Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Alois Pokorný (1928–1952)

Alois Pokorný se narodil 3. dubna 1928 v Tišnově nedaleko Brna. Jeho otec Alois Pokorný starší byl dělníkem v továrně na obráběcí stroje v Kuřimi. Matka Marie Pokorná, rozená Lacinová, se starala o domácnost. Kromě nejstaršího Aloise měli manželé Pokorných ještě další dva syny: Karla (1931) a Jiřího (1945). Přestože to pro dělnickou rodinu znamenalo značnou finanční zátěž, směřovali nejstaršího syna ke studiu. Po absolvování pěti tříd obecné školy a jedné třídy školy měšťanské poslali rodiče Aloise na gymnázium v Tišnově, kde v roce 1947 odmaturoval. V následujících dvou letech rodinné finance zřejmě došly a Alois dva roky pracoval jako praktikant v místní lékárně. Oborem, který si vybral pro další studium, se stala farmacie. V roce 1949 byl přijat na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.

V trestním oznámení z roku 1950 je A. Pokorný charakterizován jako mladý muž tiché a spíše uzavřené povahy, který společnost sobě rovných mladíků nevyhledával, cele se věnoval studiu a těšil se v okolí svého bydliště dobré pověsti. Přesto se stačil zajímat o politiku. V roce 1946 vstoupil do sociálně demokratické strany. Po pohlcení této strany KSČ byl jako někteří další členové administrativním postupem převeden do komunistické strany, z níž ho však jako neaktivního brzy vyloučili. Poúnorový vývoj znamenal pro A. Pokorného velké zklamání. V roce 1949 se cítil nejlépe ve společnosti podobně smýšlejících vrstevníků: Vlastimila Železného, Břetislava Loubala, Jana Zikmunda (bývá v pramenech uváděn i jako Sigmund), Zdenka Čačky, Stanislava Hájka a dalších. Skupinka mladých, kriticky naladěných přátel se při hledání možností, jak proti režimu vystoupit, pokusila inspirovat u staršího a zkušenějšího Jana Simandla.

J. Simandl, pojišťovací úředník a v roce 1948 vyloučený funkcionář tišnovského Aeroklubu, byl po válce rovněž činný v sociální demokracii (A. Pokorný vstoupil do sociálně demokratické strany na jeho popud) a díky svému zaměstnání měl možnost rozmnožovat letáky. Jejich rozšiřováním po Tišnově a okolí započala „protistátní činnost“ A. Pokorného a jeho kamarádů. V. Železný přišel s návrhem, aby se skupinka ozbrojila. Přesný původ pistolí a samopalu zabavených později bezpečností u A. Pokorného a V. Železného není úplně jasný. Nejspíš pocházely z německé výzbroje, kterou si kdokoli mohl snadno opatřit při likvidaci německého odporu v roce 1945. V okamžiku, kdy do hry vstoupily zbraně, začal J. Simandl nabádat studenty k opatrnosti a brzdit jejich bojovný zápal. Za této situace převzal roli vůdce a organizátora skupiny V. Železný. Nad skupinou přátel, kteří zatím pouze uvažovali, jak se napojit na exil (A. Pokorný své společníky v tomto směru povzbuzoval podrobným výkladem zahraničního vysílání) a zahájit skutečný odboj, se vznášela hrozba zatčení. V. Železný měl být zatčen jako první již 5. dubna 1950, ale včas zaregistroval příslušníky SNB přicházející k jeho bydlišti, uprchl a ještě stihl varovat A. Pokorného. Den nato, 6. dubna 1950, byl zatčen pro podezření z protistátní činnosti J. Simandl (konkrétně měl odcizit vysílačku z inventáře Aeroklubu k předávání špionážních zpráv). Jednalo se o konstrukt podepřený pouze tvrzením jednoho z komunistických členů Aeroklubu. Skupina sice získala nefunkční přístroj ukořistěný po válce z německého tanku, ten však sloužil jen k příjmu zpráv. Trestní oznámení vydaná na A. Pokorného a jeho společníky 4. září 1950 svědčí o tom, že po několikaměsíčním neúspěšném pátrání bezpečnost nabyla dojmu, že překročili státní hranice. Zřejmě ji v tom utvrdily i dopisy zaslané rodinám uprchlíků (viz příloha č. 5).

Zatím uprchlíci vůbec neopustili nejbližší okolí Brna. Bezprostředně po zatýkání hledali dočasný azyl u známých a příbuzných. Dvojice přátel, A. Pokorný a V. Železný, se nakonec sešla v úkrytu u mladého rolníka Antonína Zadražila v obci Křížovce. Toto řešení zajistil zřejmě V. Železný. Křížovce se nacházely co by kamenem dohodil od jeho rodiště Doubravníku. Zde se ukrývali střídavě ve stodole nebo v podkrovních světničkách více než rok. Po celou tu dobu hledali způsob, jak si prostřednictvím kamarádů pohybujících se dosud legálně na svobodě buďto zajistit útěk za hranice (se záměrem nejen vyřešit své postavení psanců, ale též vstoupit do zahraniční zpravodajské služby či armády a bojovat proti režimu zvenčí), nebo nalézt možnosti pro boj na domácí frontě. Snažili se navázat na své původní pokusy z roku 1949 a získávat informace, které by mohly být zajímavé pro zahraničí. Přitom řešili zásadní problém, jak tyto informace dostat k příjemcům. Tehdy padlo rozhodnutí využít kontaktů Zdeňka Čačky, studenta přírodních věd z Tišnova, na údajného zahraničního agenta. Toto rozhodnutí bylo osudové. Člověk, který si získal Čačkovu důvěru, byl ve skutečnosti agentem StB. Prostřednictvím Čačky zadával agent úkoly, jaké zprávy opatřovat. Připravoval tak pro bezpečnost důkazy o protistátní činnosti, podněcoval ukrývající se mladíky k další aktivitě a snažil se o nich získat co nejvíce informací. Tato hra trvala dlouhé měsíce a atmosféra v úkrytu zatím houstla. Přispěl k tomu i jeho nový obyvatel František Mrkva, vyučený pekař, údajně rovněž na útěku před bezpečností. Ironií osudu jej do svého domu přivedl sám A. Zadražil v létě roku 1950. F. Mrkva zpočátku nedělal potíže. Od února 1951 se však začal chovat destruktivně a svou úpornou snahou opustit úkryt ohrožoval ostatní. Při jednom z opakovaných pokusů o útěk dne 12. května 1951 došlo ke rvačce F. Mrkvy s V. Železným. A. Pokorný přiběhl napadenému příteli na pomoc. Rvačka skončila v okamžiku, kdy V. Železný střelil Mrkvu do hlavy. Podle pozdější zprávy patologů byla rána smrtelná, ale zasažený jevil známky života ještě několik hodin po výstřelu. Nakonec jej s pomocí ostatních členů skupiny oběsili na půdě stavení Zadražilových a v pozdních nočních hodinách zakopali mrtvolu na blízkém Zadražilově pozemku. Aby vysvětlili motivy svého činu, který chápali jako jediné možné východisko ze situace hrozící jejich prozrazením, sepsali 15. května 1951 o zabití F. Mrkvy protokol podepsaný krycími jmény. Ten ukázali i Z. Čačkovi, když se jich o několik dnů později ptal na třetího společníka. Dohodli se, že veškeré aktivity v nejbližší době přeruší, aby na sebe neupozorňovali. Dokonce Čačku instruovali, aby se snažil přesvědčit svoji údajnou spojku na „zahraniční odboj“, že z úkrytu odešli a on s nimi ztratil spojení. Tím však dosáhli přesně opačného efektu. StB zneklidněla, udeřila na Čačku a začala připravovat akci k jejich zatčení. Vlastní zatýkání proběhlo ve tři hodiny ráno 26. července 1951 a přes dramatické přípravy se obešlo bez použití zbraní (viz přílohy č. 9 a 10).

Ve vyšetřovací vazbě se záhy ocitli všichni, kteří trojici ukrývající se u Zadražilových navštěvovali nebo o ní věděli. Jedním z nich byl i katolický farář z Doubravníku Stanislav Ledabyl. Znal blíže V. Železného z doby, kdy oba působili ve skautu. To byl zřejmě jeden z momentů, které přispěly k rozhodnutí spojit případ V. Železného, A. Pokorného a jejich společníků s mnohem rozsáhlejší kauzou sítě katolických vzdělávacích kroužků pro studující mládež, označovanou podle nejznámějšího z jejích organizátorů, pražského duchovního a teologa Otto Mádra. Propagandistické líčení vraždy, provedené studenty inspirovanými údajně katolickými kněžími při procesu s O. Mádrem a společníky (též procesy s „Rodinou“ či s „Katolickou akcí“ vedené Státním soudem v Praze ve dnech 11. až 13. června 1952), umocňovaly absurdní výlevy obávaného prokurátora JUDr. Karla Čížka (viz příloha č. 12). A. Pokorný jako hlavní spolupachatel vraždy a pravá ruka vedoucího skupiny V. Železného byl rovněž odsouzen k trestu smrti. Organizátoři a vybraní účastníci vzdělávacích kroužků, které měly za cíl pouze vyvažovat zásahy komunistického státu do systému katolického náboženského vzdělávání budoucí inteligence a prolomit její izolaci od hnutí populárního v té době mezi západoevropskou katolickou mládeží, byli jako „vatikánští špioni“ odsouzeni k dlouholetým trestům odnětí svobody (O. Mádr původně k doživotnímu vězení). U odvolacího soudu nikdo z odsouzených neuspěl.

Aloise Pokorného i Vlastimila Železného čekala smrt ve věku čtyřiadvaceti let v pankrácké věznici dne 18. září 1952.