Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » František Mana (1910–1950)

Narodil se 22. října 1910 na Moravě v Horní Lidči u Valašských Klobouků rolníkům Josefu a Marii, rozené Daňové. Měl celkem čtyři sourozence, bratry Josefa a Aloise a sestry Marii a Františku. Zřejmě kvůli nutnosti vypomáhat rodičům na jejich hospodářství absolvoval pouze dvě třídy obecné školy. V roce 1932 nastoupil povinnou vojenskou službu, ze které se vrátil jako vojín v záloze. Zatímco všichni jeho sourozenci zůstali věrni rodinné tradici a stali se z nich také zemědělci, František Mana si v přesně nezjištěném roce pořídil osobní automobil a začal se živit jako autodopravce. V období první republiky se stihl také oženit, manželka Anežka, rozená Špačková, vlastnila v Horní Lidči rodinný domek, v němž pak oba manželé bydleli. Z jejich svazku se postupně narodili synové František (asi 1937), Rudolf (asi 1941) a dcera Marie (1946).

Během německé okupace se František Mana choval vlastenecky, když ve svém okolí zásoboval partyzány potravinami. Rozsah této činnosti lze dnes jen těžko přesně odhadnout, jakýmsi vodítkem pro určení její intenzity může být snad fakt, že za ni později získal písemné uznání od samotného generála Ludvíka Svobody.[1] V euforické náladě krátce po osvobození Československa vstoupil František Mana do KSČ, a to i přesto, že byl praktikujícím katolíkem. Již v roce 1947 však poznal svou chybu a řady komunistů z vlastní iniciativy opustil.

Známosti z války předurčily i další životní osudy Františka Many. Na konci listopadu 1948 ho oslovil jeho známý z Horní Lidče Rudolf Lenhard, jenž ho informoval o vznikající protikomunistické odbojové organizaci Světlana. V ní tento bývalý partyzán vykonával funkci velitele jedné její dílčí části, Světlany-Makyty, kterou sám krátce předtím založil. V případě Světlany se jednalo o složitě rozvětvenou ilegální síť, jejímiž členy se stávali zejména moravští partyzáni nespokojení s novou společenskou a politickou realitou. Samotné založení Světlany inicioval z Paříže někdejší významný partyzánský funkcionář Josef Vávra-Stařík, kterého poúnorové poměry vyhnaly za hranice. Klíčovou postavou v realizaci tohoto „protistátního“ plánu v ČSR se pak stal další bývalý partyzán Antonín Slabík z Komořan u Vyškova, u něhož později došlo ke konstituování štábu celé Světlany. V něm získal Rudolf Lenhard funkci náčelníka štábu.

Jelikož František Mana souhlasil se svým vstupem do Světlany-Makyty, určil mu v ní Lenhard vzhledem k jeho profesi a vlastnictví automobilu funkci řidiče. V příštích týdnech Mana, který podepsal přísahu a přijal krycí jméno Vrba, podnikal se svým velitelem a dalšími lidmi ze Světlany-Makyty dlouhé jízdy po celém Valašsku, na nichž se postupně „splétala“ odbojová síť a vyřizovaly i jiné, pro skupinu důležité úkoly, jako bylo například ukrývání kurýra Antonína Janošíka. Zapojování nových členů do ilegální organizace, kterého se od počátku aktivně zúčastnil i František Mana – pro odboj tehdy získal například mlynáře ze Štítné Františka Lišku, majitele nákladní autodopravy z Vizovic Ladislava Koníčka, lesního dělníka z Horní Lidče Františka Zvonku nebo rolníky Ladislava Důbravu a Františka Maršalíka – však postupně nabývalo živelné podoby. V mnoha případech tak docházelo k hrubému porušování základních pravidel konspirace; běžnou praxí se stala kupříkladu osobní setkání Lenharda s „adepty na členství“, při nichž se tento partyzánský funkcionář bez okolků představoval jako velitel Světlany-Makyty(!).

Když Rudolf Lenhard odešel na počátku roku 1949 do ilegality ke Slabíkovi do Komořan, stali se z jeho pověření Manovými přímými veliteli obchodník ze Střelné Alois Pohůnek a poštovní zřízenec z Francovy Lhoty Josef Matůš, který patřil od samého počátku k nejužšímu vedení Světlany-Makyty. I pro ně vykonával Mana úkoly podobné těm předešlým. Kromě množství jízd po okolí (shánění zbraní, získávání finančních prostředků, tajné porady členů Světlany) také nadále získával potenciální spolupracovníky, přičemž jedním z nich byl i elektrotechnik Josef Macík ze Vsetína, který byl ochoten uvést do chodu vysílačku, již skupina získala. Zcela nový úkol před Manou vyvstal ve chvíli, kdy bylo nutné doručovat stovky protirežimních letáků, které Světlana-Makyta začala díky cyklostylu a pomoci ze Slabíkova štábu doslova chrlit. František Mana tak spolu s dalšími členy Světlany (agilní byla např. učitelka Marie Rajnochová) trávil hodiny na cestách, když ve svém automobilu navštěvoval jednotlivé valašské obce, kde se tyto ilegální tiskoviny předávaly tamním členům Světlany, kteří je šířili mezi obyvatelstvo.

V polovině února 1949 odvezl František Mana Aloise Pohůnka na Slovensko, kde se s Janošíkovou pomocí plánovalo vytvoření dalších odbojových buněk. To již ale spěla činnost Světlany do krutého finále, jelikož StB měla od počátku v jejích řadách svého muže, jímž byl číšník Václav Kocourek (AK-32) z Francovy Lhoty, strýc Josefa Matůše.[2] Zatýkání spustila StB 11. března 1949, v podstatě na všech jí známých adresách najednou, což se týkalo jak Slabíkova štábu v Komořanech, tak Manovy Horní Lidče či Pohůnkovy Střelné. Na žádné z nich se však František Mana nenalézal: od 28. února 1949 se totiž spolu s Josefem Matůšem nacházeli z obav před zatčením v ilegalitě a v osudný den byli shodou neuvěřitelných náhod právě v Brně, na cestě mezi dvěma místy pokrytými Státní bezpečností, Střelnou a Božicemi. Ani to je však nezachránilo. StB totiž po první velké vlně zatýkání zvolila rafinovanější taktiku a nasadila na zbylé osoby provokatéry s falešnými pokyny ze štábu Světlany k jejich odvozu do bezpečí. Tak se StB podařilo postupně vylákat Matůše i Manu z jejich dočasného útočiště v Pučinách. 30. března 1949 skončil autodopravce Mana v rukou StB. Než ho přesila „spolucestujících“ uvnitř automobilu zneškodnila, snažil se se zoufalým odhodláním použít svou pistoli, přičemž zápasil tak divoce, že automobil s celou osádkou převrhl.

Zatčený František Mana putoval do vazby KV StB Gottwaldov v Uherském Hradišti, kde byl stejně jako ostatní vystaven psychickému i fyzickému mučení. Trestní oznámení na něj a na dalších 23 mužů zařazených do jeho skupiny podala KV StB Gottwaldov na Státní prokuraturu oddělení Brno až 26. ledna 1950. Dříve to vzhledem ke složitosti případu a množství zatčených nestihla. Prokurátor Mykiska předal soudu vypracovanou žalobu 15. dubna 1950. O osudu Františka Many rozhodl Státní soud oddělení Brno (předsedal mu JUDr. Horňanský), probíhající za nepředstavitelného ideologického aranžmá, dne 9.–13. května 1950 v Uherském Hradišti v sokolovně. Přestože Bezpečnostní kolegium doporučovalo v Manově případě uložit doživotní trest a na šibenici poslat pouze Josefa Matůše, dopadlo vše přesně opačně. K smrti byli za zločiny velezrady a veřejného násilí vydíráním (§ 1 zák. č. 231/49, § 98 tr. z.) odsouzeni oba, Matůšovi byl však později trest zmírněn na doživotí. Ne tak Manovi. Když vyšlo naprázdno odvolání k Nejvyššímu soudu (14. července 1950) a vzápětí i jeho prosba o milost, mohla komunistická moc triumfovat.

František Mana, otec tří dětí, byl popraven dne 24. října 1950 v uherskohradišťské věznici. Ostatní odsouzení z jeho skupiny včetně Josefa Matůše si tou dobou odpykávali mnohaleté tresty těžkého žaláře.[3]

Protože v atmosféře přiostřující se normalizace po roce 1969 vzala vdova po Františku Manovi svůj návrh na zahájení přezkumného řízení ve věci odsouzení jejího manžela zpět (Krajský soud v Brně o tomto zpětvzetí rozhodl dne 29. ledna 1974), rehabilitace se František Mana dočkal až po roce 1990.

Z členů protikomunistické odbojové skupiny Světlana skončili na popravišti ještě Rudolf Lenhard, Antonín Janošík, Karel Zámečník, Alois Šimara, Josef Vávra-Stařík, Karel a Antonín Daňkovi. Další popravení Jan Sedláček a Benjamin Urban se Světlanou souvisejí jen nepřímo.

[1] Manovu protiněmeckou odbojovou činnost později StB účelově zpochybňovala.

[2] U Václava Kocourka v bytě ve Francově Lhotě byl dokonce umístěn cyklostyl Světlany-Makyty, na kterém se tiskly ony protikomunistické letáky.

[3] František Matyáš (18 let těžkého žaláře), Bedřich Skála (20 let těžkého žaláře), Miroslav Zháněl (24 let těžkého žaláře), Jan Janků (20 let těžkého žaláře), František Mana (15 let těžkého žaláře), František Cmajdálek (10 let těžkého žaláře), František Nechvátal (16 let těžkého žaláře), František Šmiták (16 let těžkého žaláře), Jan Hlavica (15 let těžkého žaláře), Josef Hůdek (16 let těžkého žaláře), Josef Cahel (20 let těžkého žaláře), Josef Macík (20 let těžkého žaláře), František Liška (12 let těžkého žaláře), Vladimír Koníček (10 let těžkého žaláře), Karel Maček (12 let těžkého žaláře), Rudolf Ritter (13 let těžkého žaláře), Ctibor Seidl (20 let těžkého žaláře), Alois Cmajdálek (10 let těžkého žaláře), Emil Bílek (14 let těžkého žaláře), Alois Dvořák (15 let těžkého žaláře), Josef Machů (20 let těžkého žaláře), Josef Ptáček (16 let těžkého žaláře), Karel Kunhart (10 let těžkého žaláře), Jan Mňačko (7 let těžkého žaláře).