Zemřel Dominik kardinál Duka. Čest jeho památce!

(4. 11. 2025) – Zemřel Dominik kardinál Duka. Český římskokatolický kněz, dominikán, biskup a v letech 2010–2022 pak 36. arcibiskup pražský, 24. primas český a kardinál. Vyjadřujeme hlubokou a upřímnou soustrast.

Dominik kardinál Duka, občanským jménem Jaroslav Václav Duka, zemřel dnes nad ránem ve věku dvaaosmdesáti let. Bývalý politický vězeň či královéhradecký biskup patřil k nejvýraznějším osobnostem římskokatolické církve v tuzemsku. „Otec kardinál byl velice laskavý člověk, pronásledovaný komunistickým režimem, který mu odebral státní souhlas, a nakonec ho uvěznil. Nikdy nezatrpkl. Byl společenský, kulturní člověk a velký vlastenec. Bylo pro nás ctí, že se otec kardinál zúčastňoval pietních akcí za oběti komunismu i akcí Ústavu pro studium totalitních režimů, například Cen Václava Bendy,“ uvedl ředitel Ladislav Kudrna.

Čest jeho památce!

„Odpočinutí věčné, ať mu svítí. Ať odpočívá v pokoji.“

Vzpomínku na pana kardinála připojuje i Michal Pehr, historik Ústavu pro studium totalitních režimů:

Jsou zprávy, kterým nechceme za žádnou cenu uvěřit a doufal jsem, že nikdy nebudu muset psát tato slova. Dnes nad ránem zemřel pan kardinál Dominik Duka. Jeho odchod je nečekaný. Zdálo se, že v posledních dnech se jeho zdravotní stav lepší. Ale nečekaně nastala o víkendu krize. Doufali jsme v zázrak, který se nestal. Bylo mu 82 let. Odešel velký znalec českého národa, naší vlasti a celé katolické církve.

V jeho životním příběhu se odráželo pohnuté dvacáté století. Syn vojáka vládního vojska, naší západní zahraniční armády a vězně 50. let zažíval od útlého dětství perzekuci a nesmyslnost komunistického systému. Ale zároveň díky dobré rodině, moudré mamince a také zakořeněné hluboké víře se mu dařilo vyrovnávat s dusnou atmosférou minulého režimu. A snad i díky tomu nalezl smysl svého života v prosazování opravdového křesťanství. Slova jako odpuštění, láska, pokora, moudrost a nadhled formovaly jeho osobnost a tvořili obranu před mnohými nesmyslnostmi a politickou stupiditou tehdejších poměrů.

V atmosféře jistého uvolnění šedesátých let se rozhodl stát knězem, seznámil se s členy dominikánského řádu, kam také tajně vstoupil. Studoval v Litoměřicích. Byl vysvěcen kardinálem Trochtou na kněze. Jeho prvním působištěm se stal Jáchymov a v době tíživé normalizace provokoval tehdejší moc svoji upřímnou, neokázalou činností řadového kněze, který nosil dominikánský hábit. Tresty přišly záhy: přeložení, zákaz duchovenské činnosti v roce 1975 ale také uvěznění pro víru (1981-1982). Velkou část svého života tak strávil v občanském povolání v plzeňské Škodovce a svoje kněžství prožíval ve skrytu. Přišel ale rok 1989 a on který, se již smiřoval s tím, že ve svém občanském povolání vydrží až do důchodu, byl vržen takřka přes noc do veřejného dění. Jeho vzpomínání na listopad 1989, na kontakty s jeho někdejším spoluvězněm Václavem Havlem byly pro mne cenným doplňkem toho, co jsem znal z odborné literatury, medií a vzpomínek druhých. Jako provinciál dominikánů, hradecký biskup a pozdější pražský arcibiskup, ale i kardinál byl spojen s nelehkou transformací katolické církve do svobodných poměrů polistopadové společnosti. Na jedné straně problémy církve v podobě činnosti organizace Pacem in Terris, na druhé straně tajná církev, církevní restituce, opravy památek a pozvolná obnova náboženského života to vše byly témata která ho osobně velmi zajímala a které se snažil řešit. Ne vše se podařilo a myslím a často to bylo nad síly kohokoliv tyto problémy vyřešit. Mimo jiné byl také autorem mnoha teologických textů, podílel se na vydávání časopisu Salve atd.

„Pana kardinála jsem si velice vážil především pro jeho zkušenosti, lidskost, nesmírný rozhled a jeho znalosti.“

Pana kardinála jsem si velice vážil především pro jeho zkušenosti, lidskost, nesmírný rozhled a jeho znalosti. Takřka celý život četl a studoval. A vedle jiných oborů se velmi zajímal o dějiny. Asi nikdy nezapomenu, jak se mne ptal, co je nového v naší historické obci, i na jednotlivé věci, které se dočetl v pracích nejrůznějších autorů. A bylo vidět, že nejen skutečně četl, ale že vše vnímá a nad věcmi, které se dozvěděl, přemýšlí. Takřka do poslední chvíle se zajímal o veškeré dění, mimo jiné v oblasti vyrovnávání se s komunistickou minulostí a velmi ho zajímala i činnost našeho ústavu, naše nové publikace, výstavy, konference atd. Velmi jsem si vážil že před dvěma lety přišel a spoluuváděl na veřejnost mou publikaci o katolické církvi v letech 1945-48 nebo ještě letos přišel na zahájení naší putovní výstavy Kladivo a kovadlina.

Oceňoval jsem jeho otevřenost a odvahu říkat to, o čem byl přesvědčený. Svými názory mnohé provokoval. A dnes mu děkuji že otvíral mnohá tabu v životě naší společnosti, ale i z kapitol naší novodobé historie. Otázka Slovenska, Slováků, Andreje Hlinky, ale i sudetských Němců, obhajoba Emila Háchy, ale i jeho kritika konzumní společnosti, a to jak mnozí lidé – politiky nevyjímaje – byli ochotni se vzdávat své víry přesvědčení a vyznání za cenu osobního pohodlí a zisku. To vše byla jeho témata. Teprve budoucnost nám ukáže, jak důležité to byly otázky. Jeho hlas nám bude velmi chybět. Pane kardinále, děkuji za vše.

ZPRACOVAL: MARTIN VACEK
FOTO: ÚSTR / MARTIN VACEK a ARCHIV