Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Antonín Mityska (1927–1951)

Antonín Mityska se narodil 4. května 1927 jako prostřední potomek a jediný syn[1] v rodině středního rolníka, vlastníka dobře vedeného hospodářství s výměrou polností třiadvacet hektarů v obci Horní Újezd v bývalém okrese Třebíč. Osud ho od mládí nešetřil – jeho otec František Mityska zemřel již v roce 1943. V těžkých válečných časech se tak Antonín v necelých šestnácti letech stal spoluvlastníkem statku a musel s pomocí matky Marie, rozené Blatné, převzít otcovu roli hospodáře. To zřejmě přispělo k tomu, že stihl dokončit pouze tři třídy měšťanské školy v Jaroměřicích nad Rokytnou, dvouletou hospodářskou školu tamtéž navštěvoval jen v zimě. Vojenskou službu absolvoval od října 1948 do února 1949 v Českých Budějovicích.

Přes všechny povinnosti, které v tak mladém věku padly na jeho bedra, se Antonín Mityska snažil zapojit i do spolkové a veřejné činnosti. Jako předválečný člen Orla a katolík vstoupil v roce 1945 do lidové strany. Neměl prostor ani zkušenosti pro to, aby mohl zastávat nějaké stranické funkce, ale své členství bral velmi vážně. Vzorem se mu v tomto ohledu stal dlouholetý přítel jeho otce, zapálený organizátor činnosti lidové strany a velitel místní partyzánské skupiny v rozhodujících letech okupace, Antonín Plichta starší ze Šebkovic.[2] Byl to zřejmě on, kdo inspiroval v roce 1948 Antonína Mitysku k tomu, aby ignoroval tzv. obrozenou lidovou stranu v Národní frontě a zůstal věrný její předúnorové tradici. K Plichtovým se Antonín Mityska chodil radit nejen o praktických potřebách svého hospodářství, ale i o tom, co si počít v situaci, kdy ho nepřiměřeně vysoké zemědělské dodávky začaly příliš tísnit a vstup do JZD ho nijak nelákal. Oba synové Antonína Plichty, Antonín a Stanislav, byli jen o něco mladší, často se vídali a spřádali společné plány[3]. Skupinku přátel toužících po rázných činech doplnili další dva mladí hospodáři: Ladislav Brabenec ze Šebkovic a Jindřich Nahodil ze sousedních Loukovic. Odhodláním dvou posledně uvedených přátel poněkud otřáslo rozsáhlé zatýkání na přelomu dubna a května v Šebkovicích i okolí, kterému unikl jen Antonín Plichta starší. Antonín Mityska se nedal zatýkáním zastrašit. Od Plichtových synů zjistil, že se otec úspěšně skrývá (v domě varhaníka Ludvíka Stehlíka v Cidlině). Připravil si pohotovostní zavazadlo s nejnutnějšími zásobami pro přežití v ilegalitě a byl rozhodnut připojit se k Plichtovi.

Dne 27. května 1951 se konečně sešel s uprchlým Plichtou a zahraničním „kapitánem“[4]. V té době vnímal naivní a důvěřivý Antonín Mityska ilegální činnost následujícím způsobem: „Já jsem si představoval, že budeme v noci navštěvovat osoby nesouhlasící s dnešním zřízením, organizovat je a mít je připravené, aby zasáhly v době zvratu, ke kterému mělo u nás v brzké době dojíti. Dále jsem si představoval naši činnost i v tom, že těmto lidem budeme vydávat zbraně, které budou k nám dodávány ze Západu.“[5] Skutečnost však byla naprosto odlišná. Ladislav Malý pochopitelně nemohl rozdávat zbraně z neexistujících zahraničních dodávek, naopak snažil se přimět Antonína Plichtu staršího, aby ho dovedl ke zbraním ukrývaným od dob okupace.[6] Zbraně plánoval Malý náležitě použít při „trestných výpravách proti komunistům a jejich přisluhovačům“. Kromě Mitysky zatáhl do těchto akcí i oba Plichtovy syny. Důvěra jejich otce v kapitánovu „misi“ byla v té době značně otřesena, snažil se Malého brzdit a účast na hazardních podnicích odmítal. Ukázkou zastrašovací akce se stal zásah proti místním funkcionářům v obci Cidlina. V nočních hodinách byli vytaženi z postelí předseda místní organizace KSČ (dále jen MO KSČ) Jakub Janoušek, tajemník Okresního národního výboru František Píša a zástupce Akčního výboru Národní fronty Josef Láska. Nahnali je do školy, kde na učiteli a jednateli MO KSČ Františku Žampovi požadovali předložení stranické dokumentace. Antonín Mityska na rozkaz Ladislava Malého postřelil Františka Píšu. Když se „trestní komando“ přesvědčilo, že jsou všichni funkcionáři dostatečně vyděšení, pobavilo se přehráváním desek na školním gramofonu a odtáhlo (viz příloha č. 2).

Po cidlinské akci Ladislav Malý využil Antonína Mitysku, aby získal přístup na faru v Horním Újezdu. Místní farář František Pařil rodinu Mityskových dobře znal a nechal se přimět k tomu, aby poskytl celé skupině azyl a stravu.[7] Ladislav Malý se vloudil i na faru v Babicích, spravovanou Václavem Drbolou.[8] V polovině června 1951 následovalo zatčení obou kněží. Poté se Malý začal zabývat myšlenkou trestné akce proti těm, kteří udali faráře Drbolu. Přesvědčoval Antonína Mitysku a ostatní společníky, že za jeho zatčení nese odpovědnost babický řídící učitel a předseda Místního národního výboru (dále jen MNV) Tomáš Kuchtík. K útoku na něj si Malý vybral večerní schůzi výboru MNV v babické škole 2. července 1951. S sebou vzal Antonína Mitysku a syny Antonína Plichty (Antonína ml. a Stanislava). Plichtovi synové hlídali před budovou školy, zatímco Malý s Antonínem Mityskou vtrhli dovnitř. Zaskočené funkcionáře (kromě Tomáše Kuchtíka byl přítomen pokladník MNV Bohumír Netolička, Josef Roupec a předseda Místního výboru Národní fronty František Bláha) vyvedli do vestibulu pod schodištěm a postříleli. Smrti unikl pouze František Bláha, který se pokusil vyběhnout nahoru po schodišti a byl raněn do zad. Podle verze StB střílel na povel Malého Antonín Mityska. První Mityskova výpověď po zatčení ze dne 4. července však tomuto tvrzení odporuje. Pravdě je zřejmě bližší verze, podle níž střelbu rozpoutal Malý.[9]

Čtveřice mužů na útěku marnila čas zastávkami ve dvou úkrytech, a to u Stehlíků v Cidlině, kde se Malý marně pokoušel přimět Antonína Plichtu staršího, aby se k nim připojil, a u Aloise Roupce v sousedních Bolíkovicích. Nakonec se ukryli v žitném poli poblíž Bolíkovic. StB posílená z blízkých i poměrně vzdálených útvarů SNB a milicionáři začala v brzkých ranních hodinách pročesávat okolí Babic a zatýkat v Cidlině, Bolíkovicích a dalších místech, kde se Malý se společníky občas ukrýval (měla dobrý přehled o jejich pohybu). Kolem 16. hodiny upozornil Antonín Mityska ostatní na letadlo kroužící nad polem (bylo povoláno z Prahy k přesnému určení místa, kde se uprchlíci nacházejí). K večeru byli muži v žitě dokonale obklíčeni a jejich pronásledovatelé začali stahovat smyčku. Malý dal údajně Mityskovi příkaz ke střelbě. Když střelba utichla, ležel na poli umírající Antonín Plichta ml., jeho těžce raněný bratr Stanislav a Ladislav Malý, buď též těžce raněný, nebo mrtvý.[10] Antonín Mityska, raněný do nohou, do boku a nad oko, se vzdal.

Byl dopraven do vazební věznice v Jihlavě, kde okamžitě začalo vyšetřování. StB provedla během desetidenního výslechu vše pro to, aby obviněný Mityska stanul před soudci jako hlavní viník a chladnokrevný vrah. K tomuto cíli směřovaly změny v jeho výpovědích. Senát ve složení JUDr. Rudý (předseda), JUDr. Kočí a JUDr. Vítek (přísedící), dále Hauf a Dvořák (soudci z lidu) vynesl třetí den jednání (14. července 1951) nad Antonínem Mityskou rozsudek smrti.[11] Odvolání bylo zamítnuto a žádost zdrcené matky o prezidentskou milost pro jediného syna skončila stejně.

Antonín Mityska byl popraven na dvoře jihlavské věznice dne 3. srpna 1951 ve věku čtyřiadvaceti let.

[1] Sourozenci A. Mitysky: starší sestra Marie (1926) se provdala za poručíka Stanislava Berana sloužícího v jihlavské posádce, mladší sestra Ludmila (1931) absolvovala ošetřovatelskou školu a žila s matkou a bratrem.

[2] Antonín Plichta starší (1894–1951) ukryl v roce 1944 parašutisty z výsadku Spelter za situace, kdy na ně a jejich pomocníky z řad místních obyvatel gestapo uspořádalo štvanici. Jejich vysílačka se ztratila, síť spolupracovníků byla rozbita a londýnské velitelství přesvědčeno, že skončili v rukou nepřítele. Antonín Plichta poskytoval parašutistům po tři měsíce spolehlivý úkryt, aktivně navazoval kontakty na zbytky odbojářů na Třebíčsku a získával pro odboj nové síly. Patřil k neohroženým vlastencům, kteří se zasloužili o vznik odbojové organizace „Lenka - JIH“, která byla na sklonku okupace schopná působit citelné škody německému zásobování, transportům zbraní a komunikacím. Po válce Antonín Plichta obdržel vyznamenání za chrabrost.

[3] V protokolu první výpovědi po zatčení (ze dne 4. července 1951) se uvádí, že Antonín Mityska věděl o existenci ilegálních skupin i aktivitách Antonína Plichty proti poúnorovému režimu mnohé podrobnosti od něho samotného. Tyto informace měl dostat v dubnu 1951, kdy Antonín Plichta a jeho společníci napojení na odbojovou skupinu Gustava Smetany z Lithoře (1907–1953, popraven), infiltrovanou agentem StB (Františkem Němečkem alias „majorem Vaškem“ vydávajícím se za zahraničního zpravodajského důstojníka), již měli podezření, že jsou sledováni. Zkušený odbojář by stěží v takové situaci svěřoval dychtivému mladíkovi, podrobnosti o odbojové činnosti. Diskuse o odboji probíhaly spíše s Plichtovými syny, kteří sami o něm měli jen kusé poznatky, ale o to větší chuť se do něj zapojit. V případě, že by to nevyšlo, plánovali útěk do zahraničí.

[4] Jednalo se o Ladislava Malého (1920–1951), syna bývalého policisty Jakuba Malého ze Starče. Za agenta západní zpravodajské služby se pravděpodobně pouze vydával. Dovedl obratně využívat toho, že se na přelomu čtyřicátých a padesátých let po útěku za hranice pohyboval střídavě v Bavorsku a v Rakousku, kde přišel s pracovníky těchto služeb do kontaktu. Zachovalo se svědectví generála Miloše Knorra, který se s Ladislavem Malým setkal při jednom z jeho pobytů ve Vídni. Miloš Knorr v té době působil v hodnosti majora jako zaměstnanec americké zpravodajské služby CIC a pověřoval emigranty z Československa zpravodajskou prací. Ladislava Malého popsal jako člověka překypujícího nereálnými projekty diverzní činnosti, kterému nebylo možné svěřit žádné úkoly. Malý nikdy neprošel speciálním školením agentů, získal pouze průkaz na jméno Ludwig Gross, opravňující jej k pobytu v Rakousku. Tento falešný průkaz mu v roce 1951 sloužil k budování legendy o jeho zpravodajských úkolech v Československu. Zaměřoval se na předem vytipované osoby, které lákal k ostentativně provokativní a násilné činnosti proti funkcionářům KSČ, JZD a místních samospráv v okolí Moravských Budějovic. Pro nepohodlné římskokatolické kněze měl připravenou v té době důvěryhodně znějící historku: potřebuje jejich spolupráci, protože se podílel na vysvobození arcibiskupa Josefa Berana (1888–1969) z internace (místo pobytu nejvyššího představitele katolické církve a důsledného odpůrce státní proticírkevní politiky bylo veřejnosti utajeno). Připravuje jeho cestu za hranice a arcibiskup ho pověřil, aby mu obstaral před nebezpečným útěkem do zahraničí důvěryhodného kněze jako zpovědníka, případně prostředníka pro rozšíření pokynů k další správě pronásledované církve. Tuto smyšlenku si nejprve vyzkoušel na svém bývalém spolužákovi z gymnázia v Moravských Budějovicích, faráři v Rokytnici nad Rokytnou Janu Bulovi (1920–1952), a postupně ji osobně nebo prostřednictvím kompromitujících dopisů uplatnil u dalších kněží včetně Václava Drboly (1912–1951), administrátora babické farnosti. Kněží se navzájem informovali, všimli si nesrovnalostí v líčení místa dočasného útočiště arcibiskupa po údajném útěku z internace a začali Malého podezírat. Záhy poté, co mu dali najevo nedůvěru, byli jeden po druhém zatčeni. Účast na „trestných výpravách proti funkcionářům“ zorganizovaných Ladislavem Malým, zejména na střelbě v babické škole v noci z 2. na 3. července 1951, přinesla pěti osobám smrt (nepočítáme-li tři funkcionáře Místního národního výboru zastřelené ve škole), jakýkoli kontakt s ním buď smrt, nebo dlouholeté vězení (několik desítek osob, převážně sedláci, jejich rodiny byly vystěhovány na státní statky do pohraničí). Pamětníci v pozdějších výpovědích označují Ladislava Malého jednoznačně za agenta StB. Šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu dospělo k závěru, že Ladislava Malého, který propadl alkoholu, StB pravděpodobně obratně využívala a manipulovala prostřednictvím některého z řady agentů nasazených ve „zlé akci Teror“ proti vlastencům, stoupencům bývalých demokratických stran, odpůrcům kolektivizace selských hospodářství a kněžím, kteří se těšili oblibě mezi věřícími.

[5] Protokol o výpovědi Antonína Mitysky ze 4. července 1951, str. 11.

[6] V závěrečných měsících války se Antonín Plichta v rámci činnosti partyzánské organizace „Lenka - JIH“ podílel na převzetí zbraní a trhavin ze dvou úspěšných leteckých shozů. Část zbraní partyzáni použili v akcích proti ustupujícím okupačním vojskům, část si rozebrali místní občané v Šebkovicích a okolí. StB byla přesvědčena, že zbraní mezi lidmi v bývalých „partyzánských obcích“ musí být velké množství, a úporně hledala jejich úkryt.

[7] František Pařil (1911–1951) byl vysvěcen na kněze v roce 1937. V Horním Újezdu působil od 1. 7. 1948. Za svoji pohostinnost a pevné přesvědčení, že kněz nesmí udat s podezřelým individuem Ladislavem Malým i své farníky Antonína Mitysku a Antonína Plichtu staršího, zaplatil životem (odsouzen s oběma posledně jmenovanými k trestu smrti a společně s nimi 3. 8. 1951 v Jihlavě popraven).

[8] Václav Drbola (1912–1951) byl na kněze vysvěcen v roce 1938. Vystřídal farnosti ve Slavkově u Brna, Čučicích a Bučovicích. Jeho posledním působištěm byly od 1. 3. 1950 Babice. Stal se další obětí zataženou do spárů StB Ladislavem Malým. Vyšetřovatelé ho po brutálních výsleších v jihlavské věznici přinutili, aby se doznal k tomu, že myšlenku skoncovat s funkcionáři v babické škole vnukl Malému on. Na základě tohoto absurdního přiznání byl v prvním jihlavském procesu odsouzen k trestu smrti za podíl na trojnásobné vraždě a 3. 8. 1951 popraven.

[9] Při ohledání místa činu se postupovalo neuvěřitelně ledabyle, nebyly provedeny balistické zkoušky. Soud neměl k dispozici žádný, běžnými kriminalistickými metodami ověřený důkaz, kdo střílel. Vycházel pouze z přiznání, které bylo na Antonínu Mityskovi vynuceno v jeho změněné výpovědi ze dne 8. července 1951, tedy čtyři dny před zahájením soudního procesu (12.–14. července 1951). Rychlost, s jakou v tomto případě vyšetřování proběhlo a došlo k soudu, neměla ani v tehdejších poměrech obdoby.

[10] Konec Ladislava Malého je vykládán třemi způsoby: byl na místě mrtev (oficiální výklad StB, podložený pitevní zprávou ze dne 4. července 1951). Byl se zraněními převezen do nemocnice v Třebíči, kde zemřel před horečně připravovaným procesem s „babickými vrahy“. Přežil a byl přemístěn pod změněnou identitou jinam, aby mohl pokračovat ve své úloze agenta-provokatéra. Několik pamětníků, včetně dcery Antonína Plichty st. Ludmily Plichtové, později vypovědělo, že se s ním v průběhu padesátých let setkali na různých místech. V roce 1968 rozpoutal článek v brněnské Lidové demokracii bouřlivou debatu zpochybňující, že by se mezi urnami vykopanými v květnu toho roku v urnovém háji brněnského krematoria nacházela i urna s popelem Ladislava Malého. Inspekce ministerstva vnitra provedla v říjnu 1968 šetření, jehož výsledky jsou zachyceny v útlém svazku A 8/1 inventární č. 1475. Obsah svazku dovoluje učinit pouze tento závěr: v Brně bylo vyzvednuto dvaadvacet uren s popelem popravených a dvě urny s popelem zastřelených při zatýkání. V první z nich měly být podle zmatečné dokumentace ostatky Stanislava Plichty, popraveného až v roce 1953 v Praze na Pankráci. To se vysvětlilo záměnou s jeho bratrem Antonínem mladším. Zato u ostatků ve druhé urně se žádná záměna nepřipouští: jde o Ladislava Malého.

[11] Společně s Antonínem Mityskou bylo v tzv. prvním jihlavském procesu v Dělnickém domě zaplaveném lavinou rezolucí pracovních kolektivů z místních továren a JZD za co nejpřísnější potrestání „babických vrahů“ odsouzeno dalších třináct osob. Z tohoto počtu podobně jako Antonín Mityska k trestu smrti: Antonín Plichta, Drahoslav Němec, František Kopuletý, František Škrdla, páter Václav Drbola, páter František Pařil. K trestu odnětí svobody na doživotí byli odsouzeni: Alois Roupec, Karel Němec (otec Drahoslava Němce). Odsouzení k „nižším trestům“: Ladislav Brabenec (pětadvacet let odnětí svobody), Jindřich Nahodil (třiadvacet let odnětí svobody), Josef Vorlíček (dvaadvacet let), Ludvík Stehlík starší a Božena Kopuletá (manželka Fr. Kopuletého a matka malé dcery, oba po dvaceti letech). Všichni jmenovaní zároveň dostali doplňkové tresty, odsuzující je k vysokým finančním pokutám, zabavení majetku a ztrátě občanských práv na různě dlouhou dobu, což s sebou přinášelo zastavení vyplácení všech důchodů, ožebračení starých rodičů a příbuzných odkázaných na jejich pomoc.