Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Alois Šimara (1921–1951)

Narodil se 14. března 1921 v Lidečku u Valašských Klobouků jako jedno ze čtyř dětí[1] tesaře Aloise Šimary a jeho ženy Rozálie, rozené Pechálové (zemřela 1947). Po vychození osmi tříd obecné školy v Lidečku pracoval půl roku jako dělník na stavbě koridoru železniční trati propojující moravskou Horní Lideč a slovenský Púchov. Poté se začal u svého otce učit tesařem a během německé okupace byl zaměstnán jako tesař na vsetínské pile.  roce 1941 ho Němci zadrželi při pašování cigaret a potravin ze Slovenska, za což byl poslán na nucené práce nejprve do německého Lipska a o něco později, na  1941, do Němci obsazených Baranoviček v Sovětském svazu. V obou případech pracoval na dráze jako dělník, přičemž v SSSR ho Němci nasadili na zužování tamějších kolejí.[2] Zde začala Šimarova uprchlická „odysea“, která je stejně pozoruhodná – uvědomíme-li si, že se jednalo o počátek války na východní frontě – jako jen stěží ověřitelná.

Alois Šimara měl utéci z německého pracovního nasazení na Štědrý večer roku 1941 spolu s dalšími dvěma Čechy. Až do velikonočních svátků se trojice údajně skrývala, aby se posléze přidala k sovětským partyzánům operujícím v okolí.[3] Na konci září 1942 byl prý Šimara zajat Němci a odvlečen do jednoho ze zajateckých táborů v okolí Brest-Litevska. Není přitom jasné, proč ho Němci ušetřili, v obdobných případech chycené partyzány bez milosti popravovali.[4] V německém lágru strávil podle vlastních slov pouze týden, než se mu podařilo znovu uprchnout. Jeho kroky poté vedly z okupovaného polského území přímo domů do Lidečka, kam se vypravil pěšky a kam v červnu 1943 skutečně bez úhony došel(!). Ani tímto husarským kouskem mladý muž ještě svou štěstěnu nevyčerpal. Když ho v srpnu 1943 u jeho rodičů dostihlo gestapo, které ho po výsleších ve Zlíně umístilo do věznice v Uherském Hradišti, zmizel zanedlouho i odsud.[5] Do konce války zůstal tento několikanásobný „útěkář“ v ilegalitě. V Horní Lidči prý kolportoval protinacistické letáky a později se stal partyzánem, příslušníkem 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova. V jejích řadách v boji s Němci utrpěl 25. dubna 1945 těžká zranění (průstřel levé paže a ramena) a první měsíce po osvobození strávil na nemocničním lůžku. Tato událost však měla mít i jistý nádech osudovosti. V chuchelské invalidovně v Praze, kde se léčil, potkal totiž svou budoucí ženu, parašutistku a partyzánku, která do ČSR přišla se Svobodovou armádou, Soňu Fedorovou. Tato žena původem ze Zakarpatské Ukrajiny se zde zotavovala z průstřelu plic.

Po návratu z léčení byl Alois Šimara uznán čtyřicetiprocentním invalidou a začal se živit jako trafikant v Hanušovicích na Šumpersku, kam se v srpnu 1947 přestěhoval. Údajně na popud svého otce, který byl starým prvorepublikovým komunistou, se stal v únoru 1948 členem KSČ, ač o politiku zřejmě nikdy předtím neprojevoval hlubší zájem a nebyl ani nijak politicky organizován.  o Šimarově tehdejším zápalu pro myšlenku komunismu lze pochybovat. Jako u mnoha dalších i u něj zřejmě figurovaly „praktické“ motivy nehledě na prokomunistickou orientaci partyzánského hnutí. V této souvislosti stojí bezesporu za zmínku i postoj jeho ženy, veteránky východního tažení, která se měla vyjadřovat o komunismu  despektem a svého manžela v jeho protirežimních názorech utvrzovat. Na druhou stranu nelze v Šimarově případě pominout ani další determinanty jeho „protistátních“ postojů. Podle některých pramenů se totiž Alois Šimara po válce projevoval násilnicky a holdoval alkoholu.[6] Snad za to mohla i tristní rodinná situace. Přes péči lékařů se zdravotní stav jeho manželky v důsledku fatálního zranění z války rapidně zhoršoval. V dubnu 1949 mladá žena vyřešila svůj beznadějný boj partyzánsky přímočaře a zastřelila se ve svém domě.[7] V té době však byl Alois Šimara opět v ilegalitě.

Páteří protikomunistického odboje, který se začal formovat záhy po komunistickém puči v únoru 1948, se na východní Moravě stali – na rozdíl od jiných částí republiky – především mnozí bývalí partyzáni. Protože jim nechyběly zkušenosti, výcvik, zbraně  v neposlední řadě ani odhodlání, představovali pro represivní složky komunistické moci reálnou hrozbu. Největší partyzánskou ilegální organizací v Československu a zároveň jednou z největších protikomunistických podzemích skupin vůbec se stala Světlana, vniklá právě na bázi partyzánské „vzájemnosti“. Jejím ideovým vedoucím byl někdejší výkonný štábu brigády Josef Vávra-Stařík, pobývající v emigraci, skutečným velitelem pak Antonín Slabík z Komořan u Brna. Světlana se organizačně dělila na jednotlivé podskupiny, vzájemně propojené systémem spojek a kontaktů. Vedle sebe tak existovala např. tzv. Světlana-Jarmila nebo Světlana-Makyta, jakož i další menší či větší Světlany porůznu rozeseté po Moravě. Hlavní činností se stalo kromě shromažďování zbraní a vytváření samotné organizační struktury také ideové působení na široké okolí. To se dělo především pomocí protirežimních letáků.

Tímto způsobem se do Světlany zapojil i bývalý partyzán Alois Šimara. Právě jemu totiž velitel Světlany-Makyty a člen jejího štábu Rudolf Lenhard zaslal v polovině února 1949 protikomunistické letáky, aby je rozšířil ve svém okolí. Nešlo přitom o náhodu, Šimara byl Lenhardův spolubojovník z partyzánské brigády Jana Žižky a oba muži se osobně znali. Alois Šimara s ilegálním materiálem naložil podle instrukcí. Spolu se svými přáteli Antonínem Kratinou, Ludvíkem Šmotkem, Aloisem Valentou a Štěpánem Novákem, které do celé věci zasvětil, rozeslali letáky na různé závodní adresy, např. zaměstnancům ČSD a Vojenské hospodářské správě ve Valašském Meziříčí, Přerově či v Olomouci. Část z nich dokonce vylepili v Jindřichově a Starém Městě pod Sněžníkem. Nezůstalo však jen u letáků. Pětice mužů se rozhodla získat přímé napojení na organizaci Světlana a také se za účelem odbojové činnosti vyzbrojit.

Ilegální napojení komplikovala nejistota, kdo vlastně letáky rozesílá. To, že si Alois Šimara a jeho lidé na základě kusých informací a všudypřítomné „šeptandy“ správně přiřadili konkrétní jména (Rudolf Lenhard, Josef Matůš, Antonín Janošík), nám pomůže pochopit, proč byly dekonspirace a následné rozbití Světlany Státní bezpečností nevyhnutelné. StB totiž mohla, a také tak činila, postupovat obdobně a navíc využila husté sítě svých spolupracovníků a agentů. První pokus o navázání kontaktu se Světlanou provedl s Šimarovým vědomím Ludvík Šmotek, který v druhé polovině února 1949 navštívil Lenharda přímo v jeho bydlišti v Horní Lidči. Lenhard se zde však nenacházel, protože byl již dávno v ilegalitě a působil ve štábu Světlany v Komořanech. Další oslovený, Lenhardův přítel Ludvík Sýkora, taktéž člen Světlany, příchozímu nic neprozradil. Nicméně Lenhard se o této informativní návštěvě dozvěděl  byl to právě on, kdo Šmotkovi zaslal na začátku března 1949 program Světlany a pověření k vybudování skupiny Světlana-Jeseník,[8] která měla operovat na severní Moravě. Hlavním úkolem mělo být rozšiřování ilegálních letáků. Ke skutečnému vytvoření Světlany-Jeseník však nikdy nedošlo, byť se lze s touto nepřesnou informací někdy setkat. StB totiž tou dobou rozprášila štáb Světlany a tento orgán nemohl koordinovat vznik a působení své nové organizace. Jistou roli možná sehrála i neochota adresátů podílet se na této formě odbojové práce, tj. provádět letákové akce.

Šimarova skupina v Hanušovicích, s jejíž existencí byli v březnových dnech srozuměni i další lidé (např. bývalý partyzán Josef Šimonovič),[9] nakonec na popud svého vedoucího odešla z obav před zatčením definitivně do ilegality.[10] 21. dubna 1949 se Šimara, Kratina, Šmotek, Valenta a Novák společně vydali na Valašsko a znovu se pokusili navázat styk s vedoucími členy Světlany, přičemž počítali s životem v horách a s eventuálním obnovením partyzánské činnosti. Pětice mužů se objevila nejdříve v Lidečku u Šimarova otce (zde se odpojil Novák a vrátil se do Hanušovic), následně v Horní Lidči u Lenharda, odkud odešla na Vařákovy paseky v Lačnově. Na těchto i na dalších místech však nacházela pouze „stopy“ po činnosti Světlany. Jednalo se o lidi, kteří měli sice nějaké povědomí o jejích odbojových aktivitách, nicméně zapojeni do Světlany buď nebyli vůbec, nebo jen okrajově. Mezi ně patřil i bývalý partyzán ruské národnosti Timofej Simulenko, který ještě před březnovou vlnou zatýkání pomohl jednomu z velitelů Světlany-Makyty Josefu Matůšovi distribuovat ilegální letáky v Tichově. Jelikož se obával, že bude za tuto činnost zatčen, přidal se k Šimarově skupině. Díky němu získal Šimara a jeho lidé u jeho tchána pasekáře Františka Ptáčka v Tichově další významný úkryt, který pak hojně využíval.

„Partyzánská“ činnost Šimarovy skupiny (Šimara, Kratina, Šmotek, Valenta, Simulenko, později Karel Zámečník) trvala jen o něco déle než měsíc. Informace, které nám o ní poskytují materiály StB, jsou v hrubých konturách pravdivé, byť záměrně přeceňují význam jednotlivých akcí, jež měly především psychologický účinek. Tou největší bylo přepadení předsedy MNV a KSČ v Pozděchově Františka Pavlána, ke kterému došlo během pouti v noci z 24. na 25. dubna 1949. Místnímu funkcionáři tehdy partyzáni před hostincem U Pospíchalů, kde se konala taneční zábava, vyhrožovali násilím, pokud se bude nadále politicky angažovat. Odbojáři na něj mířili pistolemi, prohledali ho a strhli mu stranický odznak. Incident vyvolal značný rozruch a jeden z horkokrevných účastníků zábavy se začal se Šimarou přetahovat o pistoli, přičemž došlo střelbě. O tom, že se nejednalo v režii již značně podnapilých partyzánů o povedenou akci svědčí to, že výstřely zasáhly nešťastnou náhodou Jaroslava Kratinu, strýce Antonína Kratiny do nohy. Neúspěch ještě více vynikne ve světle skutečnosti, že inspirátorem přepadení byl údajně Kratinův strýc spolu s rolníkem Josefem Prištěm z Pozděchova.

Blamáží skončil i obdobný pokus o čtrnáct dní později, 10. května 1949. Tehdy se Šimara a jeho ozbrojená skupina, jejímž členem byl již také Karel Zámečník z Vysokého Pole, vydali za dalším funkcionářem z Pozděchova, řídícím učitelem Chmelou, který se podle Šimarových informátorů (Jaroslav Novosad, Josef Prišť) podílel na pronásledování místních občanů. Celou akci zastavila v nočních hodinách celkem předvídatelná okolnost, zamčené dveře Chmelova domu.[11] Od plánovaného vyloupení pokladny MNV ve Vysokém Poli v polovině měsíce, kde si chtěla Šimarova skupina (již v ní působil i Josef Fojtík z Nedašova) opatřit peníze, se nakonec v poslední chvíli upustilo. Timošenkův návrh na přepadání stanic SNB kvůli zbraním, stejně jako akce proti nedašovickým funkcionářům KSČ a dvěma příslušníkům SNB (prý z popudu nedašovických pasekářů), kteří se měli podílet na tamějších represáliích, již zůstaly pouze v rovině úvah.[12] O poznání úspěšněji si Šimarova skupina počínala při shromažďování zbraní. Díky množství válečného materiálu, který mělo obyvatelstvo na Valašsku nedlouho po válce v držení, se šimarovcům zakrátko podařilo rozšířit svůj arzenál o granát, pušky, samopaly a dokonce i o jeden funkční lehký kulomet s poměrně slušnou zásobou střeliva.[13] Přesto nelze přehlédnout, že Šimarova partyzánská skupina bez spojení na Světlanu a bez konkrétních instrukcí od jejích vedoucích ve svých odbojových aktivitách namířených proti komunistické moci tápala. Její faktická „protistátnost“ spočívala v samotné její existenci, která měla v mnoha parametrech spíše charakter přežívání než aktivní odbojové činnosti.

Šimarova ozbrojená skupina, která se na Valašsku pohybovala mezi Lačnovem, Tichovem, Pozděchovem, Bratřejovem, Vysokým Polem, Drnovicemi, Nedašovem a dalšími odlehlými vesnicemi a dokonce se krátce ocitla i na Slovensku, působila StB značné starosti. Jak se sama komunistická tajná policie přesvědčila, nebylo vůbec snadné partyzány zneškodnit. Ti totiž operovali v prostředí, které z války důvěrně znali, a navíc se těšili podpoře přinejmenším části místních obyvatel, kteří jim poskytovali nocleh, potraviny a v neposlední řadě i důležité informace o aktivitách bezpečnostních složek. Pomoc Šimarovi tehdy poskytli kromě pasekářů Jiřího Vařáka a Josefa Ptáčka také pasekáři Jaroslav Polách z Lužné, František Sochor z Tichova či Vincenc Kozubík z Nedašova.[14] Dalšími angažovanými byl např. hostinský z Vysokého Pole Alois Šiftař či později řezník Josef Švach z Nedašova.[15] Přesto StB nakonec slavila úspěch, i když osudový agenturní průnik mezi odbojáře se jí podařil až na třetí pokus, po neúspěšném vyslání falešné partyzánské skupiny na paseky k Josefu Ptáčkovi a po ztrátě kontroly nad svým spolupracovníkem a posléze Šimarovým partyzánem Karlem Zámečníkem. Ortel si přitom podepsali především sami odbojáři, jejichž chování oscilovalo mezi patrností (přes den zůstávali v lese a měnili místa pobytu) a nepochopitelným hazardem (časté opíjení, návštěvy hostinců včetně inkriminovaného Pozděchova, neustálé přehlížení varovných signálů o „podstavení“ skupiny atd.).[16]

Poručík StB Jaroslav Tureček,[17] který se měl stát hlavním katem „světlanářů“ včetně Šimarovy skupiny, se na Šimaru napojil nepřímo přes další osoby, jež vyprovokoval k ilegální činnosti.[18] Hlavním nedobrovolným protagonistou záměrů StB se stal Josef Tomeček z Nedašova, který vyhledal podle Turečkových pokynů 13. května 1949 Aloise Šimaru v Tichově. Tomeček také napojil na Šimaru další osoby, skrývajícího se Josefa Fojtíka z Nedašova a později ještě na své nedašovické kamarády Ladislava Pacíka a Františka Fojtíka.[19] Mezi Šimarou a Turečkem, posléze mezi Šimarou a Turečkovou spolupracovnicí Aloisií Doležalovou,[20] proběhlo několik schůzek. První se odbyla 18. května 1949 na zastávce v Návojné. Tureček předestřel Šimarovi připravenou legendu. Mluvil o sobě jako o agentovi francouzské zpravodajské služby Herrym (Henrym) pracujícím pro Josefa Vávru-Staříka, který má za úkol odbojáře přepravit za hranice, kde by se jim dostalo patřičného výcviku. Instrukce, jež od něj a později od Aloisie Doležalové Šimara obdržel, byly přitom krajně podezřelé a je téměř neuvěřitelné, že Turečkovi tato zpravodajská hra vyšla. Kromě předání seznamu všech svých lidí měl Šimara aktivně rozšiřovat svou skupinu oslovováním dalších spolupracovníků (kontaktován Jan Janků z Hanušovic) a zajistit navíc jakési náhradníky za sebe a své muže, kteří by nesli jejich odbojovou štafetu v ČSR po odchodu šimarovců do zahraničí. Podobný požadavek představovalo oslovení ukrytých světlanářů, o jejichž existenci Tureček věděl, a jejich začlenění do řad Šimarových partyzánů. Takto se na Šimaru napojil Antonín Martinka z Lidečka, který se setkal se skupinou na opuštěné myslivecké chatě v lesích nad Nedašovem. Naproti tomu cesta za jakýmsi Lažou do Lačnova, kam Šimara poslal Karla Zámečníka s Aloisem Valentou, skončila katastrofálně. Oba muži narazili v noci 25. května 1949 ve Valašských Kloboukách na hlídku SNB, která proti nim použila zbraně. Valenta byl přitom smrtelně zraněn a Zámečník zatčen.

Údajný Staříkův agent také Šimarovi zakázal provádět do odjezdu jakoukoli odbojovou činnost. Až téměř komicky, nebereme-li v potaz tragičnost celé situace, působí požadavek, aby se odbojáři navzájem ve svém úkrytu vyfotili (oficiálně na falešné průkazy) a dodaný fotoaparát i s negativem opět vrátili. I toto bylo splněno. Chabé pokusy o ověření identity Herryho torpédoval dokonce samotný Šimara, který údajně své druhy přesvědčoval, že Herryho zná. Podle svých slov chtěl zlomit jejich nedůvěru a urychlit odjezd skupiny do zahraničí. Za takovéto ztráty soudnosti spělo vše k rychlému konci. Odjezd, tedy datum likvidace Šimarovy skupiny, stanovila StB na noc 30. května 1949. Místo si partyzáni mohli vybrat sami a zanesli je do mapy, kterou přinesla Doležalová. Kolona přistavených automobilů měla patřit Červenému kříži(!).

Pro StB však operace představovala obrovské riziko, protože prozrazení mohlo vzhledem k výzbroji a partyzánské průpravě odbojářů znamenat krveprolití. Ale vše proběhlo nečekaně hladce. Devět mužů – A. Šimara, A. Kratina, L. Šmotek, J. Tomeček, J. Fojtík, F. Fojtík, J. Janků, A. Martinka a L. Pacík (Simulenko se rozhodl zůstat v ČSR) – se skutečně ve stanovený čas dostavilo na smluvené místo mezi Lidečkem a Lužnou. Část zbraní – opět na Herryho příkaz – odbojáři ponechali na své poslední adrese u Jaroslava Polácha[21] na pasekách v Lužné. Čtyři automobily StB je pak odvezly k Jihlavě, kde je pod záminkou, že je nutno se v lese převléct, příslušníci StB vylákali ven a zatkli.

Vzhledem k minulosti Aloise Šimary příliš nepřekvapí, že se mu z vazby StB podařilo znovu uprchnout. Stalo se tak 29. září 1949. V pořadí již druhé pokoření věznice v Uherském Hradišti mělo však jepičí život a po několika dnech ho StB znovu dopadla. Pak již naděje na záchranu života pohasla. Rozhodnuto bylo podle komunistické notoriety dávno před konáním soudu. Ke stanovisku Bezpečnostní pětky KV KSČ v Gottwaldově, která se usnesla, „aby trest smrti byl vynesen a skutečně vykonán u Aloise Šimary, Ludvíka Šmotka, Karla Zámečníka a Timofeje Simulenka, a to ve veřejném zájmu, neboť jde o osoby za peníze všeho schopné“ a která konstatovala, že „Timofej Simulenko byl až do roku 1944 vlasovec“, se s jednou korekcí připojila i Bezpečnostní komise ÚV KSČ: „Návrh trestu: Alois Šimara – smrt, Karel Zámečník – smrt, Timofej Simulenko – smrt, Ludvík Šmotek – smrt přeměnit v trest doživotního žaláře.“ V návrhu týkajícím se organizace hlavního přelíčení stojí: „Hlavní přelíčení konati ve Vsetíně, veřejně za organisované účasti široké veřejnosti. V krajském tisku referáty o přelíčení a rozsudku.“[22]

Masivně zinscenovaný soud s Aloisem Šimarou a dalšími 32 lidmi, které zahrnoval jeho případ, proběhl 10.–13. července 1950 ve Vsetíně. Tribunál vynesl tři tresty smrti. Kromě Šimary, jenž byl shledán vinným ze zločinu velezrady, nedokonané loupeže, zločinu veřejného násilí vydíráním, zločinu veřejného násilí protiprávním omezováním osobní svobody a zločinu těžkého poškození na těle, byli k trestu smrti odsouzeni ještě Karel Zámečník a Timofej Simulenko.[23] U posledně jmenovaného však došlo k odkladu a prezident Antonín Zápotocký mu v roce 1953 udělil milost.

Alois Šimara a Karel Zámečník byli popraveni dne 27. dubna 1951 v Uherském Hradišti.

[1] Anna (nar. 1913), Zdeňka (nar. 1919) a Miloslav (nar. 1927).

[2] Sovětské koleje měly širší rozchod než německé, což pochopitelně působilo přetížené německé logistice zásobující frontu vážné komplikace.

[3] Podle Šimarovy výpovědi mělo jít o jakousi blíže nespecifikovanou „Leninovu partyzánskou skupinu“.

[4] Je možné, že Němci Aloise Šimaru vůbec nepovažovali za partyzána (možná oprávněně). Jím nadiktovaný životopis nacházející se ve vyšetřovacím spisu StB nám k této epizodě neposkytuje žádné bližší informace (viz ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Aloise Šimary z 22. 6. 1949).

[5] V tomto případě se prý Šimara ocitl na svobodě po šesti týdnech, tedy v září 1943. Způsob útěku byl následující: se spoluvězni rozebrali v cele stůl, přičemž dvou k sobě svázaných dřevených nohou použili k vylomení mříže v jejím nejslabším, svařovaném místě. Spolu s dalším spoluvězněm (pět dalších zatím čekalo v cele) se Šimara na svázaných prostěradlech slanil na dvůr, kde pak se svým kolegou překonali poslední překážku, vězeňskou zeď. Tu zdolali tak, že jeden druhému vylezl na záda a muž nahoře následně vytáhl kolegu k sobě. Šimara a druhý uprchlík byli nakonec z cely jediní, kterým se podařilo dostat se na svobodu, ostatních pět vězňů své kamarády už napodobit nestihlo.

[6] O Šimarových problémech s alkoholem informují nejen oficiální dobová „dobrozdání“ (viz např. ABS, f. Velitelství Státní bezpečnosti, sign. 310-23-1/ Bezpečnostní komise ÚV KSČ, s. 133), která je nutné brát samozřejmě s odstupem, ale nepřímo je přiznává i Šimara sám, např. ve svém vylíčení odchodu do ilegality v dubnu 1949 (viz ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Aloise Šimary z 22. 6. 1949, s. 7).

[7] Stalo se tak 26. dubna 1949. V souvislosti s touto tragédií se již tehdy objevily spekulace, že byla zavražděna.

[8] Ve vyšetřovacím spisu StB se setkáme s tvrzením, že tyto instrukce zaslal Šmotkovi Ludvík Sýkora, což je zjevně nesmysl, protože tento muž nebyl v této věci kompetentní. Navíc došlé písemnosti podepsal kpt. Javornický, což bylo krycí jméno Rudolfa Lenharda.

[9] Aloisu Šimarovi prodal německou pistoli Parabellum se 14 náboji a podepsal přísahu.

[10] Bezprostřední důvody Šimarova odchodu do ilegality, stejně jako jeho jednání ve stejné záležitosti vůči svým kamarádům, poměrně dobře ilustrují rozporuplnost osobnosti tohoto partyzána, kterého lze asi jen těžko označit za románového hrdinu bez poskvrny: „[…] v té době sešel jsem se s mým známým Josefem Novákem, autodopravcem z Hanušovic. Tento se mi nabídl, že mne zaveze domů svým autem. Ze Šumperku jsme se stavili v hospodě, kde jsme vypili každý 3 velké slivovice. V Bohdíkově jsme se stavili opět v hospodě, kde jsme zase vypili každý asi 3 velké slivovice. Když jsme přijeli do Hanušovic zastavili jsme se v hospodě  Krtičky, kde jsme si přisedli k nám neznámé dámě (byla to údajně Polka). Tam jsme společně vypili značné množství lihovin a potom se nabídl Novák, že zavezeme onu ženu do Jindřichova, kde tato bydlela. Před Jindřichovem jsme zastavili v lese v úmyslu obcovati s touto ženou. Zde jsme se ale nepohodli a pamatuji si jen, že jsem zbil jak tuto ženu, tak i Nováka, načež jsem utekl od nich do Jindřichova, kde jsem si u Šimonoviče vypůjčil kolo a jel jsem do Habartic ke Kratinovi, v úmyslu nevrátiti se již domů a zůstati v ilegalitě. Po příchodu ke Kratinovi vyprávěl jsem tomuto, že jsem byl v Šumperku, odkud mne do Hanušovic odvezl autodopravce Josef Novák, že jsme se cestou stavili v několika hospodách, že s námi jel v autě nějaký pán, který se mi představil jako doktor a že když jsme se stavili ještě v Hanušovicích v hospodě, že přišli tam dva četníci, kteří mne vyzvali, abych šel s nimi. Já jsem se jim však vytrhl a utekl jsem.“ (ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – výslechový protokol Aloise Šimary z 22. 6. 1949, s. 7).

[11] Na klepání nikdo nereagoval a násilně otevřít si z obavy, že hluk vzbudí v Pozděchově nežádoucí pozornost, odbojáři nedovolili.

[12] V Nedašově došlo 21. ledna 1949 k zatčení místního faráře Františka Pučka, což se setkalo s odporem místních obyvatel. V důsledku této události rozhodli velitelé Světlany-Makyty o podpoře občanů Nedašova a okolí jednak letákovou akcí, jednak zajištěním azylu osobám, kterým hrozilo zatčení. Jedním z nich byl i Josef Fojtík (1928), který byl krátce ukryt v neobydlené chatě ve Střelné, patřící členovi Světlany-Makyty Josefu Ptáčkovi. Zde pobýval spolu s dalším členy Světlany-Makyty, kurýrem Antonínem Janošíkem a Antonínem Martinkou (1929). S druhým jmenovaným se Josef Fojtík sešel na konci května 1949 v Šimarově skupině, kam ho na příkaz Šimary sám přivedl.

[13] Jednalo se o prvorepublikový lehký kulomet ČZ vzor 26, k němuž měli Šimarovi partyzáni dva zásobníky a údajně 200 nábojů.

[14] Nedaleko Kozubíkových pasek v Nedašově v myslivecké chatě nalezli Šimarovi lidé jedno z posledních útočišť. Ke Kozubíkovi na paseky i do zmiňované myslivecké chaty v lese je přivedl Josef Fojtík z Nedašova.

[15] Josefa Švacha k ilegální činnosti z větší části vyprovokovala sama StB skrze svého příslušníka Jaroslava Turečka.

[16] Informaci, že Zámečník je spolupracovníkem StB, kterou Alois Šiftař zjistil, partyzáni v podstatě ignorovali.

[17] Jaroslav Tureček (1912), orgán Krajského velitelství StB Uherské Hradiště. V roce 1949 rozehrál pod vedením krajského náčelníka Ludvíka Hlavačky a v koordinaci s útvarem ministerstva vnitra 701 A nebývale úspěšnou provokační akci proti skrývajícím se členům Světlany. Později byl z řad StB propuštěn a živil se jako elektromontér ve Vodotechně n. p. Přerov v Uherském Hradišti.

[18] Cesta k Šimarovi vedla přes Annu Pohůnkovou ze Střelné, čerstvou vdovu po jednom z vedoucích Světlany-Makyty Aloisi Pohůnkovi (zemřel za nevyjasněných okolností záhy po svém zatčení v březnu 1949 ve vazbě StB). Jaroslav Tureček navštívil Pohůnkovou v dubnu 1949, přičemž se vydával za spojku ze štábu Světlany, která má za úkol vyzvednout u ní ilegální materiál po jejím manželovi. Nešťastná žena, která se zřejmě nechtěla do ničeho zaplést, se obrátila na přítele svého manžela Františka Matyáše z Valašských Klobouků s prosbou, aby věc vyřídil. Matyáš sice nebyl členem Světlany, nicméně se znal s členem Světlany Jaroslavem Žilákem. Oba muži sjednali snad s pomocí řezníka Josefa Švacha Herrymu (Turečkovi) schůzku s Josefem Tomečkem (1923), který s sebou přivedl skrývajícího se člena Světlany Josefa Fojtíka (1928). Tomeček vyslyšel Turečkovu výzvu, aby provedl napojení na Šimaru, a 13. května 1949 ho skutečně zastihl na pasekách v Tichově. O pět dní později došlo k první schůzce mezi Aloisem Šimarou a poručíkem StB Jaroslavem Turečkem.

[19] František Fojtík (1928) je dobrým příkladem fungování tehdejšího komunistického bezpečnostního aparátu a justice. V Šimarově skupině se ocitl náhodou, v inkriminovanou dobu, tedy těsně před odjezdem odbojářů do zahraničí (ve skutečnosti provokace StB), se chystal na rekreaci ČSM  Čech. Josef Tomeček mu tehdy nabídl, že ho sveze automobilem, a přivedl ho mezi skrývající se Šimarovy lidi. Za tento „protistátní čin“ byl František Fojtík odsouzen na 16 let žaláře.

[20] Aloisie Doležalová (1922–1966), rozená Englišová, po válce sekretářka a milenka partyzánského předáka Josefa Vávry-Staříka, se kterým měla nemanželskou dceru Světlanu. Poručíkovi StB Jaroslavu Turečkovi, se kterým měla intimní poměr, pomáhala získat důvěru skrývajících se odbojářů. Sama byla nakonec v červnu 1949 zatčena a ve vykonstruovaném procesu odsouzena k odnětí svobody na 25 let. Propuštěna byla v roce 1957 na základě obnovy trestního řízení. V roce 1966 tragicky zahynula při dopravní nehodě.

[21] Ve výpovědích zatčených se o Jaroslavu Poláchovi mluví jako o Jaroslavu Kučkovi, což byla zřejmě jeho přezdívka.

[22] ABS, f. Velitelství Státní bezpečnosti, sign. 310-23-1/Bezpečnostní komise ÚV KSČ, s. 132–134.

[23] ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2671/Brno, Šimara Alois a spol. – rozsudek Státního soudu oddělení Brno z 15. 7. 1950.