Ústav pro studium totalitních režimů

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Antonín Plichta (1894–1951)

Antonín Plichta pocházel z široce rozvětveného selského rodu. Podle soupisu držitelů usedlostí v jeho rodné obci Šebkovice na Třebíčsku hospodařil jeho děd Jiří Plichta na polnostech náležejících ke statku č.p. 25 již od roku 1824[1]. Křestním jménem Antonín se v rodině pojmenovávali nejstarší synové po tři generace. Prvním z nich byl syn Jiřího Antonín Plichta (1863–1955), manžel Marie Nevrzalové, otec našeho Antonína (narozen 1894). Třetím nositelem tohoto jména byl prvorozený syn „našeho“ Antonína, tedy vnuk předešlého (narozen 1929). V souladu s literaturou a prameny budeme generačně prostředního Antonína Plichtu označovat jako „staršího“. Vyrůstal se šesti sourozenci, oba jeho bratři Stanislav Plichta (1998–1969) a František Plichta (1906–1995) byli v padesátých a šedesátých letech rovněž vězněni v souvislosti s jeho případem[2]. Antonín starší po ukončení školní docházky pomáhal otci a připravoval se na převzetí hospodářství až do nástupu vojenské prezenční služby ve Znojmě v r. 1915.

První světovou válku prožil na bojištích v Rumunsku a v Rusku, do vlasti se vrátil v polovině listopadu 1918. Bojové zkušenosti a hrdost na vlastní příspěvek ke vzniku samostatné republiky formovaly jeho životní postoje způsobem, který ho zcela samozřejmě předurčil k tomu, aby se později za okupace zapojil do odbojové činnosti. Přestože měl v té době tři nezletilé děti (z manželství s Ludmilou Krulovou z Vacenovic uzavřeného r. 1929 se narodili již zmiňovaný Antonín mladší, po něm r. 1930 Ludmila a r. 1931 Stanislav), neváhal v červnu r. 1944 poskytnout pomoc parašutistům na útěku[3]. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že se jednalo o tři měsíce trvající ukrývání a aktivní pomoc s navazováním kontaktů na zbytky odbojových skupin v okolí (gestapo v té době pozatýkalo prakticky všechny osoby podezřelé z poskytování podpory parašutistům, řada z nich skončila na popravišti nebo zahynula v koncentračních táborech). Postupně se podařilo zaktivizovat řáděním gestapa ochromené odbojové skupiny v Moravských Budějovicích, Nové Říši, Domamili, Kněžicích, Želetavě a v dalších místech založit nové (tak tomu bylo i v Šebkovicích, kde místní skupině velel Antonín Plichta). Vytvořila se síť skupin po 10 až 12 členech, jednotlivé skupiny byly z konspirativních důvodů propojeny pouze spojkou, která jim předávala pokyny parašutistů. Spojení s Londýnem bylo znovu navázáno[4]. Akce partyzánů kulminovaly na jaře r. 1945 (sabotáže na železničních tratích a silničních komunikacích, přerušování telefonního spojení, zpravodajská činnost, ničení transportů německé výzbroje, akce zaměřené na její získání, vypouštění zásob místních lihovarů, aby je německá armáda nemohla využít jako náhražku pohonných hmot). Díky spolehlivému spojení s Londýnem se v dubnu 1945 podařilo dohodnout několik leteckých dodávek zbraní a trhavin. Z celkem čtyř pokusů byly úspěšné dva, provedené u Římova a u Šašovic. K zajištění bezpečnosti nočních shozů, převzetí a ukrytí zbraní se spojovalo více skupin, Plichtova šebkovická skupina se při těchto akcích též vyzbrojila[5]. Výzbroj byla použita v dramatických květnových dnech r. 1945. O několik let později se měla stát usvědčujícím důkazem v zinscenovaném procesu proti Antonínu Plichtovi.

Protinacistický odbojář vyznamenaný za chrabrost a dobrý hospodář s tradičně hlubokým vztahem k půdě obdělávané jeho rodem po několik generací, člověk hluboce věřící i politicky a veřejně aktivní[6], takový vzor pro „síly reakce na vesnici“ nemohl pozornosti strůjců tažení proti církvi a odpůrcům kolektivizace ujít. První šanci zmocnit se ho v dubnu 1951 StB buďto díky šťastné náhodě propásla, nebo záměrně zahodila[7]. Následující dny se Antonín Plichta skrýval u přátel a známých. Jeho rodina byla vystavena velkému tlaku, bezprostředně po zásahu oba syny, Antonína mladšího a Stanislava, vyslýchali s použitím násilí. Dcera Ludmila musela opustit zemědělskou školu. Nikdo z domácích však nebyl zatčen. Bezpečnost čekala, že se uprchlík bude chtít s rodinou spojit a přitom udělá nějakou chybu. Mezitím Plichtovu stopu zachytil další psanec, údajný agent CIC v hodnosti kapitána Ladislav Malý[8]. Malý vyhledal v polovině května 1951 Plichtu v úkrytu v domě Ludvíka Stehlíka v Cidlině a získal jeho důvěru. Zřejmě zoufalému uprchlíkovi předestřel nereálnou vidinu blízkého převratu podporovaného zahraničními výsadky. Než k převratu dojde, navrhoval Malý posílit protikomunistické nálady obyvatelstva útoky na funkcionáře strany, místní samosprávy a JZD, napsal též několik desítek letáků, které měly informovat obyvatelstvo a zastrašit komunisty (viz příloha č. 6). Takové akce už delší dobu podniká s několika odhodlanými mladými muži (např. chaotický přepad místních funkcionářů v obci Heraldice). Potřebuje další posily a synům Antonína Plichty bude na těch několik týdnů, než převrat vypukne, lépe v ilegalitě než doma pod dohledem bezpečnosti. Pro zbytek rodiny (manželka a dcera) se hledal úkryt (neuspěl plán ukrýt je u známého učitele Novosada v Třebíči ani odvézt je na Slovensko). Nakonec Ludmila Plichtová starší skončila nemocná a téměř zbavená smyslů v polním krytu zasypaném hnojem a její jedenadvacetiletá dcera Lída se připojila spolu s bratry ke „skupině kapitána Ladislava“.

Skupina měla řadu plánů, alespoň pozdější vyšetřování StB jich mnoho „odhalilo“. Převážně se jednalo o „zastrašovací“ akce, které se zrodily v představách kapitána Malého. Všichni kromě Lídy byli ozbrojeni, část zbraní pocházela z dob partyzánských bojů. Neustále střídali úkryty v okolních vesnicích. „Kapitán“ Malý přiměl při zajišťování těchto úkrytů Antonína Plichtu, aby ho zavedl ke všem svým spolehlivým společníkům z partyzánských časů a na fary v Babicích a v Horním Újezdě, spravované kněžími Václavem Drbolou a Františkem Pařilem (tím se všichni stali spoluviníky, kteří přechovávali nebezpečné teroristy a neoznámili jejich pobyt bezpečnosti). Během měsíce června 1951 provedl Malý se svými společníky bez náležité přípravy tři akce, které měly za následek vystupňování bezpečnostních opatření a rozpaky veřejnosti[9]. Po zatčení pátera Drboly z Babic se pozornost Ladislava Malého upřela k této vesnici. Prohlásil, že je potřeba potrestat udavače, který má pátera na svědomí. K akci si vybral schůzi místních funkcionářů ve škole večer 2. července 1951, s sebou vzal oba Plichtovy syny a Antonína Mitysku. Zatímco bratři Plichtové dostali za úkol hlídkovat před budovou školy, Malý a Mityska vtrhli dovnitř. Podle verze StB střílel na povel Malého Mityska (Mityskova první výpověď je však s tímto tvrzením v rozporu. Pravdě se více blíží verze, podle níž střelbu rozpoutal Malý a Mityska byl později přinucen vypovídat ve svůj neprospěch). Na místě zemřeli učitel Tomáš Kuchtík (předseda MNV, bývalý sociální demokrat, který do KSČ vstoupil nikoli z přesvědčení, ale proto, aby mohl nadále učit), Bohumír Netolička (syn babického obchodníka a zemědělce, později dělník ve skladu Jednoty, poúnorový člen KSČ a pokladník MNV) a Josef Roupec (lesní dělník, též bývalý sociální demokrat a člen MNV), se zraněním vyvázl pouze František Bláha (tesařský dělník, předseda Místního akčního výboru Národní fronty)[10]. Po střelbě zavelel Malý k ústupu. Místo rychlého přesunu co nejdále do bezpečí se však čtveřice pohybovala po zbytek noci v blízkém okolí místa činu. Nejprve se šli najíst do jednoho z dřívějších úkrytů u rolníka Aloise Roupce v Bolíkovicích, pak se přesunuli k Ludvíku Stehlíkovi do Cidliny, kde Malý vyděsil Antonína Plichtu staršího informací o výsledku akce v babické škole. Plichta si pohmoždil nohu a odmítl od Stehlíkových odejít (o pár hodin později neunikl zatčení stejně jako jeho dcera a všichni, kdo se nacházeli u Stehlíkových v domě; StB byla dobře informovaná a šla najisto). Malý se společníky skončil k ránu dne 3. července v žitném poli na místě, kterému místní říkali „Nivka“, v přehledné, otevřené krajině na dohled od Bolíkovic. Jejich pronásledovatelé, posíleni o příslušníky Sboru národní bezpečnosti a milicionáře (oddíly SNB byly přizvány až z Brna a Českých Budějovic), zatím uzavírali obklíčení. Přesné lokalizaci uprchlíků mělo pomoci letadlo SNB vyžádané z Prahy, při jeho přeletu Malý dokonce vystřelil světlici (snad předem dohodnutý signál, podle jiné verze součást hry na záchranné letadlo vyslané „ze Západu“, kterou měl do poslední chvíle se svými společníky hrát). Zásah skončil tragicky: v žitě zůstal ležet umírající Antonín Plichta mladší, jeho těžce raněný bratr Stanislav a Ladislav Malý; jediný, kdo byl zajištěn „ve stavu schopném okamžité výpovědi“, byl lehce raněný Antonín Mityska[11].

Antonína Plichtu staršího dopravili do Jihlavy a podrobili tvrdým výslechům v nechvalně známé věznici StB v Hluboké ulici. Přestože se v babické škole vůbec nevyskytoval a neměl žádnou šanci záměry nevyzpytatelného Malého ovlivnit, přiměli ho vyšetřovatelé přiznat se k nepřímé odpovědnosti za vraždy a k plánování lynčování komunistů v Šebkovicích (rozdíl mezi úmyslem a uskutečněným skutkem právo aplikované v situaci třídního boje neznalo, některá „drobnější“ obvinění proti němu, např. přípravu sabotáží v místních lihovarech, jako by „opsali z kroniky Plichtova protinacistického odboje“). V rekordně krátkém čase, deset dnů po akci v Babicích, proběhl ve dnech 12.–14. července 1951 v Dělnickém domě v Jihlavě proces s „babickými vrahy a jejich pomahači a přechovávači – Malý a spol.“, který skončil pro Antonína Plichtu rozsudkem smrti[12]. Zachoval se pečlivě zpracovaný procesní plán. Senát (ve složení předseda JUDr. Rudý, přísedící JUDr. Kočí a JUDr. Vítek, soudci z lidu Hauf a Dvořák) v předvečer procesu probral vše podstatné na předporadě v hotelu Grand. První dva dny proces pokračoval až do deváté hodiny večerní. Provázela ho masivní propagandistická kampaň, rezoluce a podpisové archy z MNV v obcích Jihlavska a z místních závodů požadující přísné potrestání obviněných. Žádné opravné prostředky a možnost dovolání se prezidentské milosti nemohly uspět.

Antonín Plichta byl společně s dalšími výše uvedenými šesti osobami popraven v Jihlavě 3. srpna 1951. Jeho dceru a manželku (následkem šoku, který utrpěla při dramatickém skrývání, zůstala doživotně psychicky nemocná) odsunuli na státní statek u Litoměřic a přiměli vzdát se zbytku usedlosti v Šebkovicích. Nejmladší  Stanislav, ochrnutý v důsledku jen zběžně léčeného, nerehabilitovaného zranění páteře, byl souzen v samostatném procesu a popraven 23. května 1953 v Praze. Osud otce a synů Plichtových připomíná pomník obětem komunistické totality umístěný na Václavském náměstí v Třebíči.

[1] Tento údaj vychází ze seznamu držitelů usedlostí s polnostmi obhospodařovanými nepřetržitě od 17. století umístěného na neoficiálních stránkách obce Šebkovice (http://www.sebkovice.cz/drzitele.php) díky péči současného administrátora místní římskokatolické farnosti Václava Kříže.

[2] Sestry Marie, provdaná Bednářová; Anastázie, provdaná Nahodilová; Aloisie, provdaná Kutnarová a Julie, provdaná Nahodilová pracovaly v zemědělství a žily s rodinami buďto přímo v Šebkovicích (Marie), nebo v blízkém sousedství svého rodiště (Anastázie a Julie v Loukovicích, Aloisie v Jaroměřicích nad Rokytnou). Nejvíce se od domova i od selského údělu vzdálil bratr Stanislav, který byl poštovním úředníkem ve Znojmě. Nejmladší ze sourozenců Plichtových, František, byl rovněž rolník v Práči na Znojemsku.

[3] Jednalo se o členy výsadku Spelter, rotného Jaroslava Kotáska, rotného Rudolfa Novotného, četaře Jana Vavrdu a jejich velitele kapitána Břetislava Chrastinu, kteří byli vysazeni v noci ze 4. na 5. května r. 1944 poblíž obce Kramolín u Dukovan. Cílem výsadku bylo navázat spojení s domácím odbojem, pomoci mu v organizaci a předávat do Londýna radiodepeše o domácí situaci. Skupinu Spelter pronásledovala od počátku smůla. Nejprve se po seskoku příliš rozptýlili a ztratili velitele Břetislava Chrastinu. Již po dvou dnech postupu k Nové Říši, kde doufali, že najdou úkryt, měli v zádech gestapo. V Nové Říši byli odmítnuti, ale šťastným řízením osudu nalezli útočiště v hájovně Vitoušových u Myslibořic. Vysílat zprávy mohli za statku Ladislava Papuly v téže obci, který jim zprostředkoval spojení na domácí odboj. Při pokusech spojit se s odbojovou skupinou v Brně narazili na konfidenty gestapa. Původní plán využít vysílání skupiny k dezinformační hře s Londýnem byl po neshodách ve vedení brněnského gestapa opuštěn a do okolí Myslibořic byla vyslána německá Schutzpolicie. Jaroslav Kotásek zátah nepřežil. Zbylí dva parašutisté Rudolf Novotný a Jan Vavrda uprchli směrem na Šebkovice, kde nalezli úkryt a pomoc na statku Antonína Plichty.

[4] Původní vysílačky se zmocnilo gestapo. Nová vysílačka „Lenka“, sestrojená Ladislavem Fialou v Želetavě, vysílala od listopadu 1944. Podle ní byla označována celá partyzánská organizace jako Lenka, druhá část názvu „- JIH“ vznikla po válce. Místní velení Rudé armády povolovalo vlastnit zbraně jen osobám, které se mohly vykázat partyzánskou legitimací opatřenou razítkem. Jediné razítko, kterým partyzáni disponovali, neslo nápis: „Čs. revoluční odboj – skupina Jihlavsko.“ Organizace však na Jihlavsku prakticky nepůsobila, z razítka odřízli koncovku a výsledkem byl nový název Partyzánská skupina Lenka - JIH.

[5] V té době se Antonín Plichta zapojil do odbojové sítě babického faráře Jindřicha Hladíka, pozdějšího velitele skupiny v Šašovicích a Babicích, který se osobně účastnil shozu zbraní. Plichta rovněž umožnil parašutistovi Rudolfu Novotnému ve svém domě v Šebkovicích schůzku s Josefem Ošmerou, vedoucím odbojářů z Jaroměřic nad Rokytnou. Počet osob zapojených do odboje se odhaduje na 200.

[6] Antonín Plichta byl členem lidové strany od r. 1918. Deset let zastával funkci předsedy místní organizace v Šebkovicích. Po osvobození se zasadil o obnovení činnosti lidové strany, nadále zastával funkci předsedy její organizace ve svém rodišti, zastupoval ji v regionální samosprávě (v r. 1946 se stal členem rady ONV v Moravských Budějovicích). Po únoru 1948 nemínil hrát hru na neexistující politickou pluralitu v „obrozené“ lidové straně v rámci Národní fronty. Nevystoupil z ní, ale přerušil veškerou činnost. Zároveň byl odstraněn z ONV.

[7] Antonín Plichta byl napojen na protikomunistickou odbojovou skupinu Gustava Smetany z Lithoře, původně řízenou zahraničními agenty Eduardem Kadrnkou a Janem Samkem. Po ztrátě spojení s uvedenými agenty (některé zdroje naznačují, že mohli hrát dvojí hru a pracovat i pro domácí zpravodajskou službu, a to především Jan Samek, který zahynul za nevyjasněných okolností ve Francii; jeho tělo bylo nalezeno v Seině) vedení skupiny převzal agent-provokatér „major Vašek“ (skutečným jménem František Mareček převelený speciálně pro tento úkol k StB Jihlava z Humpolce). Členové Smetanovy skupiny byli pozatýkáni 30. dubna 1951. Zatýkat se mělo i v Šebkovicích, ale z neznámého důvodu si příslušníci předem neověřili, který statek patří Plichtovým, a zamířili do statku sousedního. Jednalo se o veřejně známého člověka, nově opravené stavení bylo na tehdejší poměry rozlehlé a těžko zaměnitelné (viz přílohy č. 2 a 3), podle pozdějších svědectví při zásahu u sousedů Plichtových tropili nepřeslechnutelný hluk. Antonín Plichta využil příležitosti a uprchl.

[8] Role Ladislava Malého stále není úplně jasná. Byl synem bývalého policisty Jakuba Malého z obce Stařeč, vystudoval gymnázium v Moravských Budějovicích a v celém regionu měl mnoho známých. Po válce se s rodinou (manželka Božena roz. Smetanová a dvě děti) přestěhoval nejprve do Mikulova a pak do Jeseníku, kde bylo po odsunu německých obyvatel na výběr bydlení i zaměstnání. Pracoval jako účetní a často střídal místa, měl problémy s alkoholem i se ženami. Netajil se nespokojeností s politickými poměry, zejména v nestřízlivém stavu. Na jaře roku 1949 v opilosti vyhrožoval funkcionáři komunistické stany. Malého poté čekal soud pro přestupek proti zákonu na ochranu republiky. Situaci řešil útěkem za hranice. Později se jeho stopy objevují střídavě ve Vídni a v Mnichově, krátce se ilegálně vrací do vlasti, kde navštíví otce. Jeho pohyb sleduje bezpečnost. Při svém druhém pobytu ve Vídni se přihlásil americké zpravodajské službě CIC, kde se setkal s majorem Milošem Knorrem (později povýšen na generála), který měl za úkol prověřovat české emigranty. Tento zpravodajský důstojník hodnotil po letech Ladislava Malého jako dobrodruha překypujícího fantastickými náměty na diverzní činnost v Československu. CIC ho nepovažovala za důvěryhodnou osobu, neproškolila ho pro práci agenta a nepověřila žádnými úkoly. Přesto mu byla vystavena legitimace pro pobyt v Rakousku na jméno Ludwig Gross. Ta mu později pomáhala budovat falešnou identitu a dodávala důvěryhodnosti jeho tvrzením o masivním průniku agentů vyslaných západními zpravodajskými službami do Československa k přípravě protikomunistického převratu. Svoji destruktivní činnost v okolí Moravských Budějovic zahájil návštěvou u spolužáka z gymnázia, římskokatolického kněze Jana Buly, na faře v Jaroměřicích nad Rokytnou. Bulu chtěl vlákat do pasti smyšlenkou o vysvobození internovaného arcibiskupa Josefa Berana (arcibiskup měl být dopraven za hranice a před nebezpečným přechodem se chtěl vyzpovídat). Nezkušené mladíky Drahoslava Němce z Veverky a Antonína Mitysku z Horního Újezdu nalákal na sliby, že jim v zahraničí zajistí vojenskou kariéru. Všichni, kdo se s Malým spojili, skončili ve vězení. Pamětníci jej přímo označují za agenta bezpečnosti. Písemný důkaz však nalezen nebyl; šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu dospělo k závěru, že alkoholismem rozložený Ladislav Malý byl StB pouze obratně využíván a manipulován prostřednictvím některého z řady agentů nasazených v akci „Teror“. Podle souhrnné zprávy Krajského velitelství StB v Jihlavě adresované na Ministerstvo národní bezpečnosti ze dne 25. července 1951 používala bezpečnost pouze v této akci sedmatřicet agenturních spolupracovníků.

[9] Jednalo se o zapálení stodoly v Mikulovicích, kde byly soustředěné dodávky slámy; dále o zastřelení vepře tajemníka KSČ v Horním Újezdu Jaroslava Krůly. K této akci vedla i potřeba zajistit zásobování. Akce skončila fiaskem, vepř byl tak těžký, že se ho nepodařilo odtáhnout. Rozruch způsobila „trestná výprava“ v Cidlině. V nočních hodinách byli vytaženi z postelí předseda místní organizace KSČ (dále jen MO KSČ) Jakub Janoušek, tajemník Okresního národního výboru František Píša a zástupce Akčního výboru Národní fronty Josef Láska. Malý je se společníky nahnal do školy, kde k nim přibyl ještě učitel a jednatel MO KSČ František Žampa. František Píša byl postřelen. Když se „trestné komando“ přesvědčilo, že všichni funkcionáři jsou dostatečně vyděšení, pobavilo se přehráváním desek na školním gramofonu a odtáhlo do noci. Antonín Plichta se této akce neúčastnil, považoval ji za zbytečně riskantní a nezodpovědnou.

[10] František Bláha se s průběhem událostí v babické škole svěřil po letech pouze Ludvíku Stehlíkovi (tomu Stehlíkovi, který ukrýval Antonína Plichtu). Ve vzpomínkách Ludvíka Stehlíka měl podle Františka Bláhy střelbu vyprovokovat Bohumír Netolička, který náhle vytáhl z kapsy revolver. Ludvík Stehlík a další pamětníci jsou též přesvědčeni, že střelba v Babicích byla StB předem plánovanou a se spolehlivými komunisty koordinovanou akcí. Jako důkaz uvádějí, že ve škole toho večera nebyli všichni funkcionáři, někteří byli varováni předem, „že se ve škole něco semele“. Zastřelení byli podle této verze obětováni, nepatřili k uvědomělým předválečným straníkům. Jejich smrt měla posloužit jako důkaz, že „reakce se nezastaví před ničím“.

[11] Je obtížné jednoznačně uvést, v jakém stavu se Ladislav Malý večer 3. července 1951 po zásahu v žitném poli nacházel. V oběhu jsou tři verze: byl na místě mrtev (verze oficiální, doložená na několika místech chvatně opravovanou pitevní zprávou ze dne 4. července 1951 a fotografií násilnou smrtí dosti poznamenaného člověka viz přílohy č 11 a 12), byl se zraněními převezen do nemocnice v Třebíči, kde zemřel před horečně připravovaným procesem s „babickými vrahy“ (což je v rozporu s datem pitevní zprávy), přežil a byl přemístěn pod změněnou identitou jinam, aby mohl pokračovat ve své úloze agenta-provokatéra. Několik pamětníků, včetně dcery Antonína Plichty, později vypovědělo, že se s ním v průběhu padesátých let setkali na různých místech. V pamětech příbuzného Plichtových Aloise Plichty se bez udání zdroje píše, že byl pravděpodobně odstraněn kdesi na Šumavě koncem šedesátých let, aby se zabránilo jeho výpovědi a skandalizaci metod bezpečnosti při případné revizi „babického případu“. Rovněž se zde zpochybňuje, že by se mezi urnami vykopanými v r. 1968 v urnovém háji brněnského krematoria nacházela i urna s popelem Ladislava Malého. Zájem veřejnosti tehdy rozpoutal související článek v brněnské Lidové demokracii. Inspekce ministerstva vnitra provedla v říjnu téhož roku šetření, jehož výsledky jsou zachyceny v útlém svazku A 8/1 inventární č. 1475. Obsah svazku dovoluje učinit pouze tento závěr: v Brně bylo vyzvednuto 22 uren s popelem popravených a dvě urny s popelem zastřelených při zatýkání, v prvé z nich měly být dle zmatečné dokumentace ostatky Stanislava Plichty popraveného až v r. 1953 v Praze na Pankráci. To se vysvětlilo záměnou s jeho bratrem Antonínem mladším. Zato u ostatků v urně druhé má spis jasno, že jde o Ladislava Malého. Zde se žádná záměna nepřipouští.

[12] Celkem bylo souzeno čtrnáct osob; z toho podobně jako Antonín Plichta k trestu smrti Antonín Mityska, Drahoslav Němec, František Kopuletý, František Škrdla, páter Václav Drbola, páter František Pařil. Odsouzení k trestu odnětí svobody na doživotí: Alois Roupec, Karel Němec (otec Drahoslava Němce); dále Ladislav Brabenec (pětadvacet let odnětí svobody), Jindřich Nahodil (třiadvacet let odnětí svobody), Josef Vorlíček (dvaadvacet let), Ludvík Stehlík starší a Božena Kopuletá (manželka Fr. Kopuletého a matka malé dcery, oba po dvaceti letech). Všichni jmenovaní zároveň dostali doplňkové tresty odsuzující je, s výjimkou osob staršího věku, k vysokým finančním pokutám, zabavení majetku a ztrátě občanských práv na různě dlouhou dobu, což s sebou přinášelo zastavení vyplácení všech důchodů, ožebračení starých rodičů a příbuzných odkázaných na jejich pomoc.