VZPOMÍNKA: Petr Blažek o političce Miladě Horákové

Vazební fotografie Milady Horákové pořízená čtvrtého dne po jejím zatčení 30. září 1949. Foto ABS

Před 72 lety byla po zinscenovaném politickém procesu zavražděna komunisty politička JUDr. Milada Horáková, spolu s ní také Záviš Kalandra, Oldřich Pecl a Jan Buchal. Tento hanebný a zločinný akt ze 27. června 1950 si připomínáme jako Den památky obětí komunistického režimu. Jedním z několika míst, které jsou důkazem zvůle komunistického režimu, je hřbitov v pražských Ďáblicích, kde v hromadných hrobech skončila řada jeho odpůrců a obětí. Jedním z historiků, který se dlouhodobě zasazuje o to, aby oběti v hromadných hrobech na Ďáblickém hřbitově dostaly svá jména a byl umožněn jejich důstojný pohřeb, je PhDr. Petr Blažek, Ph. D. z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Nedávný odborný seminář na téma Ďáblice a další tajná pohřebiště uvozoval dokumentární film Těla nevydávat od Martina Vadase z roku 2011 o neúspěšném pokusu najít ostatky Milady Horákové. Kam se celá věc od té doby posunula?

Co se týče ostatků Milady Horákové, bohužel, k žádnému posunu nedošlo. Podle dokladů byly po oběšení její ostatky zpopelněny ve Strašnickém krematoriu, stejně jako dalších popravených 27. června 1950. Urna s jejím popelem, pokud vůbec existovala, se nenašla a byla patrně zlikvidována v první polovině šedesátých let. Stejně jako celá řada dalších uren v souvislosti s postupnou likvidací nahromaděných uren bývalých politických vězňů, ať už popravených, zemřelých nebo dokonce i zastřelených na hranicích při pokusu o odchod z Československa.

Onoho 27. června 1950 nebyla zavražděna pouze Milada Horáková, ale i další tři tehdejší odsouzení. Kde skončily jejich ostatky?

U Záviše Kalandry stejně jako u Milady Horákové nevíme, kde urna s jeho popelem skončila. Patrně byla také zlikvidována ve vzpomínaných šedesátých letech. Naproti tomu v případě Jana Buchala a Oldřicha Pecla se podařilo dohledat podle čísel jejich uren, že popel byl vysypán na hřbitově v Motole, kde se v Praze nachází druhé velké místo, kde ostatky či popel politických vězňů končily.

Sedmadvacátý červen je od roku 2000 vyhlášen Dnem politických vězňů. Pokládají se věnce, říkají proslovy a hrají hymny. Stačí to?

Myslím, že vzpomínka je ve skutečnosti daleko bohatší. Odpůrcům a obětem komunistického režimu je věnováno mnoho knih a filmů, výstav či konferencí. Samotný den byl zákonodárci zvolen velmi dobře, neboť JUDr. Milada Horáková je jedním ze symbolů komunistické represe po únoru 1948. Přispělo k tomu výrazně její statečné chování během zinscenovaného monstrprocesu, kdy si dokázala zachovat lidskost a důstojnost. Pro mě osobně je tento památný den velmi důležitý, protože se tímto způsobem připomínají zločiny komunistického režimu. Těší mě, že se také postupně posouvá poznání o místech jako jsou tajné hřbitovy v Ďáblicích a v Motole. A také mě těší, že se pietních akcí na těchto tragických místech začínají zúčastňovat politici nejvyšších státních orgánů včetně našeho ústavu, protože v minulosti tomu tak nebývalo.

Vám v těchto dnech vychází publikace o Miladě Horákové. Knih o ní vyšlo v posledních letech hned několik, v čem je ta vaše jiná, objevná a potřebná?

Kniha Nezapomeňte na mne je katalogem výstavy, která se konala v roce 2020 v pražském Muzeu Kampa. Jedná se o populárně naučnou publikaci, jež je podle mě cenná především tím, že je v češtině a angličtině, takže je přístupná i lidem, kteří nemluví naším jazykem. Proces s Miladou Horákovou je ve světě velice známý, dokonce je v nedávno otevřeném Muzeu obětí komunismu ve Washingtonu Milada Horáková jednou z ústředních postav, která je zmíněna v souvislosti s komunistickou represí. Patří mezi nejznámější oběti, její osud a odkaz je proto třeba připomínat také novým generacím. V knize je ale pozornost věnována také všem odsouzeným ze stejného procesu a současně i pachatelům, kteří byli za tyto zločiny odpovědní. Co je také důležité, že publikace Nezapomeňte na mne obsahuje velké množství fotografií a dobových dokumentů, v některých případech i dosud nepublikovaných.

Děkujeme za rozhovor.



JAN SYNEK: Mám klid ve svém svědomí. Milada Horáková ve střetu s komunistickým režimem. O Miladě Horákové již bylo napsáno mnoho. O jejím životě a smrti, o monstrprocesu nesoucím její jméno, o propagandistické kampani, která ho provázela. Nezřídka v souvislosti s ní slýcháme známé slovní spojení „oběť vykonstruovaného politického procesu“, méně často však vysvětlení, co to vlastně znamená. Stala se tedy doktorka Horáková jen obětí účtování komunistů s potenciálními odpůrci a dřívějšími politickými oponenty, nebo skutečně proti komunistickému režimu vyvíjela nějakou činnost? „Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí.“ I tato slova zaznívají ve známém posledním dopise, kterým se Milada Horáková loučila se svými blízkými. Při podrobnějším sledování jejích životních postojů pochopíme, že vystihují celé její působení a úsilí, které se snaží přiblížit tato kniha.