ROZHOVOR: Milan Bárta o své nové knize Josef Pavel

Před pár týdny vydal Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně knihu JOSEF PAVEL, ŽIVOT A DOBA. Jejímu autorovi, Milanu Bártovi, jsme při této příležitosti položili několik otázek.

Myslíte si, že přes všechna ta fakta, činy a rozhodnutí je komunista Josef Pavel kladnou a pro veřejnost důležitou osobou v našich dějinách?

Pokud bychom zvážili čistě historický význam jeho osobnosti, tak Josef Pavel kladnou postavou není. O tom svědčí jeho aktivní podíl na převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 a následujících represích proti tzv. třídnímu nepříteli. V roce 1968 se zařadil k předním reformistům a v tom demokratizačním proudu byl nejspíš jedním z nejaktivnějších komunistů a chtěl dojít co nejdále. Ale vývoj, jak v samotném roce 1968, tak po něm, mu nedovolil tyto myšlenky realizovat. Nelze tedy tato jeho působení významem srovnávat.

Jak dlouho kniha vznikala a jaká z těch deseti jasně definovaných kapitol se psala nejobtížněji?

Na knize jsem pracoval několik let a co se obtížnosti týče, je to u historiků taková klasika, že nejobtížněji se píší kapitoly, které se týkají osobního života postavy. Většinou je to období, než vstoupí do aktivní politiky. O letech mládí a dospívání nemíváme k dispozici příliš zdrojů a materiálů, a jsme odkázáni zpravidla na vzpomínky nebo hrstku archívních dokumentů, které se dochovaly, jako je třeba školní docházka.

Narazil jste při psaní knihy na něco, co jste sám nečekal?

Asi nejvíce mě překvapilo, že i přes jeho nesporně kladné vlastnosti – byl mužem pravdomluvným, rázným a zastával pevné názory – a tím, jakým turbulentním politickým vývojem si prošel, že ani on neprohlédl tu deziluzi z komunistického režimu, neviděl lži a krutosti, které režim spáchal. Pro něj vlastně celý život zůstal rok 1948 vyvrcholením našich dějin.

Existují ještě některé informace, tajemství a témata, která případně mohou celý pohled na jeho osobu i posunout jinam?

Určitě těch nejasných věcí zůstává spousta. Je to především záležitost jeho sepsaných vzpomínek. Státní bezpečnost ještě za jeho života na něj nasadila agenta a po Pavlově smrti kvůli tomu provedla u nich doma několik tajných prohlídek. Při nich si část rukopisů ofotila a část odnesla v originálu. Tyto neúplné materiály jsou dnes uložené v Archivu bezpečnostních složek. Podle všeho existuje ještě další část rukopisu, kterou ukryla rodina. Bohužel, Pavlova manželka ani syn již nežijí, pouze snacha, která o tom dlouhodobě odmítá mluvit.

Kdyby se dožil Josef Pavel listopadu 1989, na jakou stranu by se, podle vás, přidal? Jaký by byl v tomto období?

Během svého života několikrát vystoupal do nejvyšších pater československého politického života a potom velmi strmě spadl. Poslední iluze o politice ztratil v roce 1968. Myslím, že by se nejspíš držel stranou a jako spokojený důchodce by zpovzdálí sledoval vývoj situace. A nejsem si ani jistý, že by podepsal Chartu 77, kdyby ještě žil, byť tak učinil jeho velký přítel František Kriegl. To rozčarování bylo u něj veliké.

Děkujeme za rozhovor.