1. KVĚTNA

● 1955: Stalinův pomník

odhalení pomníku sovětskému diktátorovi v Praze na Letné

foto Wikipedia – Miroslav Vopata

Záhy po komunistickém převratu vedení KSČ rozhodlo, že na pražské Letné bude umístěna socha, velebící J. V. Stalina. Na jaře 1949 byla vypsána soutěž a vybrán návrh sochaře Otakara Švece (spáchal sebevraždu ještě před dokončením stavby), který pojal pomník jako sevřený dvojstup za sebou stojících postav v čele se Stalinem. Již v době výstavby se pro pomník ujala lidová hanlivá označení, z nichž patrně nejznámějšími bylo pojmenování Fronta na maso. Stavba pomníku byla slavnostně zahájena Gottwaldem v prosinci 1949, ale skutečné práce započaly až v únoru 1952. Hotový pomník byl odhalen 1. května 1955, tedy už po smrti Stalina i Gottwalda. Pomník nakonec stál na rozsáhlé železobetonové konstrukci o výšce 15 metrů, vlastní sousoší nakonec mělo 15,5 m na výšku, 12 m na šířku a 22 m na délku. Náklady na stavbu tohoto monumentu byly 140 miliónů Kčs (cca 3,5 miliardy Kč), spotřebováno bylo 17 tisíc tun materiálu. Již v únoru 1956 Stalinův nástupce Chruščov na XX. sjezdu KSSS odsoudil Stalinův kult osobnosti. Zmatení českoslovenští komunisté se proto rozhodli pomník zlikvidovat. Stalo se tak na podzim 1962 pomocí odstřelu. Sochám jednotlivých postav byly nejprve odstraněny a rozbity hlavy, 19. října 1962 pak byl proveden první odstřel, který odstranil většinu kamenné sochařiny. O několik dní později druhý odstřel zlikvidoval další vrstvu pomníku a posledním odstřelem 6. listopadu 1962 byla zlikvidována i nosná železobetonová konstrukce. Celá akce byla přísně střežena, nesmělo se fotografovat, ale existuje několik dokumentů z této události. Destrukční práce si vyžádaly 4,5 milionu Kčs. Stalinův pomník tak svou funkci plnil pouhých sedm a půl roku a až do 90. let zůstalo prostranství na pražské Letné nevyužito, než ho v roce 1991 nahradil metronom sochaře V. K. Nováka.

● 1947: ⃰ Miroslav Lehký

disident, signatář Charty 77 a lidskoprávní aktivista

foto Kancelář Senátu ČR

Miroslav Lehký se narodil 1. května 1947 v Brně. Jeho otec byl vězněn nacisty a pronásledován komunisty. Toto prostředí ho formovalo. Okupaci v roce 1968 zažil jako voják základní služby, poté studoval teologii, ale studia vinou perzekuce ze strany komunistických úřadů nedokončil. Profesně se stal kybernetikem a programátorem. Během normalizace byl ve spojení s disentem, podepsal Chartu 77 a v 80. letech se významně podílel na aktivitách podzemní univerzity v Bratislavě. V jeho bytě se konaly bytové semináře, pomáhal rovněž při vydávání samizdatu. Státní bezpečností byl také proto sledován a opakovaně vyslýchán. Po listopadu 1989 se intenzivně věnoval vyrovnávání se s komunistickou totalitní minulostí. Byl tajemníkem Čs. helsinského výboru, pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, působil v Ústavu paměti národa v Bratislavě a také v Ústavu pro studium totalitních režimů. Aktivně podpořil vznik Platformy evropské paměti a svědomí. V roce 2024 získal Miroslav Lehký od Ústavu pro studium totalitních režimů Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době komunistické totality a výrazný přínos historické vědě při poznávání soudobých dějin.

● 1945: Květnové povstání českého lidu

ozbrojené povstání proti německým okupantům během druhé světové války na území Česka

Osvobození části Moravy a zpráva o Hitlerově smrti podnítila počátkem května 1945 otevřený odpor proti okupantům. Povstání začalo 1. května v Přerově, když se rozšířila mylná zpráva o kapitulaci Německa. Byla odzbrojována německá a maďarská vojska, moci se ujal Národní výbor. Povstání se téhož dne rozšířilo na Olomouc a okolní obce, avšak zde zasáhly jednotky SS. 2. května povstal Nymburk, Poděbrady, Chlumec nad Cidlinou a Úpice, dalšího dne Semily, Železný Brod, Turnov, Jilemnice, Stará a Nová Paka, Příbram, Beroun, Vizovice. 4. května to byl Vsetín a Kladno, 5. května Louny, Jindřichův Hradec, Rokycany, Klatovy, Domažlice a Praha. Přibližně na tisíci místech byly zaznamenány protiokupační demonstrace, které spočívaly ve vyvěšování československých vlajek, odstraňování německých nápisů, ničení orientačních tabulek, manifestacích na oslavu osvobození, protestních akcích proti okupačním úřadům apod. Docházelo též ke stávkám ve fabrikách a k zabavování zbraní ze zbrojních závodů ve prospěch povstalců. K vyjednávání o převzetí moci došlo na více než 120 místech Protektorátu. V některých oblastech se povstání rozhořelo i díky činnosti partyzánských skupin – například ve Vsetíně nebo v Podkrkonoší.