Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Boris Kovaříček (1927–1949)

Narodil se 21. května 1927 v Praze, jeho otec Alois pracoval nejprve jako sazeč v tiskařských závodech Grafické unie, později v rámci stejného podniku jako úředník (kalkulant knižního vydavatelství). Matka Eliška, rozená Dohnalová, byla v domácnosti. Na svého jediného syna měla silný výchovný vliv, který se později projevil v jeho nekompromisním postoji vůči novým „lidovým“ pořádkům. Boris Kovaříček nejprve vychodil pět tříd obecné školy a posléze pokračoval ve studiích na Masarykově státním reálném gymnáziu v Křemencově ulici, kde maturoval v roce 1946. Ještě téhož roku se zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, jejímž posluchačem byl až do tragických událostí v prosinci 1948. V té době měl za sebou první státní zkoušku.

Za války měl být stejně jako řada jeho vrstevníků nasazen na nucené práce do Německa, ale pro svou slabou tělesnou konstituci byl nakonec této povinnosti zbaven. Po osvobození se začal politicky angažovat a stejně jako jeho otec vstoupil do Československé strany národně socialistické, kde vykonával drobné stranické funkce. Kromě toho vstoupil také do Svazu československé mládeže; nejprve byl zvolen předsedou jedné z jeho místních organizací, později se stal okresním a krajským funkcionářem. Na jaře 1946 však z této organizace na žádost své mateřské strany vystoupil. Jelikož se živě zajímal i o dění v zahraničí, stal se i členem Evropského literárního klubu, Společnosti pro hospodářské a kulturní styky se SSSR a Svazu přátel USA.

Poté, co se komunisté chopili v únoru 1948 moci, ocitl se jeho život – stejně jako životy mnoha dalších – na rozcestí. Jako mladý člověk, jemuž byly vštěpovány ideály Masarykova demokratického Československa a který měl v živé paměti šestiletou německou okupaci, se nemohl s novými pořádky ztotožnit. Velmi brzy v něm vzklíčilo rozhodnutí něco proti nositelům této nové formy totality podniknout. Za tím účelem vytvořil ilegální studentskou skupinu, již pojmenoval Šeřík. Její činnost se zaměřovala především na zapojování dalších podobně smýšlejících lidí a občasné distribuování protikomunistických letáků. I to však v době komunisty uplatňovaného zostřeného třídního boje představovalo značné riziko pro všechny zúčastněné.

V dubnu 1948 se Boris Kovaříček přes svého přítele a kolegu Radima Kuthana seznámil s o několik let starším Karlem Bacílkem, taktéž studentem práv. Ten se tou dobou spolu se svým otcem pokoušel navázat spojení s odbojovými skupinami ve svém okolí, k čemuž ho vybízel pplk. ve výslužbě Josef Hruška, ve skutečnosti agent Vojenského obranného zpravodajství. O pravé roli tohoto muže, který měl za úkol vytvořit „volavčí síť“ s přesahem do zahraničí, však tehdy bohužel nikdo ze zúčastěných nevěděl. Tento důstojník se naopak stal jakýmsi neformálním vedoucím sdružovaných organizací (nově se tvořící ilegální skupina dostala název Pravda zvítězí), udílel pokyny a formuloval cíle odbojové činnosti. Tím konečným měl být ozbrojený státní převrat v únoru 1949.

Pod taktovkou vojenských zpravodajců z Reicinova 5. oddělení hlavního štábu tak probíhalo zapojování dalších osob a skupin, které dosáhlo značných rozměrů. Přitom nezůstalo jen u tohoto „podstavení“ odbojářů, neboť na Borise Kovaříčka a lidi kolem něj se napojila i skupina spolupracovníka StB Václava Chalupy (vystupoval pod jménem mjr. Král). Bezpečnostní orgány tak měly vše plně pod kontrolou a v klidu vyčkávaly na vhodný okamžik pro realizaci širokého okruhu zúčastněných. K té skutečně došlo, v případě Borise Kovaříčka 18. prosince 1948 ve čtyři hodiny v noci, u ostatních pak v dalších dnech a týdnech. Celkem se jednalo téměř o 200 lidí, z nichž nejprominentnějším úlovkem byl bezesporu generál Karel Kutlvašr, vojenský velitel Pražského povstání.

Boris Kovaříček byl vzat do vazby StB, kde byl sadistickým způsobem ztýrán (po výsleších nedokázal stát ani sedět), donucen učinit přiznání a vypovídat i o činnosti ostatních. Pro potřeby soudního řízení jej posléze zařadili do skupiny 13 osob (z technických důvodů byla „masa“ obviněných rozdělena do několika skupin), která měla podle představ vyšetřovatelů tvořit štáb ilegální odbojové organizace Pravda zvítězí. Nepřekvapí, že v čele této vykonstruované skupiny se ocitl právě generál Kutlvašr. Mezi dalšími obviněnými osobami nechyběl ani Karel Bacílek mladší (jeho otec byl souzen v jiné skupině) a překvapivě ani agent obranného zpravodajství Hruška, kterého se jeho nadřízení rozhodli, poté co úspěšně splnil zadaný úkol, zbavit.

Samotné hlavní přelíčení s vyloučením veřejnosti se odbylo během pěti květnových dnů před senátem Státního soudu v Praze na Pankráci. Aniž to kdokoli kromě zainteresovaných tušil, vše podstatné již bylo předem dohodnuto, včetně výše jednotlivých trestů. Soud se tak změnil v pouhou formalitu. 16. května 1949 vynesl komunistický tribunál (předseda soudu plk. Dr. Jan Metlička, prokurátor gen. Jan Vaňek) konečně svůj „spravedlivý“ rozsudek. Student Právnické fakulty Univerzity Karlovy Boris Kovaříček byl uznán vinným za zločin velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu smrti, ztrátě čestných práv občanských a propadnutí celého jmění. Karlu Bacílkovi a Josefu Hruškovi soud vyměřil stejný trest. Kromě tří trestů nejvyšších padl také jeden trest doživotní (K. Kutlvašr), dva tresty na 25 let, dva na 20 let, dva na 15 let, jeden na 12 let, jeden na 10 let a jeden na dva roky odnětí svobody. Celkem tedy, kromě dvou trestů smrti a jednoho trestu doživotí, 144 let těžkého žaláře.

Následné řízení pouze završilo předchozí smutnou frašku, kterou příznačně doprovázel horečnatý spěch. O tom ostatně svědčí i fakt, že projednání odvolání odsouzených vyřešil Nejvyšší soud v Brně během jediného dne, 23. května 1949, tedy pouhých sedm dní po výroku Státního soudu, samozřejmě v nepřítomnosti odvolatelů. Ještě rychleji se pak postupovalo ve věci žádostí o milost, kterou všichni tři muži podali prezidentu republiky Klementu Gottwaldovi ihned poté, co se dozvěděli o zamítnutí odvolání. Zde netrvalo rozhodování o životě a smrti tří lidí ani den.

A tak zbývalo jediné – provést exekuci. V časných ranních hodinách 24. května 1949 byli tři zubožení odsouzenci vyvedeni ze svých cel na dvůr pankrácké věznice, kde stála šibenice, a na ní pak jeden po druhém popraveni. Boris Kovaříček, který v cele pankrácké věznice tři dny předtím „oslavil“ dvaadvacáté narozeniny, šel na řadu jako první, přesně v 5.00. Tou dobou však již republika žila něčím zcela jiným. Následující den, tedy 25. května, byl zahájen tolik očekávaný IX. sjezd Komunistické strany Československa¹⁾.