu s Janem Buchalem zatčeno dalších 22 osob. Zatýkalo se v několika vlnách a počet obviněných a posléze i odsouzených osob v červenci 1950 ve čtyřech veřejných procesech v Ostravě k vysokým trestům (včetně čtyř trestů smrti) dosáhl třiaosmdesáti.

Jan Buchal byl vyšetřován střídavě v Praze a v Ostravě podle plánu přičlenit ho k obviněným v procesu s Miladou Horákovou a spol. jako živý důkaz, že „spiklenci“ připravovali vojenské akce na Ostravsku. Jako představitel „ozbrojené části spikleneckého centra“ byl Jan Buchal kandidátem na trest smrti, bez ohledu na formální obhajobu oficiálně mu přiděleného advokáta R. Neumanna. Potvrdil to i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 1950. J. Buchal podal odvolání, které bylo zamítnuto stejně jako žádosti o milost pro něj, podané jeho sestrou a manželkou.

Byl popraven dne 27. června 1950 v Praze na Pankráci. Jeho manželka marně požadovala vydání urny s popelem. Pozdější snahy o jeho rehabilitaci provázela řada průtahů. Nakonec bylo trestní stíhání proti němu zastaveno až v roce 1990, v roce 1993 mu bylo uděleno in memoriam čestné občanství města Ostravy.