VZPOMÍNKA: Ladislav Kudrna o revoltě mániček v Kdyni 1977

Máničky, tedy lidé s dlouhými vlasy, se v šedesátých, ale především v následujících dvou desetiletích minulého století, staly doslova fenoménem pro československou společnost, nacházející se v těch časem ve stadiu normalizace. Po událostech v jihočeském Rudolfovu v roce 1974 byl každý, kdo měl vlasy delší, než byla ramena, pro režim podezřelým. Přesto, anebo spíš právě proto, se v sobotu 13. srpna 1977 zmobilizovala ta část mániček, která už toho měla takříkajíc dost… Vše vlastně začalo již o den dříve. V Domažlicích zahájily každoroční oblíbené Chodské slavnosti a takzvané máničky si na nich daly „celonárodní“ sraz. To se nesetkalo příliš s velkým pochopením u bezpečnostních složek a došlo ke střetu, který ale neskončil jednoznačným vítězstvím režimu. Jeho represivní složky poprvé na vlastní kůži poznaly, že pokud se ocitnou v přečíslení, role se může rychle obrátit… Co se v Domažlicích a následně v nedaleké Kdyni stalo a jaké dopady měla tahle událost, jsme se zeptali doc. Ladislava Kudrny.

Skupina mániček z undergroundového společenství se v sobotu 13. srpna 1977 vydala na oficiální akci – Chodské slavnosti v Domažlicích. Co se tam následně stalo?

Přes půl tisíc mladých lidí vyrazilo na Chodské slavnosti do Domažlic, odkud byli záhy nekompromisně vykázáni na nádraží pro svůj „nevhodný“ vzhled. Během cesty se rozkřiklo, že v nedaleké Kdyni se ten večer uskuteční v tamní sokolovně bigbeatový koncert místní skupiny. Po zakoupení lístků čekali mladí muži i ženy na vystoupení, když do sálu dorazila Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti – PS VB – lidově překřtěných na Pitomce stojícího vedle blbce, která začala do mániček strkat, kopat a nevybíravými slovy vyhánět ze sokolovny. „Vlasáči“ si to nenechali líbit a začali se, nejprve slovně, bránit. Proč s nimi jednají jako se zvířaty, když nic neudělali? Poté, co PS VB použila donucovací prostředky, začala situace gradovat.

Chodské slavnosti nejsou typickou akcí, kde by člověk čekal, že budou máničky. Proč vůbec lidé s dlouhými vlasy na takovou oficiální akci šli?

Odpovědět je jednoduchá. Poté, co se podzemní společenství, soustředěné okolo „Plastiků“, stalo od března 1974, po událostech v Rudolfově, terčem permanentní šikany ze strany komunistických represivních složek, hledalo možnosti, jak se scházet ve větším množství, aniž by takové setkání skončilo brutálním násilím či soudními postihy. A právě oficiální veřejné akce, pořádané komunistickém režimem, nebo sportovní akce (fotbalové zápasy mezi máničkami), se na první pohled zdály být bezpečným útočištěm.

Vlevo Jiří Kříž, alias Křižák, jeden z dvaadvaceti odsouzených za události v Kdyni (archiv fsč), ostatní ilustrační fotografie z násilného zásahu příslušníků Bezpečnosti vůči mladým lidem v Pisárkách v Brně v červnu 1983 (archiv Zdeněk „Abé“ Zerzán)

Vzhledem ale musely máničky přece vyčnívat z řad „normálního“ obyvatelstva, které se běžně oficiálních akcí zúčastňovalo. Byly tedy častěji kontrolovány ze strany bezpečnostních složek…

Pokud jste na počátku normalizace jako mladý muž nosil vlasy na ramena, byl jste předmětem každodenní lustrace ze strany Veřejné bezpečnosti. Navíc režim považoval takový účes (plus džíny či džínovou bundu) za provokaci a jako otevřený nesouhlas se socialistickou cestou vedoucí ke světlým zítřkům. Vlasy nebyly něco, co jste mohl večer uklidit do skříně a ráno zase nasadit. Jednalo se o trvalý, fyzický projev odporu, projev vlastní individuality, tedy to, co komunisté opravdu nenáviděli, jak se na vlastní kůži přesvědčilo přes 4000 mániček v roce 1966, které se staly předmětem bezprecedentního násilí, jež vešlo do dějin jako „velké stříhání“, a které bylo zahájeno na popud samotného prvního tajemníka strany Antonína Novotného.

Jak na přítomné máničky v Domažlicích reagovalo například místní obyvatelstvo?

Z větší části negativně. Poté, co se normalizační režim stabilizoval, zahájil vůči dlouhovlasým dehonestační, televizní kampaň pod heslem: Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás. Povzbuzen nečekaným zájmem a úspěchem vskutku trapných reklamních šotů – známý pan Vajíčko – přistoupila Česká televize k natočení pseudokumentu Jablko sváru, vysílaného během vánočních svátků roku 1971, v němž nešťastní rodiče hořekovali nad dlouhými vlasy svých synů. Po procesech s „Plastiky“, respektive v jejich průběhu, následovaly další „výtečné“ kousky jako například Atentát na kulturu. Na dospívající mládež to mělo ovšem zcela opačný účinek. Zjistili, že i v rámci normalizačního marasmu existují kapely a lidé, kteří to nevzdali a nadále žili po svém, ač to znamenalo trvalé pronásledování a často i uvěznění ze strany režimu. A pokud jde o „šedou zónu“, tak ve druhé polovině osmdesátých let 20. století jsme zaznamenali i změnu v přístupu většinové společnosti vůči máničkám. Například při cestě vlakem na „nelegální“ undergroundový koncert byly máničky svými spoluobčany varovány, že na konečné už na ně čekají příslušníci Veřejné bezpečnosti apod.

Můžeme říct, že události v Kdyni byly pro undergroundové společenstvo průlomové?

Nejenom pro underground, ale i pro režim. Represivní složky poprvé na vlastní kůži poznaly, že pokud se ocitnou v přečíslení, role se může rychle obrátit. Poté, co PS VB začala fyzicky atakovat androše, ti si to nenechali líbit, a doslova je vyhodili ze sokolovny. Situace se opakovala i poté, co na místo dorazila hlídka Veřejné bezpečnosti, a nakonec i další posily. Potyčka se změnila doslova v pouliční bitvu, kdy se máničky „opevnily“ v sále a několikráte zahnaly příslušníky na útěk. Teprve poté, kdy na místo dorazila Pohraniční stráž s obrněnými transportéry (!) a neprodyšně uzavřela okolí, byly máničky přemoženy.

Jak střet v Kdyni skončil? Byl někdo odsouzen?

Poté, co prostor ovládli příslušníci Pohraniční stráže společně s Veřejnou bezpečností, byly zadrženy desítky lidí. V následujících procesech bylo k nepodmíněnému trestu odsouzeno 22 lidí, což bylo nejvíce za celé období normalizace. A co je zajímavé, třebaže se jednalo o mladé lidi, kteří předtím nebyli odsouzeni, po odpykání trestu většina z nich vyfasovala ještě tzv. ochranný dohled, kdy se po dobu jednoho, ale i dvou let, denně, v přesně stanovený čas, museli hlásit na vybrané úřadovně bezpečnosti. Není tedy pravda, jak dnes někteří tvrdí, že ochranný dohled cílil výhradně na recidivisty kriminálního charakteru. Naopak, byl hojně zneužíván vůči vězňům svědomí, politickým vězňům, a to až do pádu komunistického režimu.

Jak byste charakterizoval dopady střetu v Kdyni? Změnily nějak undergroundové společenstvo nebo se změnily spíš opatření vůči takzvané závadové mládeži?

Bylo zřejmé, že jakékoliv větší shromáždění mániček, třebaže na veřejné akci, se stane předmětem nevítaného zájmu bezpečnosti. Události v Kdyni rezonovaly na nejvyšší úrovni represivní mašinérie. Výsledkem se stal celostátní pokyn, který velmi detailně určil, jakým způsobem má Veřejná i Státní bezpečnost postupovat vůči shromážděním vlasatců, včetně hudebních produkcí „ilegálních“ kapel. Pokyn byl hojně využit v následujícím období, kdy jenom ve Východočeském kraji, který se po Praze a severních Čechách, stal na počátku 80. let hlavní baštou undergroundu, došlo k rozehnání desítek podzemních akcí, včetně použití obušků, slzného spreje a služebních psů.