Portréty lidí zavlečených do Sovětského svazu po skončení 2. světové války
Ústav pro studium totalitních režimů navázal na činnost již zaniklého sdružení Oni byli první, které od počátku devadesátých let usilovalo o připomínku a odškodnění osob zavlečených po porážce nacismu z Československa do sovětských věznic a táborů Gulagu. Zejména díky výzkumu nedávno odtajněných ukrajinských archivů NKVD, ale i pozůstalostí, místních archivů a rozhovorů s pamětníky, se daří rekonstruovat životní osudy zavlečených, z nichž mnohé byly dosud české veřejnosti neznámé. K 75. výročí konce druhé světové války a porážky diktatury národního socialismu uveřejňujeme portréty 23 vybraných obětí nastupujícího socialismu sovětského.
Na konci druhé světové války, ruku v ruce s postupující Rudou armádou, operovaly na osvobozeném československém území oddíly sovětské kontrarozvědky Smerš. Jejich cílem bylo mimo jiné zatýkat osoby, které moskevský režim považoval za nepřátelské a ohrožující plánovanou sovětizaci dobytého území. V českých zemích se jednalo zejména o ruské a ukrajinské emigranty před bolševiky pozvané do Československa v rámci Masarykovy Ruské pomocné akce či (s ohledem na připravovaný sovětský zábor Podkarpatské Rusi) o nejvyšší politické a intelektuální představitele podkarpatských Rusínů.
„Jak dokládají dva uveřejněné portréty Rusínů Andreje Patruse a Pavla Cibere souzených v souvislosti s Helidorem Píkou, vlna zatýkání a odvlékání do táborů Gulagu se na Podkarpatské Rusi neomezila na první poválečné dny. Naopak se zintenzivnila až po jejím záboru a následné sovětizaci, která se naplno rozběhla až v roce 1947,“ upozorňuje historik ÚSTR Jan Dvořák.
Jen v Praze bylo během první vlny zatýkání od 11. do 31. května 1945 zadrženo několik desítek až stovek osob, historický výzkum zatím potvrdil 104 případů. Přes provizorní věznice a tábory například na pražské Ořechovce, Letné či Strahově byli tito lidé přepraveni na sovětské území a nejčastěji v Moskvě odsouzeni k mnohaletým trestům v pracovních táborech. Kolik jich bylo, přesně nevíme. Někteří zemřeli již v Československu, další během vyšetřování v Moskvě nebo následně ve výkonu trestu v táborech. Odhady celkového počtu zavlečených po válce z českých zemí se pohybují okolo 300 osob, do Československa se jich vrátilo kolem sedmdesáti.
„Začátkem tohoto roku jsme požádali archiv Bezpečnostní služby Ukrajiny o rešerši sedmdesáti vytipovaných osob ukrajinského původu, které byly uneseny v roce 1945 z Československa do SSSR. Nalezené vyšetřovací spisy NKVD k čtyřiceti z nich zatím nemohly být kvůli epidemii koronaviru převezeny do našeho digitalizačního pracoviště ve Lvově a odeslány do Česka. Na základě již získaných spisů však můžeme odvodit, jak se zavlečenými Sověti zacházeli. Mnoho z nich totiž vyšetřování, případně práci v Gulagu nepřežilo,“ říká historička ÚSTR Anna Chlebina, která se zabývá historií Ruské pomocné akce.
Díky usilovné práci sdružení Oni byli první Česká republika v roce 2002 přijala spoluzodpovědnost za osudy zavlečených s tím, že je československé úřady nedokázaly před Sověty ochránit, a přiznala odškodnění v 57 prokázaných případech. „Kdyby mělo sdružení Oni byli první přístup k ukrajinským archivům jako my, bylo by odškodněných zřejmě daleko více,“ dodává Jan Dvořák.
Mezi miliony obětí politických represí v SSSR byly i tisíce československých občanů či krajanů usazených na sovětském území. Historický výzkum dosud potvrdil 1230 poprav osob s českými kořeny, zejména během Stalinova „Velkého teroru“ na konci 30. let minulého století. Tábory Gulagu v letech 1930–1960 prošlo přes deset tisíc Čechoslováků, z toho jen v průběhu druhé světové války jich bylo přibližně osm tisíc, zejména uprchlíků před nacismem. Nejdéle vězněný Čechoslovák, advokát z Ostravy Karel Goliath (1901–1985) strávil v Gulagu 16 let, a to v letech 1939–1955. Tisíce krajanů pobyt v Gulagu nepřežily a leží v masových hrobech rozesetých po celém ruském území.
Ústav pro studium totalitních režimů usiluje o zdokumentování a připomínku obětí sovětských represí i v Ruské federaci. Dokládají to např. příspěvky historika ÚSTR Adama Hradilka, vedoucího projektu Dokumentace politických represí v Sovětském svazu, na zasedáních Česko-ruského fóra v Praze v roce 2018 a Moskvě v roce 2019 i naše další aktivity v Moskvě.
Portréty vybraných osob zavlečených do Sovětského svazu po skončení 2. světové války
Nikolaj Paškovskij (1897–1970)
Leonid Lada-Jakuševič (1898–1981)
Konstantin Belgovský (1895–1945)
Hryhorij Omelčenko (1884–1947)
Jakub (Jakov) Podgornyj (1877–1945)
Konstantin Čcheidze (1897–1974)
Sergej Vojcechovský (1883–1951)
Boris Suchoručko-Choslovský (1893–1979)
Architekti Michail Kovalevskij (1897–?), Artemij Kornijčuk (1898–1978), Leonid Lada-Jakuševič (1898–1981), Nikolaj Paškovskij (1897–1970)
Zatčeni 11.–15. května 1945
Jedním z nejdůležitějších záměrů Masarykovy Ruské pomocné akce (1921–1934) bylo umožnit ruské mládeži ve vyhnanství získat nebo dokončit vzdělání. Většinou šlo o bývalé vojáky Bílé armády, mladé muže, kteří kvůli válce museli přerušit studium. Československá vláda je v té době pozvala do ČSR a poskytla jim právní a hmotnou pomoc. Mladí lidé z bývalé Ruské říše, většinou Rusové a Ukrajinci, tvořili významný podíl studentů ČVUT v Praze: ve školním roce 1922/23 to bylo 28 %. Část absolventů si našla práci v zahraničí a Československo opustila, mnozí stavební inženýři ale zůstali, založili rodiny a ve 30. letech získali československé státní občanství. Zmíníme zde aspoň několik odborníků ruského původu, většinou statiků, jejichž práce zanechala výraznou stopu na dnešní podobě Prahy: Ing. Valerian Bočkovskij – soudní budova na Pankráci, Filozofická fakulta UK; Ing. Georgij Prokopenko – bývalý palác Všeobecného penzijního ústavu (nyní Dům Radost), jižní tribuna Strahovského stadionu; Ing. Jevgenij (Evžen) Tumanov – budova Městské knihovny na Mariánském náměstí, obchodní dům Bílá labuť a další.
Bývalá vlast je však i po více než 20 letech považovala za „nepřátelský prvek“.
Michail Kovalevskij (1897–?)
Po osvobození Prahy byl hned 11. května 1945 kontrarozvědkou Smerš zatčen architekt Michail Kovalevskij, stavitel Jiráskova a Štefanikova mostu v Praze. Do Prahy Kovalevskij přišel v roce 1922 v rámci Ruské pomocné akce, vystudoval ČVUT a v roce 1935 se stal občanem ČSR. Po odvlečení do SSSR nejsou jeho další osudy známy, do Československa se již nevrátil.
Artemij Kornijčuk (1898–1978)
O dva dny později, 13. května, Smerš odvedl z domova Artemije Kornijčuka. Tento grafik a architekt původem z Volyně bojoval v letech 1918–1920 za nezávislost Ukrajiny; spolu s armádou Ukrajinské lidové republiky (ULR) se ocitl v jednom z táborů pro internované vojáky v Polsku, odtud v roce 1922 přijel do ČSR. V Praze vystudoval UMPRUM a léta pracoval jako projektant v ateliéru F. Roitha. Mezi jeho realizované projekty patří např. budovy ministerstev zemědělství a financí, budova Živnostenské banky v Praze a sanatoria v Luhačovicích. Po odvlečení do SSSR byl odsouzen na 10 let v nápravně pracovních táborech v Sibiři a Mordovii. Po odpykání celého trestu v roce 1958 se vrátil do Prahy.
Nikolaj Paškovskij (1897–1970)
Dne 14. května 1945 opustil domov architekt Nikolaj Paškovskij. Pocházel z Akkermanu v Bessarabii. Na polytechnice v Petrohradě začal studovat architekturu, ale do studia mu zasáhl bolševický převrat a válka. Vstoupil do Bílé armády, po jejíž porážce byl evakuován spolu s tisíci vojáky z Krymu do Turecka na poloostrov Gallipoli. V roce 1921 se v rámci Ruské pomocné akce přestěhoval do Prahy a v roce 1927 absolvoval ČVUT. Jako jeden ze dvou asistentů prof. V. A. Brandta pracoval na projektu pravoslavného chrámu Nanebevzetí Panny Marie na Olšanských hřbitovech v Praze (1926). Ve druhé polovině třicátých let si spolu s arch. Leonidem Ladou-Jakuševičem zřídili společný ateliér. Stejně jako většina odvlečených do SSSR v roce 1945 byl odsouzen za kontrarevoluční činnost k 10 rokům v nápravně pracovních táborech. Měl štěstí: přežil a vrátil se do Prahy. Se svou první ženou Jevgenijí Zdrojkovskou se rozvedl za války, po návratu se oženil podruhé, s Jelenou Fedorovovou, vdovou po Ing. Borisu Fedorovovi, který byl v květnu 1945 také odvlečen do SSSR a v táborech Gulagu zahynul. Obě Paškovského manželství byla bezdětná.
Leonid Lada-Jakuševič (1898–1981)
Dne 15. května 1945 se dramaticky změnil i život Leonidu Lada-Jakuševičovi, blízkému příteli Michaila Kovalevského a Nikolaje Paškovského. Tento rodák z Voroněže také vystudoval architekturu na ČVUT a v roce 1933 získal státní občanství. Svou profesi uplatnil při realizaci celé řady projektů, například nemocnice v Bratislavě nebo při úpravě parku na Jungmannově náměstí v Mělníce. Po zatčení příslušníky Smerš byl odvlečen do Sovětského svazu, kde byl již 8. září 1945 odsouzen k 10 letům pobytu v nápravně pracovních táborech. Trest mu vypršel v červenci 1955 a 20. září 1955 se Lada-Jakuševič vrátil zpět do Československa. Zde byl opět uvězněn v Praze-Ruzyni a propuštěn na základě rozhodnutí ÚV KSČ 18. května 1956. Teprve potom se směl vrátit domů. Po svém návratu se Lada-Jakuševič oženil s vdovou po Michailu Kovalevském Nelli Ivanovnou. Jejich manželství zůstalo bezdětné.
Konstantin Belgovský (1895–1945)
Zatčen 13. června 1945
Vězněn v r. 1945: Praha, Baden bei Wien
Konstantin Belgovský se narodil 2. července 1895 v Kyjevě v rodině lékaře. Po absolvování gymnázia roku 1914 nastoupil na Právnickou fakultu Kyjevské univerzity sv. Vladimíra a souběžně zahájil kariéru novináře. Díky této činnosti se seznámil s představiteli komunity kyjevských Čechů a v době náboru dobrovolníků do České družiny měl intenzivní kontakty jak s velením tohoto armádního útvaru, tak i s civilním Českým komitétem.
22. prosince 1918 se Belgovský oženil s Helenou Chodorovičovou, dcerou velitele štábu Kyjevského vojenského okruhu Nikolaje Chodoroviče, pod jehož vedením se formovala Česká družina. Hned po svatbě Belgovský s manželkou opustil Kyjev a odjel do Oděsy, kde nastoupil na Právnickou fakultu Oděské univerzity a začal pracovat v místních novinách. Na začátku roku 1920 manželé Belgovští spolu s antibolševickými armádními jednotkami opustili Oděsu a přes Sofii v březnu 1920 odjeli do Československa.
V Praze Konstantin Belgovský nastoupil do tiskové agentury Russpress, která se později spojila s agenturou Central European Press – Centropress. Belgovský se stal vedoucím jejího ruského oddělení, zpracovával pro československý tisk přehled zpráv ze Sovětského svazu a zároveň v ruštině sestavoval bulletiny o Československu. Většina zpráv o dění v Sovětském svazu v československém meziválečném tisku tak procházela jeho rukama.
Konstantin Belgovský byl od roku 1923 aktivním členem Ruského sokolského svazu v zahraničí a v letech 1926 až 1939 byl členem jeho vedení a vedoucím tiskového oddělení. Belgovský byl také členem Svazu ruských novinářů a spisovatelů v ČSR a dlouholetým korespondentem několika ruských emigrantských periodik v Evropě. Dne 22. ledna 1938 bylo Konstantinu a Heleně Belgovským uděleno československé státní občanství a domovské právo pražské.
13. června 1945 byl Belgovský ve svém pražském bytě v Bělehradské ulici č. 22 zadržen příslušníky sovětské Smerš. Po měsíci ve vězení byl na základě vlastních výpovědí oficiálně zatčen a obviněn z trestných činů podle článků 58-2 a 58-11 trestního zákoníku Ruské sovětské federativní svazové republiky: organizace kontrarevolučních zločinů, jejichž cílem byla invaze do Sovětského svazu a převzetí moci. Obžalován byl 1. srpna 1945, svou vinu uznal. Ve stejný den ho vězeňský lékař poslal s diagnózou střevního krvácení do vojenské nemocnice č. 5229 ve městě Meidling. Místo toho byl Belgovský přepraven do polní věznice Střední skupiny vojsk SSSR v Badenu u Vídně, kde strávil přibližně měsíc v provizorní cele ve sklepě jedné z vil.
Konstantin Belgovský zemřel 11. září 1945. Jeho tělo bylo ještě týž den pohřbeno na neoznačeném místě v lese osm kilometrů východně od města Baden bei Wien.
Více k osudu Konstantina Belgovského zde: CHLEBINA, Anna: Sokol a novinář. Osudy bílého emigranta Konstantina Belgovského. Paměť a dějiny: revue pro studium totalitních režimů, Roč. 13, č. 4 (2019), s. 73–79. Článek ke stažení zde.
Bohumil Borecký (1891–1954)
Zatčen 9. června 1949
Vězněn v letech 1949–1954: Moskva, Ozerlag
Bohumil Borecký se narodil 14. července 1891 v Praze. Gymnázium vystudoval v Novém Bydžově a poté pracoval jako úředník. V říjnu 1910 narukoval do rakousko-uherské armády. U vojska zůstal i po uplynutí povinné služby, od roku 1912 působil už jako voják z povolání u 36. pěšího pluku v Mladé Boleslavi. Po vypuknutí první světové války byl nasazen na východní frontu, kde v březnu 1915 padl do ruského zajetí. V červenci 1915 se jeho jméno objevuje u záložního praporu České družiny v Kyjevě, od června 1917 měl na starosti nábor dobrovolníků do českých a slovenských vojenských oddílů – legií. Na podzim roku 1918 se coby velitel roty podílel na potlačení dvou bolševických povstání v Krasnojarsku a mimo jiné nařídil i několik trestů smrti. V červnu 1920 opustil Rusko v hodnosti majora a jakožto schopný a u vojáků oblíbený velitel kariérně stoupal i po příjezdu do nově vzniklého Československa. Po ustanovení protektorátu byl poslán do výslužby, ihned se však zapojil do činnosti vojenské odbojové skupiny ve východních Čechách. Na podzim 1944 se německým bezpečnostním orgánům podařilo odhalit strukturu této odbojové sítě a nastalo rozsáhlé zatýkání. Bohumil Borecký byl po výsleších převezen do Terezína, kde ho před popravou zachránil příchod Rudé armády. Po osvobození Československa se vrátil do armády, avšak po únoru 1948 odmítl vstoupit do KSČ a vědom si právě probíhajících čistek mezi důstojníky nekomunisty, raději odešel do předčasné penze. O rok později Bohumila Boreckého na žádost Sovětů zatkla v Hradci Králové Státní bezpečnost a předala ho sovětským orgánům. Podle archivních dokumentů důvod zatčení spočíval v Boreckého roli při potlačení bolševického povstání v Krasnojarsku v roce 1918 a jeho rozkazu zastřelit pět komunistů. Plukovník Borecký byl odvlečen do Sovětského svazu a v Moskvě odsouzen k trestu smrti, rozsudek byl posléze změněn na 25 let v táborech Gulagu. Trest vykonával v táborovém komplexu Ozerlag na východní Sibiři. Podle svědectví propuštěného spoluvězně zemřel 14. října 1954. V roce 1993 prezident Václav Havel jmenoval Bohumila Boreckého generálmajorem in memoriam a 28. října 1996 mu udělil in memoriam medaili Za hrdinství.
K osudu Bohumila Boreckého více zde: DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Dlouhá paměť sovětské justice. Příběh důstojníka československé armády Bohumila Boreckého uneseného do SSSR In: Čechoslováci v Gulagu, Česká televize/ÚSTR, Praha 2017, s. 187–199.
Hryhorij Omelčenko (1884–1947)
Zatčen 24. května 1945
Vězněn 1945–1947: Karlag
Ruský a ukrajinský pedagog Hryhorij Vasiljevič Omelčenko, původem kubáňský kozák, se narodil 7. dubna 1884 ve městě Ivanovskaja v Tamanském okresu Kubáňské oblasti (nyní Krasnodarský kraj Ruské federace). V letech 1889–1903 vystudoval s vyznamenáním učitelský ústav v Jekatěrinodaru (nyní Krasnodar). Následně do roku 1910 působil jako učitel a ředitel v základních školách na Kubáni. V roce 1910 byl přijat na Filologickou fakultu Oděské univerzity a o rok později přestoupil na Petrohradskou univerzitu. Zde zahájil studium na slovansko-ruském oddělení Filologické fakulty, které úspěšně završil v roce 1914. Za jeho vědeckou práci mu byla udělena zlatá medaile. Zároveň byl v letech 1911–1914 řádným posluchačem Právnické fakulty téže univerzity, studium ale nedokončil.
V roce 1914 Omelčenko obdržel titul profesora středních škol pro ruský jazyk a literaturu a vykonal též zkoušky s právem vyučování logiky, psychologie a latiny. V dalších letech se rozhodl upřednostnit pedagogickou činnost před vědeckou kariérou a nastoupil na místo ředitele soukromého gymnázia ve městě Poltavskaja na Kubáni. Později byl jmenován i ředitelem tamějšího učitelského ústavu a až do roku 1917 současně vykonával funkci ředitele dvou středních škol. Po revolučních událostech roku 1917, kdy Kubáň bojovala proti bolševikům za osamostatnění, se Omelčenko stal členem Kubáňské zákonodárné rady a Kubáňské krajové rady a aktivně se zúčastnil procesu ukrajinizace kubáňského školství.
Ve městě Poltavskaja poznal Omelčenko i svou budoucí ženu Marii, roz. Tymofijivou, v té době ředitelku a profesorku místního dívčího učitelského ústavu. V roce 1919 oba spolu s jednotkami ustupující Bílé armády nejprve emigrovali do Turecka a poté se v roce 1920 přesunuli do Československa, kde byla o rok později zahájena Ruská pomocná akce. V Praze, kde se Omelčenko se svou manželkou usadil, se nechal zaevidovat jako emigrant z Ruska. V následujícím období se plně zapojil do zdejšího vědeckého života ukrajinské emigrace. V letech 1923–1933 působil jako docent historie slovanských literatur na Ukrajinské svobodné univerzitě, v roce 1925 nastoupil i na Ukrajinský pedagogický institut Mychajla Drahomanova, kde nejprve pracoval jako lektor slovanských literatur a od roku 1929 jako docent. Je autorem řady odborných publikaci na téma ukrajinské a české literatury, dějin a kultury. Zároveň byl znám jako příznivec rozvoje česko-ukrajinských vztahů.
Po ukončení činnosti Ukrajinského pedagogického institutu Omelčenko v letech 1932–1936 působil jako výpomocná síla ve Státní a univerzitní knihovně v Praze. Poté byl jmenován ředitelem Ukrajinského reálného gymnázia v Řevnicích (od roku 1938 v Modřanech). V roce 1937 manželé Omelčenkovi získali československé státní občanství. V letech války se dostal Omelčenko, mezi studenty oblíbený, do konfliktu s okupačními orgány a na pokyn říšského protektora byl poslán do výslužby.
Dne 24. května 1945 byl Omelčenko v Praze zatčen a odvezen do Sovětského svazu. Za protisovětskou činnost v letech ruské občanské války byl 16. srpna 1947 odsouzen k 10 letům odnětí svobody v táborech Karlagu. Hryhorij Omelčenko zemřel v lágru čtyři měsíce po vynesení rozsudku, 21. prosince 1947.
Jakub (Jakov) Podgornyj (1877–1945)
Zatčen 12. května 1945
Vězněn 1945: Moskva
Jakub (Jakov) Podgornyj, námořní admirál a vynálezce minové mořské zbraně, pocházel z měšťanské rodiny z městečka Lochvicy Poltavské gubernie v Rusku (nyní Ukrajina). Vystudoval školu pro obchodní námořníky, v roce 1903 získal hodnost podporučíka a od roku 1904 nastoupil do služby ve Vladivostoku nejdřív na civilní lodi, odkud se ale záhy přesunul do vojenského námořnictva. Během Rusko-japonské války se stal pomocníkem velitele ponorky, poté i velitelem. Po absolvování Minového důstojnického kurzu v roce 1908 působil jako velitel ponorek a zároveň pracoval na zdokonalování minových a torpédových zbraní. V roce 1916 odešel ze zdravotních důvodů do zálohy.
V průběhu občanské války sloužil Podgornyj v Bílé armádě v Novorossijském přístavu jako velitel pancéřového vlaku a těžkého dělostřelectva Donského loďstva. V době evakuace Bílé armády z Novorossijska v roce 1920 velel lodi Dalland, s níž odplul do tuniské Bizerty. V letech 1921–1928 žil v emigraci v Marseilles, pak se přestěhoval do Československa. Tam nejprve bydlel v Plzni, kde do roku 1931 vydával časopis Zaruběžnyj morskoj sbornik (Zahraniční námořnický sborník) pro ruské emigranty, bývalé námořníky. Později přesídlil do Prahy.
Dne 12. května 1945 byl zatčen příslušníky Smerš „za účast v bíloemigrantské teroristické organizaci“ a odvlečen do SSSR. Zemřel v moskevské věznici v průběhu vyšetřování.
Blanka Rubinová (1918–?)
Zatčena v létě 1946
Vězněna 1946–1951: Baden bei Wien, Lágr Ivanovka na jihozápadní Sibiři
Blanka Rubinová se narodila 11. února 1918 ve Slatinských Dolech na Podkarpatské Rusi. Otec vlastnil velkoobchod s lihovinami, matka se angažovala v židovské ženské organizaci. Po základní škole nastoupila do kvinty židovského gymnázia v Brně. Ve studiích pokračovala na lékařské fakultě v Praze, kde ji v březnu 1939 zastihla německé okupace a vyhlášení protektorátu. V nových poměrech poznamenaných antisemitskou politikou brzy dostala předvolání k transportu do Terezína. V určenou dobu se ale na seřadiště nedostavila, změnila si jméno a s falešnými doklady žila dál v Praze. Tehdy se pokusila o ilegální odchod do Švýcarska, avšak v den plánovaného odjezdu ji zatklo Gestapo a skončila v terezínské Malé pevnosti. V Terezíně se seznámila s političkou Miladou Horákovou, která jí po ukončení války dopomohla k zaměstnání překladatelky u Československé komise při Spojenecké kontrolní komisi v Budapešti. V létě roku 1946 byla Blanka Rubinová při odchodu z domova do zaměstnání zatčena příslušníky NKVD a odvlečena do sovětské okupační zóny v Rakousku, kde ji obvinili z protisovětské činnosti. Bez soudu, byť jen formálního, následoval několikatýdenní transport přes Lvov a Novosibirsk až do tábora Ivanovka, ležícího mezi Omskem a Krasnojarskem na jihozápadní Sibiři. Dokud vážně neonemocněla zápalem plic a tyfem, starala se o prasata. Zachránila ji sovětská lékařka, která ji poslala do nemocnice a po vyléčení umožnila práci zdravotní sestry v lágrových nemocnicích. V jedné z nich se seznámila s budoucím manželem, s nímž po pěti letech v gulagu začala žít ve městě Marijinsk, kde se jim narodila dcera Oxana. Po Stalinově smrti se Blance Rubinové podařilo získat československý pas a v roce 1956 i povolení k návštěvě bratra v Budapešti, kam odjela se svou dcerou. Do Sovětského svazu se už nikdy nevrátila. V Budapešti pracovala v Československém kulturním středisku i jako průvodkyně rusky či německy mluvících turistů. V létě roku 1968 se jí naskytla příležitost navštívit i s dcerou svého bývalého spolužáka ve Švýcarsku. V Curychu Blanku Rubinovou zastihla zpráva o okupaci Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy. Zůstala proto ve Švýcarsku, kde se až do penze živila jako překladatelka a učitelka němčiny.
Více k osudu Blanky Rubinové zde: DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Nepřátelé rasy a třídy; in: Čechoslováci v Gulagu, Česká televize/ÚSTR, Praha 2017, s. 153–165.
Konstantin Čcheidze (1897–1974)
Zatčen 1. června 1945
Vězněn 1945–1955: Moskva, Unžlag
Konstantin Čcheidze se narodil roku 1897 ve městě Mozdok nedaleko Vladikavkazu. Jeho otcem byl gruzínský kníže Alexandr Čcheidze, matka pocházela z rodiny ruského důstojníka. V roce 1916 absolvoval kadetskou školu v Poltavě, potom nastoupil do vojenského jezdeckého učiliště v Tveru, které opustil kvůli účasti v tažení na Petrohrad spolu s armádou gen. Kornilova v srpnu 1917. Po porážce se vrátil na Severní Kavkaz a bojoval v různých útvarech protibolševické Bílé armády.
Spolu se zbytky Wrangelovy armády byl v roce 1920 evakuován ze Sevastopolu do Turecka a odtud přemístěn do tábora pro internované vojáky na řeckém ostrově Lemnos. V letech 1921–1923 žil v Bulharsku, poté přešel ilegálně do Československa. V Praze začal studovat na Ruské právnické fakultě, současně si přivydělával publicistickou i literární prací a výukou ruského jazyka. Od roku 1925 byl členem Svazu ruských spisovatelů a žurnalistů v ČSR. Po ukončení studia v roce 1928 přednášel na Ruské svobodné univerzitě v Praze.
Ještě za studia se připojil k filozofickému hnutí Evrazijců a postupně se stal jedním z jeho lídrů. Začátkem třicátých let založil při literárním archivu knihovny Národního muzea fond Fedoroviana Pragensia, sloužící ke studiu odkazu ruského filozofa Evrazijce Nikolaje F. Fjodorova. Navázal četné přátelské kontakty s představiteli české kultury, napsal několik převážně autobiograficky inspirovaných románů, dějově zasazených do kavkazského prostředí. V českém periodickém tisku pravidelně uveřejňoval drobné prózy, články, reportáže a recenze.
Za nacistické okupace se stal stoupencem Ruského antifašistického hnutí, které vycházelo z vlasteneckého stanoviska a stranilo Sovětskému svazu. Dne 1. června 1945 byl v Praze zatčen sovětskými bezpečnostními orgány Smerš, vyšetřován pro svou někdejší protisovětskou činnost a odsouzen na 10 let v nápravně pracovních táborech. V roce 1955 se vrátil do Československa. Na sklonku života napsal paměti o událostech z let 1917–1955, které nebyly publikovány. V důsledku nemoci a poté, co mu byla zrušena překladatelská smlouva, čímž přišel o možnost obživy, spáchal sebevraždu. Pochován byl v Roudnici nad Labem.
Maxim Slavinský (1868–1945)
Zatčen 8. července 1945
Vězněn 1945: Kyjev (Lukjanovská věznice)
Ukrajinský politik, diplomat, publicista, básník a překladatel Maxim Slavinský se narodil 12.(24.) srpna 1868 v obci Stavyšče v Kyjevské gubernii do šlechtické rodiny. Již v době studia na II. kyjevském gymnáziu začal překládat poezii, zejména spolu s významnou básnířkou Lesjou Ukrajinkou přeložil sbírku básní Heinricha Heineho. Po absolvování Právnické fakulty (1891) a následně i Historicko-filologické fakulty (1895) Kyjevské univerzity odešel do města Jekatěrinoslav (dnes Dnipro), zde spolupracoval jako redaktor s řadou místních novin. V roce 1898 se Slavinskyj přestěhoval do Sankt-Petěrburgu a zahájil kariéru přísedícího u městského soudu, současně spolupracoval jako publicista s petrohradskými časopisy. V roce 1905 byl zvolen poslancem do 1. Státní dumy (parlamentu) Ruské říše.
Slavinský byl stoupencem federalizace Ruska, organizátorem Sdružení ukrajinských zastánců pokroku v Sankt-Petěrburgu, členem Ukrajinské radikálně-demokratické strany. V roce 1917 byl zvolen do výkonného výboru Ukrajinské národní vlády v Petrohradu. Stal se jedním ze zakladatelů Ruské republikánsko-demokratické strany a Zvláštní rady pro provinciální reformy ruské Prozatímní vlády a také reprezentoval Prozatímní vládu u Centrální rady Ukrajiny (revolučního parlamentu Ukrajiny v letech 1917–1918). Po vyhlášení Ukrajinského státu (Hetmanát) naopak zastupoval zájmy ukrajinských úřadů v Petrohradu a v červnu 1918 řídil politickou komisi ukrajinské delegace při jednání se sovětským Ruskem. Za vlády direktoria Ukrajinské lidové republiky (ULR) byl Slavinský ministrem práce a od roku 1919 vedoucím diplomatické mise ULR v Československu.
Po zániku ULR zůstal v ČSR, byl profesorem na ukrajinských vysokých školách: v letech 1923–1925 učil soudobé dějiny na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech a západoevropskou literaturu v Ukrajinském pedagogickém institutu Mychajla Drahomanova v Praze. Po konfliktu uvnitř strany socialistů-federalistů, ve které byl aktivní, odešel z politiky a školství a živil se výhradně překladatelskou činností. Překládal díla evropských spisovatelů do ukrajinštiny a ukrajinských klasiků do ruštiny.
Československé státní občanství nezískal, celou dobu měl tzv. Nansenův pas – mezinárodně uznávaný doklad uprchlíka. 8. července 1945 byl zatčen v Praze orgány sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš a násilně zavlečen do Sovětského svazu. Několik měsíců nato zemřel během vyšetřování v Lukjanovské věznici v Kyjevě. Bylo mu 77 let.
Mykola Galagan (1882–1953?)
Zatčen 12. května 1945
Vězněn 1945–1953?: Kyjev, Siblag
Mykola Galagan se narodil v roce 1882 do rodiny pravoslavného kněze původem z majetné kozácké rodiny. V letech 1890–1902 studoval v Kyjevě, zpočátku na státním gymnáziu, poté na soukromém; následně absolvoval v roce 1909 Přírodovědeckou fakultu Kyjevské univerzity sv. Vladimíra. Již jako student gymnázia se Galagan zapojil do revoluční činnosti, jeho názory se postupně transformovaly z radikálně nacionalistických na sociálnědemokratické.
Před 1. světovou válkou pracoval jako úředník, za války sloužil v ruské armádě na hranicích s Čínou. V roce 1917 se Galagan stal praporčíkem Prvního ukrajinského pluku Bohdana Chmelnyckého (v rámci ruské armády), v jehož řadách bojoval proti armádě Rakousko-Uherska. Na podzim téhož roku byl zvolen poslancem Centrální rady Ukrajiny – ukrajinského revolučního parlamentu. V roce 1918 působil jako diplomat Ukrajinské lidové republiky (ULR) v Rumunsku, v letech 1919–1920 jako vedoucí diplomatické mise ULR v Maďarsku. Na Ukrajinu se nevrátil, zůstal ve Vídni. Od roku 1922 žil v Praze.
V Československu se Mykola Galagan stal zástupcem předsedy nejvlivnější ukrajinské emigrantské organizace – Ukrajinského hromadského komitétu, spoluzaložil Ukrajinskou hospodářské akademii v Poděbradech, pracoval pro nadaci, která financovala vydání ukrajinských knih pro emigranty a také učil na Ukrajinském reálném gymnáziu v Řevnicích. Na konci roku 1938 odjel Galagan na Podkarpatskou Rus do Chustu, kde učil přírodovědu na místním reálném gymnáziu. Po okupaci tohoto území Maďary byl zatčen a deportován do Čech.
Za 2. světové války řídil odborné nakladatelství Ukrajinské národní jednoty, jediné povolené ukrajinské organizace na území protektorátu. Poté pracoval jako knihovník Ukrajinské svobodné univerzity v Praze. Dvakrát byl zatčen Gestapem: v roce 1942 kvůli vydávání politické literatury a o dva roky později kvůli kontaktům s OUN. Po 4 měsících ve věznici na Pankráci byl propuštěn a vrátil se na své místo knihovníka.
Dne 12. května 1945 byl 63letý Mykola Galagan zatčen kontrarozvědkou Smerš a odvezen do Kyjeva. 8. května 1946 byl odsouzen na 10 let pobytu v nápravně pracovních táborech. Kolik let přesně strávil v táborech Siblagu v Kemerovské oblasti, není známo. Podle údajů Ministerstva vnitra Ukrajiny zemřel v Gulagu v roce 1953, v rozhodnutí o rehabilitaci z r. 1992 je uvedeno, že byl propuštěn roku 1955.
Nikolaj Bystrov (1899–1967)
Zatčen 20. května 1945
Vězněn 1945–1955: Moskva, Unžlag, Ozerlag, Dubravlag
Nikolaj Bystrov se narodil 13. října 1899 v Petrohradě. Vystudoval Petrohradské první gymnázium a byl přijat na právnickou fakultu moskevské univerzity. Po bolševické revoluci v roce 1917 vstoupil do Dobrovolnické armády, k takzvaným bělogvardějcům, usilující v době ruské občanské války (1917–1920) o svržení komunistické moci. Poté, co Rudá armáda v občanské válce zvítězila, odešel v roce 1921 do Československa. V Praze dokončil Ruskou právnickou fakultu a do konce 20. let pracoval jako redaktor v řadě ruských emigrantských časopisů. Dalších deset let byl zaměstnancem čs. ministerstva zahraničí. V roce 1936 získal československé občanství, oženil se s rodilou Češkou a založil rodinu. V lednu 1940 byl převeden do Slovanské knihovny. Po německém napadení Sovětského svazu v létě 1941 Nikolaje Bystrova zatklo Gestapo a dva měsíce strávil ve vazbě na Pankráci. Od září téhož roku až do konce války opět pracoval ve Slovanské knihovně. 20. května 1945 byl zatčen příslušníky sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš a odvlečen do Moskvy, kde byl po několikaměsíčním vyšetřování souzen za účast v občanské válce na straně Dobrovolnické armády, za odchod do ciziny a za činnost v protisovětských exulantských organizacích. Prokurátor navrhoval trest smrti, konečný verdikt vojenského tribunálu padl 19. listopadu 1945 a zněl deset let odnětí svobody. Nikolaje Bystrova transportovali do jednoho z táborů Unžlagu, kde do roku 1948 vykonával manuální práci. Posléze byl převezen do Ozerlagu u města Tajšen v Irkutské oblasti. Tady prodělal vážnou infekční žloutenku, což mu zřejmě zachránilo život. Z těžké manuální dřiny byl totiž přeřazen na práci u zdravotní služby, nakonec se stal kurýrem. V květnu 1955 mu vypršel trest. V táborovém komplexu Dubrovlag proběhla rekonvalescence před odjezdem ze Sovětského svazu, který opustil v srpnu 1955. O pár dnů později se po deseti letech znovu sešel se svou českou rodinou v Praze. Po návratu do Československa Nikolaj Bystrov pracoval jako překladatel ve svobodném povolání. Zemřel 2. prosince 1967 v Praze.
K osudu Nikolaje Bystrova více zde: DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Vždyť jste československý občan! Příběh Nikolaje Bystrova, zavlečeného z Prahy do sibiřských lágrů In: Čechoslováci v Gulagu III., Česká televize/ÚSTR, Praha 2019, s. 187–203.
Pavel Zoc (1900–1983)
Zatčen 16. května 1945
Vězněn 1945–1955: Lvov, Pečorlag
Pavel Zoc se narodil 25. ledna roku 1900 v obci Zoltoše na Ukrajině. Otec byl školním inspektorem, matka v domácnosti. Během studií na gymnáziu ho zastihla první světová válka a narukoval do carské armády. V době občanské války bolševici vyhnali jeho rodiče z domu uprostřed zimy bez jakýchkoliv prostředků, oba záhy zemřeli. Nejstarší syn Ivan padl v bojích s Rudou armádou, Pavel s mladším bratrem bojovali na straně Ukrajinské lidové republiky a po jejím pádu v roce 1919 zamířili přes Turecko a jižní Evropu do Československa, kde posléze získali občanství. Pavel díky vládnímu stipendiu v Praze vystudoval Vysokou školu zemědělskou, Jiří se stal ekonomem. Za první republiky se Pavel Zoc politicky angažoval v ukrajinských organizacích působících v ČSR, požadujících svobodu Ukrajiny. V roce 1941 se oženil s Češkou, po dobu nacistické okupace pracoval jako správce statku na Kladensku. Po osvobození Prahy byl 16. května 1945 zatčen příslušníky sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš a odvlečen do Lvova, kde probíhaly výslechy. Za protisovětskou činnost byl odsouzen k deseti letům v táborech Gulagu. Trest si odpykával v jednom z táborů Pečorlagu v polárních oblastech Ruska, kde pracoval v různých profesích. Devět let o jeho existenci pranic netušili manželka ani syn Ivan. Teprve po Stalinově smrti v roce 1953, kdy se poměry státního teroru v Sovětském svazu začaly uvolňovat, mohl napsat svým blízkým první dopis. Jeho zpráva z Gulagu dorazila do Prahy v roce 1954, o rok později, v dubnu 1955, se v Praze objevil i Pavel Zoc. Před propuštěním na svobodu musel podepsat prohlášení, že do Sovětského svazu odešel dobrovolně, s cílem budovat válkou zničené hospodářství. Státní bezpečnost si přesto pravidelně ověřovala jeho občanské postoje, kvůli otcově minulosti měl problémy s přijetím na vysokou školu i jeho syn Ivan. Po návratu z Gulagu Pavel Zoc pracoval jako agronom v JZD na Kladensku. Zemřel v roce 1983.
K osudu Pavla Zoce více zde: DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Můj drahý tatínku, brzy nám napiš a brzy se vrať. Příběh agronoma Pavla Zoce uneseného od rodiny do Sovětského svazu; In: Čechoslováci v Gulagu II., Česká televize/ÚSTR, Praha 2018, s. 207–217.
Petr Zlenko (1891–1954)
Zatčen 6. července 1945
Vězněn 1945–1954: Kyjev, Horlivka, Ozerlag
Petr Zlenko se narodil na ukrajinské Volyni 6. června 1891. Otec byl učitelem ruštiny a rodina se často stěhovala po malých ukrajinských městech. V roce 1909 maturoval na ananjivském gymnáziu v Oděské gubernii a začal studovat na matematicko-fyzikální fakultě Novoruské univerzity v Oděse, ve studiích pak pokračoval v Kyjevě. Studia nedokončil, protože byl na začátku první světové války mobilizován a po absolvování ročního kurzu v Sergijevské dělostřelecké škole v Oděse přidělen jako mladší důstojník k carské armádě. Po převzetí moci bolševiky v roce 1917 vstoupil do armády Ukrajinské lidové republiky, kde zůstal po dobu trvání občanské války. V roce 1920 utekl před vítěznými bolševiky do Polska a jako profesor matematiky vyučoval na soukromém gymnáziu v Brestu nad Bugem. Tehdy se naplno projevil Zlenkův zájem o knihy a knihovnictví, jenž se prohloubil po jeho odchodu do Československa, kde mimo pedagogický ústav Drahomanova vystudoval i Státní školu knihovnickou v Praze. Petr Zlenko se v Praze oženil a roku 1937 obdržel československé občanství. Nejprve působil jako správce knihovny v Drahomanovově ústavu, v letech 1935–1945 ve Slovanské knihovně ministerstva zahraničí. Mimo to aktivně psal do ukrajinských exilových časopisů, podílel se na vzniku mnoha významných ukrajinských publikací, politických i vědeckých kompilátů, publikoval v českých i slovenských odborných knihovnických periodikách. V Praze byl zatčen 6. července 1945 příslušníky sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš a odvlečen do Kyjeva, kde byl několik měsíců vyšetřován. Vojenský tribunál v Kyjevě pak 3. prosince 1945 Petra Zlenka odsoudil za protisovětskou činnost k deseti letům v nápravně pracovním táboře. Jako jeden z mála takových odsouzenců dostal možnost odvolání, 18. ledna 1946 ale vojenský tribunál jeho žádost zamítl. P. Zlenko byl odeslán do Ozerlagu na horním toku řeky Jeniseje, kde zemřel na celkové vyčerpání organismu 1. října 1954, několik měsíců před vypršením trestu. Jeho žena Marie se prostřednictvím čs. ministerstva zahraničí až do roku 1948 marně pokoušela o jeho propuštění. Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 končily její žádosti jako bezpředmětné.
K osudu Petra Zlenka více zde: DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Intervence ve prospěch našich občanů je nežádoucí. Příběh Petra Zlenka zrazeného svou vlastí In: Čechoslováci v Gulagu III., Česká televize/ÚSTR, Praha 2019, s. 165–185.
Sergej Maslov (1887–1945?)
Zatčen 16. 5. 1945
Pravděpodobně zemřel krátce po zatčení
Publicista a politik Sergej Maslov se narodil 1. listopadu 1887 v měšťanské rodině v obci Nižněděvinsk (nyní ve Voronežské oblasti Ruské federace). V době studia na Zemědělském učilišti v Charkově se účastnil revolučních událostí roku 1905 a o rok později vstoupil do strany socialistů-revolucionářů (eserů). Po ukončení studia v roce 1907 řadu let pracoval v různých hospodářstvích, často ale zaměstnavatele měnil, protože byl nucen se skrývat před policii kvůli své revoluční činnosti na venkově (propagoval zejména vznik úvěrových družstev a družstevních hospodářství).
V roce 1911 byl Maslov zatčen, více než rok strávil ve vězení v Charkově a pak byl jako socialistický revolucionář odvezen do vyhnanství do městečka Piněga v Archangelské gubernii. Po zkrácení trestu se přestěhoval do Vologdy a velmi aktivně propagoval zakládání družstevních hospodářství. V letech 1915–1917 se přestěhoval do Petrohradu, kde studoval na Psychologicko-neurologické vysoké škole a současně pracoval v různých společenských a politických organizacích, byl předsedou gubernského výboru eserů v Moskvě a účastníkem řady sjezdů této strany; vstoupil do antibolševického Svazu znovuzrození Ruska. V roce 1918 odjel do Archangelska a stal se civilním gubernátorem města. Později odešel do Moskvy, kde v roce 1920 založil ilegální antibolševickou skupinu Rolnické Rusko.
Podporu svých názorů však získal teprve v Praze, kam odešel v roce 1921 ilegálně přes sovětsko-polskou hranici. Již v roce 1922 založil místní skupinu strany Rolnické Rusko a v roce 1927 uspořádal první sjezd této strany a byl zvolen její generálním tajemníkem, jímž zůstal až do roku 1938. Současně učil na Ruské svobodné univerzitě v Praze. V roce 1935 se oženil s Ijou Andrukovičovou a měl s ní dvě dcery.
V červnu 1941 Maslova zatklo Gestapo. Byl propuštěn pod policejní dohled, avšak v létě roku 1944 byl opět zatčen, tentokrát za pomoc sovětským válečným zajatcům. Z věznice na Pankráci v Praze byl na jaře 1945 převezen do Terezína. V květnu 1945 po osvobození se těžce nemocný vrátil do Prahy. 16. května 1945 Sergeje Maslova zatkli příslušníci Smerš. Údaje o úmrtí zatím nejsou známy. Pravděpodobně zemřel na tyfus ve vězení záhy po zatčení.
Sergej Postnikov (1883–1965)
Zatčen 31. května 1945
Vězněn 1945–1950: Sevurallag
Bibliograf, publicista, historik a literární vědec Sergej Porfirjevič Postnikov se narodil 13. července 1883 v ruském Archangelsku v rodině učitele. V roce 1903 absolvoval duchovní seminář v Archangelsku, učil na základních školách. V roce 1906 vstoupil do strany socialistů-revolucionářů (eserů), brzy byl za svou činnost zatčen a zhruba rok strávil ve vězení. V letech 1910–1911 žil v Baku, kde vydával ilegální stranické časopisy eserů, poté se přestěhoval do Moskvy a v letech 1911–1915 absolvoval Komerční vysokou školu.
V době Únorové revoluce roku 1917 pobýval Postnikov v Petrohradě, pracoval v redakci stranických novin eserů a byl členem Všeruského ústavodárného shromáždění. Po domovní prohlídce v roce 1920 se rozhodl ze sovětského Ruska utéct. V roce 1921 spolu se svou ženou ilegálně přešel hranici s Finskem a na nějakou dobu se usadil v Berlíně. V Německu spolupracoval s tiskovými orgány strany socialistů-revolucionářů – novinami Golos Rossii (Hlas Ruska) a časopisem Revoljucionnaja Rossija (Revoluční Rusko).
V roce 1923 přijel Sergej Postnikov na pozvání Ministerstva zahraničních věcí ČSR do Prahy. Zde se stal vedoucím knihovny Ruského zahraničního historického archivu. Díky jeho činnosti se fond knihovny (který je nyní součástí fondu Slovanské knihovny v Praze) rozrostl na 100 tisíc knih a časopisů vydaných v různých světových jazycích na téma ruských společenských a revolučních hnutí, historie první světové války a ruské emigrace; jako bibliograf vydal řadu odborných publikací. Postnikov se stal významnou postavou a historikem ruské emigrantské komunity v meziválečném Československu. V třicátých letech získal československé státní občanství.
Za 2. světové války pomáhal sovětským válečným zajatcům a také pražským Židům (ve svých dopisech z poválečných let zmiňoval přibližně 20 osob původem z Ruska, jimž svým zásahem zachránil život). Ve dnech Pražského povstání byl spolu s manželkou na barikádách.
Na konci května 1945 byl Postnikov zatčen příslušníky Smerš. Na základě obvinění z účasti v antisovětské organizaci byl 12. listopadu 1945 odsouzen na pět let v nápravně pracovních táborech. Po pěti letech v Severo-Uralsku (Sverdlovská oblast) byl z lágru propuštěn. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu, jako trvale zdravotně postižený, se však vyhnul vyhnanství a mohl se nastěhovat ke své sestře do města Nikopol v Dnipropetrovské oblasti dnešní Ukrajiny. Několik let pracoval jako vrátný v restauraci, občas si přivydělával překlady a recenzováním.
O návrat do Československa se snažil téměř pět let, Prahu Postnikov znovu uviděl teprve v roce 1960. Zemřel roku 1965.
Sergej Vojcechovský (1883–1951)
Zatčen 12. května 1945
Vězněn 1945–1951: Moskva (Lefortovo, Butyrka), Unžlag, Ozerlag
Sergej Vojcechovský, původem Rus, se narodil 16. října 1883 ve Vitebsku. Otec byl podporučíkem carské armády, matka v domácnosti. Po absolvování Nikolajevské akademie generálního štábu v Petrohradě se zúčastnil rusko-japonské války. V září 1917 byl převelen ke vznikajícímu československému vojsku v Rusku. Stal se náčelníkem štábu střelecké divize Jana Husa, od ledna 1918 velel 3. československému střeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova. U československého vojska zůstal i po převzetí moci bolševiky a s legionáři pokračoval při jejich tažení do Vladivostoku. Několikrát se vyznamenal jako výborný stratég, například při obsazení města Čeljabinsk nebo při dobývání železniční tratě. Po odchodu své jednotky z Ruska se připojil k bělogvardějské armádě Kolčakově a poté Wrangelově, bojujících v době občanské války proti bolševikům. Jako úspěšný a oblíbený velitel byl jmenován generálporučíkem a vrchním velitelem ruského vojska na Sibiři. V únoru 1921 po definitivní porážce bělogvardějců Vojcechovský z Ruska odešel a přes Istanbul zamířil do Prahy. Díky své legionářské minulosti i vojenským schopnostem získal už v lednu 1922 československé občanství a postupně povýšil až na místo třetího nejvýše postaveného důstojníka československé armády. Několikrát osobně doprovázel prezidenta Masaryka na vojenských manévrech, řídil i výstavbu prvních opevnění a obranných linií na československo-německé hranici. V roce 1938 také rezolutně prosazoval obranu Československa u prezidenta Beneše. Po obsazení země a vzniku protektorátu vypracoval s generály Sergejem Ingrem a Josefem Bílým struktury podzemní armády. Válku prožil v ústraní, pod ustavičným dohledem německé policie. Po osvobození Prahy byl československý občan Sergej Vojcechovský 12. května 1945 zatčen příslušníky sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš a okamžitě převezen do Moskvy, kde ho 15. září 1945 odsoudili za protisovětskou činnost k deseti letům v Gulagu. Nejprve se octnul v jednom z táborů Unžlagu v centrálním Rusku, v roce 1948 po vzniku zvláštních táborů tzv. osoblagů se zostřeným režimem a určených významným politickým vězňům skončil v Ozerlagu na východní Sibiři. Aniž by to tušil, komunistická moc ho v roce 1949 v Praze zbavila vojenské hodnosti. Sergej Vojcechovský zemřel v Ozerlagu na celkové vyčerpání organismu 7. dubna 1951. Dne 28. října 1997 obdržel Sergej Vojcechovský od prezidenta Václava Havla Řád Bílého lva I. stupně in memoriam.
K osudu Sergeje Vojcechovského více zde: DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Generál Sergej Vojcechovský. Příběh jednoho z nejvýznamnějších generálů meziválečného Československa utýraného k smrti v Gulagu; In: Čechoslováci v Gulagu, Česká televize/ÚSTR, Praha 2017, s. 167–185.
Boris Suchoručko-Choslovský (1893–1979)
Zatčen 19. května 1945
Vězněn 1945–1955: Dubravlag
Bývalý důstojník a hrdina armády Ukrajinské lidové republiky Boris Suchoručko-Choslovský pocházel z rolnické rodiny ze vsi Verch v Černihivské gubernii (nyní Ukrajina). Po ukončení studia na technickém učilišti v městečku Novozybkov (nyní Brjanská oblast Ruské federace) v roce 1914 byl mobilizován do ruské armády a účastnil se bojů 1. světové války. Po uzdravení z následků těžkého zranění absolvoval školu praporčíků v Moskvě. V březnu 1917 v Tveru spoluorganizoval Ukrajinskou Hromadu (Sdružení Ukrajinců) a zúčastnil se II. všeukrajinského vojenského sjezdu. V září 1917 demobilizoval a do konce roku 1918 pracoval v různých civilních orgánech ukrajinského státu. Po vytvoření armády ukrajinského direktoria v listopadu 1918 byl jako důstojník mobilizován, v různých obdobích velel několika plukům a divizím, byl velitelem města Žmerinka (významný železniční uzel, nyní Vinnycká oblast Ukrajiny), zúčastnil se úspěšných tažení proti Rudé a Bílé dobrovolnické armádě na ukrajinském území. V květnu 1921 odjel Suchoručko kvůli lékařskému zákroku (měl částečně ochrnutou ruku) do Vídně, do armády se ovšem nevrátil, místo toho v roce 1922 odcestoval za účelem studia do Prahy. Zde se zapsal na Filozofickou fakultu UK a již roku 1924 obdržel doktorát z filozofie, tématem jeho studií byla vědecká organizace práce. Sňatek s Markétou Kosarovou roku 1926 ukončil jeho nedlouhou kariéru aspiranta na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech, poté se spolu s rodinou Kosarových věnoval pouze filmu. Ze začátku spolupracoval s nejmenovaným filmovým podnikem jako ředitel propagačního oddělení, v roce 1928 však založil vlastní společnost Merkurfilm. Propagoval ukrajinskou (sovětskou i zahraniční) filmovou tvorbu a pokoušel se o její distribuci. Neúspěšně plánoval natočit vlastní filmy s ukrajinskou tématikou, ale úspěšně vydělával reklamními snímky a distribucí cizí produkce a mohl si dovolit finančně podporovat nemajetné krajany.
V roce 1932 získal československé státní občanství. Za 2. světové války distribuoval francouzské a italské filmy na území protektorátu, proto skoro dva roky strávil v Itálii. V roce 1944 se vrátil do Čech k rodině, záhy však odešel na Moravu, kde půl roku sloužil v partyzánském oddílu. Do Prahy se vrátil v květnu 1945 jako tlumočník ve štábu 2. ukrajinského frontu. Tato skutečnost však nezabránila jeho zatčení 19. května 1945. Byl odvezen do SSSR a 1. července 1946 odsouzen k 10 rokům pobytu v nápravně pracovních táborech v Dubrovlagu.
K ženě a dvěma dětem se vrátil v roce 1956. Zbytek života strávil v Mariánských Lázních. Zemřel v roce 1979 a byl pohřben v Praze.
Štěpán Kločurak (1895–1980)
Zatčen 14. května 1945
Vězněn 1945–1953: Moskva (Lubjanka, Butyrka), Unžlag (Suchobezvodnoje), Vorkutlag; vyhnanství 1953–1957, Vorkuta
Štěpán Kločurak se narodil 27. února 1895 v Jasině na Podkarpatské Rusi. Otec byl bohatý statkář a majitel lesů, matka pocházela z nižší ukrajinské šlechty. Po maturitě v Marmarošské Sihoti zamířil za studiem práv do Budapešti. Školu však nedokončil, neboť musel narukovat. V první světové válce byl třikrát raněn, jednou velmi vážně. Po návratu do rodné Jasiny a rozpadu Rakouska-Uherska se v roce 1919 stal prezidentem efemérní Huculské republiky. Ve 20. a 30. letech patřil Š. Kločurak už jako československý občan k nejvýznamnějším rusínským politikům. Mimo angažmá v zápasu za autonomii Podkarpatské Rusi, čehož bylo dosaženo na podzim 1938, působil i jako redaktor ukrajinských a maďarských novin. Po zániku Československa v březnu 1939 a okupaci Podkarpatské Rusi Maďary odešel do Prahy, kde celou válku pracoval v Likvidační kanceláři bývalé správy Karpatské Ukrajiny. Jakožto důležitý rusínský politik demokratické orientace byl 14. května 1945 z Prahy odvlečen příslušníky sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš do Moskvy. Výslechy probíhaly do 19. října 1945, nakonec byl odsouzen za protisovětskou činnost na osm let. Během transportu do lágrového komplexu Unžlag onemocněl úplavicí, tyfem a plicní nemocí. Zachránil se díky polskému lékaři-trestanci, který mu zařídil dlouhodobý pobyt v nemocnici. Po vyléčení byl převezen za polární kruh do Vorkutlagu, kde pracoval jako horník, později jako skladník. Krátce před vypršením trestu mu v květnu 1953 oznámili, že zbytek života stráví ve vyhnanství na Vorkutě. Teprve po Chruščovově opatrné destalinizaci dostal v roce 1957 československý pas a na podzim téhož roku se mohl vrátit ke své rodině do Prahy. Poněvadž mu k plnému důchodu chybělo dvanáct let strávených v Sovětském svazu, pracoval jako dělník u geologického průzkumu. Mimo to napsal knihu o historii Podkarpatské Rusi a svém politickém angažmá v Huculské republice. Po vydání knihy v New Yorku ho sledovala Státní bezpečnost a členové rodiny byli vyslýcháni. Štěpán Kločurak zemřel 8. února 1980 v Praze. Plně rehabilitován byl prokuraturou Zakarpatské oblasti o deset let později.
K osudu Štěpána Kločuraka více zde: DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Hospodin ví, kdy je uvidím. Příběh podkarpatského politika a novináře Štěpána Kločuraka zavlečeného po roce 1945 do Gulagu In: Čechoslováci v Gulagu II., Česká televize/ÚSTR, Praha 2018, s. 187–205.
Vladimir Rafalský (1886–1945)
Zatčen 11. května 1945
Vězněn v r. 1945: Praha (věznice Smerš v Dělostřelecké ul. 11)
Diplomat a polyglot, odborník na východní jazyky Vladimir Trifiljevič Rafalský se narodil 29. června 1886 ve městě Rivne ve Volyňské gubernii Ruska (nyní Ukrajina) v rodině gubernátora. V roce 1905 se zlatou medailí absolvoval I. kyjevské gymnázium, následně v roce 1908 Lazarevský institut východních jazyků v Moskvě a v roce 1910 Školicí středisko východních jazyků MZV. Od roku 1908 byl diplomatem v Osmanské říši a spolupracovníkem Blízkovýchodního politického oddělení ruského Ministerstva zahraničních věcí.
Z Ruska odjel Rafalský v roce 1915 jako tajemník ruské ambasády v Římě, kde pobýval i v době únorové revoluce roku 1917. Do vlasti se nevrátil, spolupráci s bolševiky odmítl. Z diplomatické služby byl propuštěn v listopadu 1917 na příkaz Trockého. Zůstal v Itálii, následně se přesunul do Paříže, kde pracoval u Ruské politické rady. V červnu 1919 byl zvolen tajemníkem ruské diplomatické mise v Praze. Zde byl mimo jiné předsedou Komitétu pomoci ruským uprchlíkům, který zprostředkovával běžencům ze sovětského Ruska státní pomoc ČSR. Byl také aktivním členem řady ruských emigrantských spolků. Od roku 1932 začal pracovat v Praze jako soudní tlumočník z devíti jazyků, o dva roky později vystudoval Filozofickou fakultu UK. Pracoval také jako vedoucí francouzského a italského oddělení První všeobecné pojišťovny. V roce 1928 se Vladimír Rafalský oženil s dcerou významného ruského generála Dmitrije Ščerbačeva Marií Ščerbačevovou. V roce 1929 se jim narodila dcera Irena a o rok později syn Dmitrij.
Během 2. světové války pracoval Rafalský jako bankovní úředník. Celou dobu ale vedl aktivní společenský život: byl např. předsedou kroužku dějin ruské kultury a v listopadu 1944 se zúčastnil zasedání Komitétu pro osvobození národů Ruska v Praze, na kterém bylo založena jeho „Vlasovská odnož“.
Dne 11. května 1945 Rafalský odešel „na dvě hodiny“ z bytu se sovětským důstojníkem. Rodina ho již nikdy nespatřila. O týden později byl ve svém pražském bytě zatčen bratr Marie Rafalské Alexandr Ščerbačev. Alexandr byl odsouzen na 25 let v Gulagu a zemřel brzy po propuštění v roce 1958 ve Vorkutě. O osudu otce se rodina Rafalských dozvěděla teprve v 60. letech ze vzpomínek Nikolaje Siněvirského, který byl svědkem pádu Vladimíra Rafalského z okna ústředny NKVD v Praze v Dělostřelecké ulici. Žádná oficiální svědectví a dokumenty o jeho úmrtí dosud nebyly nalezeny.
Andrej Patrus (1917–1980)
Zatčen 12. října 1947
Vězněn: 1939 Kamenec Podolský; 1947–1956: Moskva (Lefortovo), Rečlag (6. táborové oddělení)
Andrej Patrus se narodil 29. března 1917 v obci Tereblja na Podkarpatské Rusi. Po studiích pracoval jako komunistický novinář ve stranickém časopise Hlas mládeže, pod uměleckým jménem Karpatský rovněž psal a vydával básně. Po záboru Podkarpatska Maďary utekl v září 1939 spolu s dvěma kamarády do Sovětského svazu. O měsíc později byli zatčeni příslušníky NKVD a uvězněni v Kamenci Podolském. V prosinci 1939 byl A. Patrus propuštěn na svobodu, jeho kamarádi skončili v Gulagu, odkud se už nevrátili. Za války Patrus působil jako překladatel u velitele Čs. vojenské mise v SSSR plukovníka Heliodora Píky, podílel se na dokumentaci Čechoslováků vězněných v sovětských pracovních táborech a informování o jejich situaci čs. exilové vládě v Londýně. Aniž by to věděl, v roce 1943 jej Klement Gottwald kvůli spolupráci s exilovou vládou vyloučil z KSČ. Po válce Andrej Patrus pracoval v Užhorodě a mj. jako novinový redaktor oslavoval stalinský režim. V říjnu 1947 byl zatčen a převezen do lefortovské věznice v Moskvě. Vyšetřování se zaměřilo na jeho údajnou špionáž a nepřátelskou činnost namířenou proti SSSR a snahu získat kompromitující důkazy proti Heliodoru Píkovi, k jehož zatčení se schylovalo v Praze. 11. prosince 1948 byl odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Skončil v tzv. osoblagu, neboli v táboře se zostřeným dohledem i pracovními podmínkami, v 6. táborovém oddělení Rečlagu u města Vorkuta za polárním kruhem. Po Stalinově smrti v roce 1953 několikrát žádal o přešetření svého případu a propuštění na svobodu. V říjnu 1956 Nejvyšší soud SSSR nakonec rozhodl o prominutí zbytku jeho trestu a 24. listopadu téhož roku byl A. Patrus propuštěn a eskortován do své rodné vesnice. Později se usadil v Kyjevě, kde pracoval jako novinář a překladatel, vydal i několik básnických sbírek. Zemřel 9. května 1980.
K osudu Andreje Patruse více zde: DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Z vlastenců vlastizrádci. Příběh Andreje Patruse-Karpatského a Jakuba Koutného, spolupracovníků Heliodora Píky, kteří věděli příliš mnoho In: Čechoslováci v Gulagu III., Česká televize/ÚSTR, Praha 2019, s. 123–143.
Pavel Cibere (1914–1972)
Zatčen 10. září 1947
Vězněn 1947–1956: Moskva (Lefortovo), Dubravlag
Pavel Cibere se narodil 5. dubna 1914 v obci Zaluž nedaleko Mukačeva do početné rolnické rodiny. Po maturitě na mukačevském gymnáziu pokračoval ve studiu práv na Univerzitě Karlově v Praze. V té době vstoupil do sociální demokracie, podílel se i na aktivitách sdružení karpatských studentů Obrození. Po úspěšném ukončení studií pracoval v zemském úřadu spravujícím Podkarpatskou Rus, působil i na ministerstvu vnitra, v roce 1938 několik měsíců zastával funkci sekretáře v Chustu založené Ústřední rusínské národní rady. Po definitivní okupaci Podkarpatské Rusi Maďarskem odešel v roce 1939 do Polska, odkud zamířil přes Jugoslávii do Paříže, kde byl jmenován tiskovým mluvčím československého velvyslanectví ve Francii. Na jaře roku 1940 se po útoku Němců na Francii přesunul do Londýna k československé Státní radě a stal se ministrem bez portfeje. Po uzavření československo-sovětské smlouvy P. Cibere usiloval zejména o propuštění Rusínů ze sovětských věznic a pracovních táborů do nově vznikající Čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Zároveň se snažil prosadit i širší autonomii Rusínů v rámci poválečného Československa. Jako člen vládní delegace se na konci války stal svědkem sovětské protičeskoslovenské kampaně na Podkarpatské Rusi, která vyvrcholila připojením tohoto regionu k SSSR. Po válce se Pavel Cibere stáhl z politiky a začal vyučovat na nově založené univerzitě v Užhorodě. V září 1947 byl zatčen agenty NKVD a převezen do moskevské věznice Lefortovo, kde byl obviněn z vyzvědačství, z protidělnické agitace a z členství v reakčních organizacích. Převážně noční výslechy trvaly přes rok a týkaly se i jeho válečné spolupráce s generálem Heliodorem Píkou, jehož zatčení a proces připravovali komunisté v Praze. Pavel Cibere byl odsouzen 11. prosince 1948 k 25 letům v nápravně pracovním táboře. V Lefortovu ho ale drželi ještě další tři roky, do Dubravlagu se dostal až v roce 1952. Po Stalinově smrti psal o svém případu nejvyšším sovětským představitelům. Takto se dočkal propuštění na svobodu v roce 1956. Po návratu z Gulagu měl velké problémy s nalezením zaměstnání, uchytil se až jako učitel angličtiny v obci Petrivka. Pavel Cibere zemřel 22. května 1972 v rodné obci Zaluž. Rehabilitován byl až v roce 1991, kdy zanikl Sovětský svaz.
K osudu Pavla Cibereho více zde: DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Vraťte mi československý pas. Příběh Pavla Cibereho, bojovníka za svobodu Rusínů a demokratického Československa In: Čechoslováci v Gulagu III., Česká televize/ÚSTR, Praha 2019, s. 105–121.
Použité fotografie: Archiv bezpečnostních složek, Národní archiv, Slovanská knihovna, soukromé archivy pozůstalých, Archiv Bezpečnostní služby Ukrajiny
Autoři textů: Anna Chlebina, Jaroslav Formánek, Jan Dvořák, Adam Hradilek
