ANKETA: Tři otázky pro vědeckou radu poprvé

V polovině července představil ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů docent Ladislav Kudrna členy své nové vědecké rady. Do jedenáctičlenného sboru si zvolil historiky, politology i další zástupce společensko-vědních disciplín z Česka i zahraničí. Rada je poradním orgánem, nemá žádné přímé pravomoci, její členové se vyjadřují například k plánům badatelské a ediční činnosti instituce. Všem z rady jsme položili tři stejné otázky. Zde nabízíme odpovědi prvních tří členů rady.

1. Když jste dostal(a) od nového ředitele Ladislava Kudrny nabídku do vědecké rady, co všechno jste zvažoval(a), než jste ji přijal(a)?

2. Jak vy, osobně, vidíte současnou pozici a roli Ústavu pro studium totalitních režimů v české společnosti mezi paměťovými institucemi? A kde byste ji rád(a) viděl(a) za čtyři roky?

3. Čím si myslíte, že přispějete k posílení prestiže a významu ÚSTR? Co řediteli Kudrnovi, potažmo celé instituci, dokážete nabídnout?

Doc. PhDr. PETR HLAVÁČEK, Ph.D.

1. Kvůli minulému vedení měl Ústav pro studium totalitních režimů u veřejnosti bohužel nepříliš dobrou pověst, což se doufám brzy změní, protože úloha ÚSTR jako moderátora diskuse nad českou historickou pamětí 20. století a politikou paměti, je nezastupitelná. Především jsem proto zvažoval své časové možnosti, a nakonec zvítězil můj smysl pro dobrodružství, takže jsem s tímto vědomím a očekáváním nabídku přijal.

2. Postavení ÚSTR je aktuálně velmi složité, ale s novým vedením se rychle vyvíjí dobrým směrem. ÚSTR prostě není klasická vědecká instituce, nýbrž má právě i svou úlohu paměťovou, a protože to není muzeum, je jeho pozice unikátní. V českém kontextu bych rád viděl větší kooperaci ÚSTR s Akademií věd České republiky a veřejnými univerzitami. Za zcela logickou považuji spolupráci s Muzeem paměti XX. století, jehož zřizovatelem je hlavní město Praha. ÚSTR by měl vlastně stát na třech pilířích: archivním, badatelském a muzejním, přičemž ten třetí uvedený chybí. Velkým úkolem je rovněž internacionalizace, tj. otevření ÚSTR badatelům ze zahraničí, nejen z Evropy, a spolupráce se zahraničními institucemi obdobného zaměření. Byl bych potěšen, pokud by se ÚSTR stal významným mezinárodním aktérem i v teoretických debatách a polemikách nad filosofií dějin s ohledem na problematiku totalitarismu ve 20. století i jeho varovnou renesanci v 21. století. Pokud ÚSTR konečně získá pro svou činnost důstojnou budovu, bude to i symbolickým počátkem obnovy této dosud spíše vytěsňované a zanedbávané instituce.

3. Vědecká rada ÚSTR je především poradním orgánem ředitele. Podle schváleného řádu mohou v jejím rámci vznikat po dohodě s ním tzv. pracovní skupiny. Chtěl bych i touto formou zúročit své zahraniční kontakty a iniciovat pracovní skupinu pro internacionalizaci ÚSTR, a tím i pro jeho větší zapojení do teoretických diskusí nad fenoménem totalitarismu. Stejně tak bych rád, poněvadž se soustavně věnuji i popularizaci vědy, přispěl k podpoře práce s veřejností a k větší viditelnosti ÚSTR ve veřejném prostoru. ÚSTR a jeho výsledky musí být přítomny a reflektovány nejen v Praze, ale i v dalších městech a krajích České republiky. Zkrátka, internacionalizace a popularizace jsou dva segmenty, v nichž bych se chtěl osobně angažovat. Věřím, že to povede k posílení prestiže ÚSTR nejen v české akademické obci a mezi českými občany, jimž leží na srdci česká věda, historická paměť a kvalita české demokracie, ale také ke zviditelnění instituce v Evropě i jinde v zahraničí. Vědecká rada je poskládána zajímavě, předpokládám tudíž v našem společném konání značný synergický efekt.

Doc. Mgr. MARIE KOLDINSKÁ, Ph.D.

1. Příliš jsem se nerozmýšlela, protože dění kolem ÚSTR sleduji dlouhodobě a tuto změnu v jeho vedení jsem pokládala za vhodnou a potřebnou. Docenta Kudrnu znám přes dvacet let jako slušného člověka a skvělého historika. Profesně je mi blízká jeho orientace na vojensko-historická témata, koncepčně mě oslovuje jeho jasná vize ÚSTR jako instituce, která má primárně mapovat oba totalitní režimy, protože právě v rovině faktograficky zaměřeného a v dobrém slova smyslu popisného výzkumu, systematicky vytěžujícího a věcně interpretujícího nesmírně rozsáhlou pramennou základnu, má naše poznání novodobých dějin ještě velké rezervy. Imponuje mi i Kudrnova schopnost jasně pojmenovávat totalitní režimy jako zločinné. Historik by se neměl bát jasných formulací, zvlášť u takto zásadních témat.

2. Současnou pozici a roli ÚSTR mezi ostatními paměťovými institucemi vnímám jako nevyjasněnou a rozkolísanou. Přitom smysl této instituce je dán už jejím názvem a byl srozumitelně vymezen v době jejího vzniku. Za smysluplný proto pokládám návrat k idejím, které stály u zrodu ÚSTR, protože vždy je praktičtější stavět dům od základů, a teprve následně řešit detaily jeho vnitřního vybavení. Obávám se, že nyní se – obrazně řečeno – ještě nedokončila hrubá stavba, a přitom už se dolaďuje barva dekoračních polštářků v jednotlivých místnostech. Jinak řečeno – nejsou systematicky zmapovány a popsány mechanismy fungování složek represivního aparátu obou totalitních režimů, ale zkoumají se minuciózní detaily každodennosti, například život jugoslávské komunity v socialistickém Československu. Pokud někdo zvládá dělat obojí najednou, je to naprosto v pořádku, ale nejsem si jistá, zda je to případ ÚSTR. Navíc v očích veřejnosti je ÚSTR a v širším smyslu výzkum totalitních režimů vnímán především jako kolbiště navzájem znesvářených skupin historiků, někdy zjednodušeně označovaných jako „revizionisté“ a „primitivní antikomunisté“. Myslím, že právě zacyklená diskuse, kdy každá ze stran „mluví řečí svého kmene“ a není příliš schopna – či ochotna – naslouchat a rozumět tomu druhému, je klíčovým problémem výzkumu tohoto období v českém prostředí. Ovšem ocejchovat „primitivní antikomunisty“ jako metodologicky zastydlé opisovače pramenů, mentálně uvízlé v atmosféře boje proti poraženému nepříteli, respektive „revizionisty“ jako morální relativisty, bez invence přebírající postupy a terminologii zahraniční historiografie – to nevede k žádnému cíli. Budoucnost ÚSTR vidím v jasném vymezení badatelských priorit a v jejich naplňování, ne nutně v mechanickém zvyšování množství publikačních výstupů; to je totiž – zvláště v případě některých kmenových pracovníků ÚSTR, například doc. Kudrny, dr. Blažka a dalších – úctyhodné už teď. Nemluvě o skvělé a nesmírně přínosné orientaci projektů dalších pracovníků ÚSTR na veřejnost, zejména na učitele dějepisu.

3. K posílení prestiže a významu ÚSTR mohu snad přispět po více než čtvrtstoletí budovanými zkušenostmi z akademické sféry, konkrétně z FF UK, z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, ale třeba i z Metropolitní univerzity a z některých mimopražských univerzit, kde jsem externě působila. Nabídnout mohu především odstup, který mi dalo působení v médiích, především pak dlouholetá kontinuální práce pro Českou televizi, od často žabomyších sporů vlastních akademickému světu. Akademici mají často bytostnou potřebu relativizace jakýchkoli kategorických závěrů. V médiích je tohle nemyslitelné. Ne snad, že by řeč každého publicisty musela být oním striktním „ano“ či „ne“. Ale kontext, rámec, ve kterém sdělujete informace, musíte mít sám pro sebe vyjasněn, jinak se utopíte v informačním balastu protichůdných tvrzení, relativizujících jakékoli jednoznačné konstatování. A myslím, že právě tohle se dnes děje nejen mnoha specialistům v oboru novodobých dějin, ale i významné části české společnosti. Pokud pro jednotlivé stromy přestanete vnímat les, pokud pro dílčí aspekty ztratíte pojem o celku, přijdete i o schopnost rozlišovat věcnou argumentaci a tendenční manipulaci, a v konečném důsledku i rozeznávat pravdu a lež. Je jistě správné zkoumat dílčí a klidně i marginální fazety každodenního života v totalitních režimech, ale kontext – totiž fakt, že ty režimy byly utlačovatelské, zotročující lidskou individualitu a důstojnost a ve svém důsledku zrůdné – na to se nesmí zapomínat. A právě ÚSTR by měl zásadní měrou přispívat k tomu, aby se na to nezapomnělo nikdy.

Prof. PhDr. JAN VÁNĚ, Ph.D.

1. Prošel jsem si koncepci rozvoje dalšího směřování ÚSTR, kterou pan docent předkládal do výběrového řízení. Stejně tak jsem se probíral výročními zprávami za poslední roky. Rovněž jsem se probíral kauzou „údajného“ plagiátorství. Došel jsem k závěru, že se nejednalo o plagiátorství. To, co mne přesvědčilo přijmout nabídku stát se členem vědecké rady, je idea, že ÚSTR bude aktivně nestranně zkoumat dvě totalitární období, aniž by ale šlo o bagatelizaci normalizačního období, tedy, že nepůjde o podporu revizionistických snah, rozmělňování a oslabování důsledků aktivit těchto režimů na naši společnost.

2. Jsem sociolog, a nemám tolik informací v této chvíli, abych dokázal posoudit, jak si USTR stojí mezi ostatními paměťovými institucemi.

3. Jedna z vizí, na kterou pan docent Kudrna kladl důraz ve své koncepci, bylo volání po interdisciplinární spolupráci. Zmiňoval řadu disciplín, včetně sociologie. Sociologii v nejobecnějším slova smyslu zajímá: Co drží společnost pohromadě? Je to vlastně otázka po tom, jak jsou utvářeny a drženy sociální struktury, které generují a formují organizace a instituce. Pro mne je tedy důležité, aby skutečně docházelo k propojování mezi ÚSTR a například sociology, k čemuž bych rád přispěl, protože dva totalitní režimy, které ÚSTR studuje, vrhají své stíny a ve svých důsledcích ovlivňuji stále současnou českou společnost, její sociální struktury, formují její hodnotový svět, stejně jako komunikativní a kulturní paměť. Užší spolupráci ÚSTR a sociologie nahrává i to, že velmi důležitou součástí sociologie je historická sociologie, která je etablovaná i v českém prostředí.



Připravil MARTIN VACEK

Foto Ester Havlová (Petr Havlíček) a archiv autorů (ostatní)