Boris Volek (26. 8. 1928 – 11. 11. 1952)

Narodil se ve Spišské Nové Vsi v měšťanské rodině. Jeho otec učil na tamním gymnáziu. Boris Volek absolvoval měšťanskou školu, pak dvouletou odbornou drogistickou školu a pokračoval ve studiu na Vyšší chemické průmyslové škole v Kolíně. Tam byl zatčen za vedení protistátní skupiny a v prosinci 1950 odsouzen Státním soudem v Praze k šestnáctiletému vězení za velezradu a vyzvědačství. Trest si od začátku odpykával těžbou a tříděním uranové rudy v jáchymovském prostoru, útvar Jeřáb, Horní Slavkov.

Od července 1951 plánoval Boris Volek se svými spoluvězni útěk, s nímž jim měl pomoci dozorce Jozef Karolík. Ten však byl 19. září 1951 zatčen za to, že přislíbil pomoc při útěku jiné skupině pěti uprchlíků (Oldřich Lauřím, Oto Novák, Václav Novák, Milan Maciášik, Oldřich Baraník – dvěma posledně jmenovaným se podařilo dostat přes hranice), který se uskutečnil 25. srpna 1951, za vynášení informací o jáchymovském prostoru a za napomáhání při pašování uranu do zahraničí prostřednictvím civilního zaměstnance tábora Horní Slavkov Aloise Řečínského.

Samotný útěk jedenácti trestanců[1] se uskutečnil ze šachty číslo 14 po půlnoci dne 15. října 1951. Tři z nich se po směně vrátili do dílny v šachtě pod záminkou, že došlo k poškození čerpadla. V dílně pak omráčili a odzbrojili dozorce Landu, který je doprovázel. Hluk však přilákal dalšího dozorce Josefa Guckého, který neuposlechl výzvy, aby se vzdal, a sáhl po zbrani. Jan Úlehla ale zareagoval rychleji a vystřelil. Třetí dozorce se už choval rozumněji a výzvy uposlechl. Boris Volek s Ladislavem Plškem cestou do těžní klece podpírali zraněného Guckého a spustili všechny příslušníky SNB do šachty. Gucký zranění, které nevypadalo jako smrtelné, později podlehl. Na útěku zbrzdil trestance elektrikář Jiří Levínský, který se k nim přidal na poslední chvíli. Do pronásledování se kromě příslušníků SNB zapojila i armáda a během přestřelky u obce Stanovice zemřelo pět trestanců[2]. Miroslava Hasila udali jeho známí v Dolných Rojanovicích; při zatýkání byl postřelen a poté se zabil vlastní zbraní. Františka Čermáka zastřelila 30. října 1951 hlídka Pohraniční stráže při pokusu o překročení rakouských hranic u Gajarů. Zbylí trestanci byli zatčeni.

Boris Volek se z vězňů, kteří přežili, zapojil do plánování útěku měrou nejvyšší a kromě toho přiznal, že se již před přeřazením na šachtu číslo 14 pokoušel spolu s Karlem Kukalem[3] a Josefem Tykvartem prokopat hlubinnou chodbu, kterou hodlali utéct. Za to, že podpíral postřeleného dozorce Guckého, čelil spolu s Ladislavem Plškem obvinění z vraždy: „Podpírali zraněného bachaře na cestě do těžní klece. Udělali to až poté, co naříkal, že nemůže jít tak rychle – tedy ze soucitu. Soud ale konstatoval, že prý mohli vědět, že zraněný v šachtě zemře.“[4]

Státní soud v Praze odsoudil dne 21. března 1952 Borise Volka za velezradu, vyzvědačství a vraždu k trestu smrti. Rozsudek potvrdil 21. května 1952 Nejvyšší soud v Praze. Podle Kukala si Boris Volek, který byl veselé povahy, objednal u referenta StB během převozu od soudu jako poslední přání čokoládový dort velký jako „Henkersmahl“. Dne 10. listopadu 1952 mu povolili návštěvu do vazební cely na Pankráci: přišli se s ním rozloučit rodiče a bratři Vladimír a Jiří s manželkami. Všichni byli pod neustálým dohledem zhruba deseti policistů. Boris Volek seděl vedle Jozefa Karolíka a od rodiny ho dělila drátěná stěna. Fyzický kontakt tudíž nebyl možný a navíc měli zakázáno rozebírat příčiny, které vedly k Volkovu odsouzení. Podle bratrova svědectví Boris Volek neobdržel ve vazbě žádný z dopisů, které mu poslali. Na závěr jejich dvacetiminutové návštěvy řekl matce, že ho sice odsoudili za vraždu, ale že nikoho nezabil[5]. Ještě téhož večera napsal Boris Volek své rodině dopis na rozloučenou. Poprava se konala druhý den ráno a spolu s ním byli popraveni i Jozef Karolík a Ladislav Plšek.

O soudní rehabilitaci Borise Volka rozhodl Krajský soud v Plzni na zasedání dne 14. února 1991.

Vladimír Palko

Archivní dokumenty:

  1. Žaloba státního prokurátora v Praze z 23. 2. 1952 (zdroj: ABS).
  2. Žaloba státního prokurátora v Praze z 23. 2. 1952, strana 5 (zdroj: ABS).
  3. Žaloba státního prokurátora v Praze z 23. 2. 1952, strana 8 (zdroj: ABS).
  4. Trestní oznámení na Borise Volka a spol. z 11. 1. 1922, strana 10 (zdroj: ABS).
  5. Rozsudek Státního soudu v Praze z 21. 3. 1952, strana 4 (zdroj: ABS).

Prameny:

  • Archiv bezpečnostních složek
    • f. V 2237 KV/1

Literatura:

  • KUKAL, Karel: Deset Křížů. 2. vyd. Rychnov nad Kněžnou, 2003
  • LAZAR, Ján: Zoznamy obetí, In: Ed. František Mikloško – Peter Smolík – Gabriela Smolíková: Zločiny komunizmu na Slovensku 1948–1989, 2. zv., Vydavateľstvo Michala Vaška, Prešov 2001
  • PALKO, Vladimír: Strážca utečencov – Jozef Karolík a spol. In: Pamäť národa, 1/2008, s. 73–85.

[1] Boris Volek, Miroslav Hasil, Jan Úlehla, Ferdinand Compl, Ladislav Plšek, Karel Kukal, Zdeněk Štich, Jan Trn, Vladislav Roubal, František Petrů a František Čermák.

[2] Jan Úlehla, Ferdinand Compl, Vladislav Roubal, Jan Trn a František Petrů.

[3] Karel Kukal celý útěk popsal v knížce pamětí Deset Křížů.

[4] Viz KUKAL, Karel: Deset Křížů. 2. vyd. Rychnov nad Kněžnou, 2003, s. 106.

[5] Tamtéž, s. 113.