Ceny Za svobodu, demokracii a lidská práva 2017
Pod záštitou předsedy Senátu ÚSTR ocenil pět osobností
Dne 14. listopadu 2017 byly v reprezentačních prostorách Senátu Parlamentu České republiky slavnostně předány každoroční Ceny ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva za rok 2017. Akci osobně zaštítil předseda Senátu Milan Štěch.
Držitelem Ceny ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva se letos stal běloruský opoziční aktivista Valancin (Vincuk) Viačorka, který je ve své vlasti za prosazování demokratických změn pronásledován a vězněn.
Cenu obdrželi dále pilot Tugomír Seferovič, který v roce 1953 spoluorganizoval únos letadla z Československa na Západ, a slovenský fotograf Tibor Kováč, který dokumentoval vpád okupantů do Košic v srpnu 1968 a málem za to zaplatil životem.
Za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin byly oceněny dvě české historičky – spisovatelky: Zora Dvořáková, autorka první životopisné knihy o Miladě Horákové a rozsáhlé knihy o třetím odboji, a Kateřina Tučková, která se nebála vylíčit některé citlivé kapitoly novodobých českých dějin, například poválečné vyhánění Němců a pohnuté lidské osudy v letech komunismu.
Spolu s ředitelem ÚSTR Zdeňkem Hazdrou předávala ocenění předsedkyně Rady ÚSTR Emilie Benešová a Ondrej Krajňák, který ještě donedávna vedl slovenský Ústav pamäti národa. Součástí slavnostního večera byl exkluzivní koncert skupiny Spirituál kvintet.
Medailonky oceněných
Cenu za statečné občanské postoje v době nacistické okupace a komunistické diktatury získali:
Tugomír Seferovič in memoriam (1923–2017)
Pilot, odbojář, člen Klubu K 231
Tugomír Seferovič sloužil jako pilot Československých aerolinií, ale v roce 1950 byl z politických důvodů propuštěn. V roce 1953 připravil spolu s dalšími kolegy únos letadla z Československa do Západního Německa. Bylo to v březnu 1953 na lince Praha-Brno. Původně měli letět do Londýna, jenomže okolnosti je donutily přistát ve Frankfurtu nad Mohanem. Tugomír Seferovič se poté přidal ke skupině těch pasažérů, kteří se vrátili zpátky do Československa; měl totiž v úmyslu pokračovat ve své činnosti a pomáhat ještě dalším lidem, aby se dostali na Západ. Byl ovšem okamžitě zatčen a následně uvězněn.
V roce 1955 se panu Seferovičovi podařilo uprchnout. Několik měsíců se skrýval, než byl znovu dopaden. Z výkonu trestu byl propuštěn teprve v rámci amnestie v květnu 1968. V tom roce pak aktivně působil v Klubu bývalých politických vězňů – K 231. Později opět pracoval jako navigátor u Československých aerolinií, ovšem pod dozorem Státní bezpečnosti, která ho podezírala, že má vysílací zařízení a sleduje letecký provoz nad Československem.
Tibor Kováč (*1937)
Fotograf z Košic, který před StB zachránil negativy tajných snímků okupačních jednotek ze srpna 1968
Tiborovi Kováčovi se 21. srpna 1968 podařilo tajně vyfotografovat vojáky okupačních jednotek v ulicích Košic. Pohyboval se tváří v tvář okupantům, a na to doplatil: večer při cestě domů byl zasažen střelou do hlavy. Těžké zranění přežil, avšak zůstal ochrnutý.
Ještě v nemocnici se ovšem domluvil s kolegyní na tom, aby negativy fotografií byly dobře uschovány. Brzy se o něho samozřejmě začala zajímat StB, a to na základě udání, že 21. srpna fotografoval v ulicích. Mnohokrát ho vyslýchali, poprvé hned v nemocnici, kde se zotavoval po těžké operaci. Výslechům neunikli ani jeho příbuzní. Cenné snímky ale estébáci nezískali.
Negativy několik let ukrýval přítel Tibora Kováče, člen Klubu angažovaných nestraníků a polistopadový ministr slovenské vlády Jozef Chren. Po většinu doby ovšem Tibor Kováč filmy chránil sám; jako skrýš využil dokonce konstrukci vlastního invalidního vozíku. Z obav o znehodnocení negativy čas od času rozmotal, vypral a vysušil. Poprvé fotografie vyvolal teprve v roce 2000.
Část normalizačních let prožil Tibor Kováč v prešovském ústavu pro tělesně postižené, po návratu do Košic mu byl přidělen byt v havarijním stavu. Po roce 1989 požádal o finanční náhradu za pracovní úraz, protože ve chvíli, kdy ho zasáhla okupantská kulka, plnil pracovní povinnosti a měl na to i potvrzení zaměstnavatele. Ale navzdory dlouholetým soudním sporům mu tento nárok neuznali.
Tibor Kováč ovšem nikdy nepřestal fotografovat, i když to v jeho zdravotním stavu bylo velmi těžké.
Cenu za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin obdržely:
Zora Dvořáková (*1934)
Historička, spisovatelka a výtvarnice
Dostat se na studia pro ni nebylo snadné: z kádrových důvodů ji na vysokou školu vzali až na čtvrtý pokus. Nakonec vystudovala historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Později pracovala ve Státní památkové péči v Praze, kde se podílela na realizaci muzejních i památkářských expozic včetně světových výstav. Po roce 1968 musela ze svého pracoviště odejít, soustředila se proto na vědecké bádání a na literární činnost.
Je autorkou monografií o významných osobnostech českého výtvarnictví, např. o Františku Josefu Klácelovi, Josefu Zítkovi či Josefu Václavu Myslbekovi. Po listopadu 89 se zaměřila na téma komunistických perzekucí a třetího odboje, např. v publikacích Z letopisů třetího odboje, Navzdory nenávisti či Zkáza zeleného čtyřlístku. O plánovaném atentátu na nekomunistické ministry v roce 1947 pojednává její kniha Smrt pro tři ministry. V roce 1991 publikovala vůbec první životopis Milady Horákové a později připravila sborník dokumentů věnovaný Miladě Horákové.
Zora Dvořáková působí také v Klubu Milady Horákové. Vedle toho je členkou Konfederace politických vězňů, Společnosti Edvarda Beneše či Společnosti TGM.
Kateřina Tučková (*1980)
Spisovatelka a kunsthistorička, která se ve svých dílech odvážně věnuje i citlivým kapitolám novodobých českých dějin
Vystudovala dějiny umění a český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V disertační práci se zaměřila na problematiku tvůrčích skupin pracujících v období komunistické diktatury. Jako nezávislá kurátorka se věnuje větším kurátorským projektům s přesahem do zahraničí.
Vydala mnoho publikací z oblasti výtvarného umění, některé jsou na pomezí odborné a krásné literatury – například beletrizovaný životopis Kamila Lhotáka.
Nebála se ale ani citlivých úseků našich novodobých dějin – včetně poválečného odsunu Němců. Pozornost veřejnosti upoutala v roce 2009 svou druhu knihou Vyhnání Gerty Schnirch; ta jí vynesla nominaci na Cenu Jiřího Ortena a Cenu Josefa Škvoreckého a získala za ni čtenářskou cenu Litera za rok 2010. Ve své třetí knize Žítkovské bohyně z roku 2012 se Kateřina Tučková znovu zaměřila na českou historii – zachytila v ní příběh rodu, který na Moravě přežil už čarodějnické procesy a později i dobu protektorátu, ale nakonec byl zdevastován komunistickým režimem.
Cenu za následováníhodné počiny při hájení principů demokracie, svobody a lidských práv převzal:
Valancin (Vincuk) Viačorka (*1961)
Běloruský lingvista, politik a bývalý předseda opoziční strany Běloruská lidová fronta (BNF). Svým působením na politickém i akademickém poli podporuje proevropskou orientaci Běloruska a bojuje proti marginalizaci běloruštiny.
Jeho medailonek napsala Petruška Šustrová:
„S Vincukem Viačorkou jsem se poprvé setkala v devadesátých letech v Moskvě na schůzce Center pluralismu, jichž jsme se oba pravidelně účastnili. ,Dobře se na něj podívej,´ řekl mi tenkrát kdosi, ,ten bude premiérem, až bude v Bělorusku normální režim.´ Jenže v Bělorusku se normální režim nastolit nepodařilo a Vincuk se premiérem nestal.
Mou úctu k němu to nikterak neoslabilo, ta s ubíhajícími lety naopak roste. Sami na sobě pozorujeme, jak často býváme znechuceni politikou, kolikrát se nám chce nechat všeho snažení, tiše a poklidně se věnovat vlastní práci a na veřejné dění se vykašlat. A to žijeme v demokratické zemi, máme svobodu slova, volby jsou skutečné volby, a nehnuté doby normalizace pamatuje už jen starší generace. V Bělorusku taková dusná normalizace trvá čtvrt století a konce nevidět.
O to víc si musím vážit lidí, kteří se ani v těch stojatých a zdánlivě beznadějných vodách nevzdali, kteří desítky let úporně usilují o to, co by v Evropě mělo být běžné – například o to, aby se ve školách v jejich zemi vyučovalo jejich jazykem a aby o tom, co se v zemi děje, rozhodovali skutečně občané, a ne diktátorský prezident. K takové odhodlanosti a vytrvalosti je potřeba hlubších zdrojů, než je momentální nadšení z masového vystoupení. Ke změně smýšlení společnosti, k jejímu pobouzení a povzbuzování, jsou nezbytné také lidské vzory, k nimž se lze vztahovat a snažit se je následovat. Vincuk Viačorka pro Bělorusy takovým vzorem nepochybně je a bude.“
-pf-
