VZPOMÍNKA: Petr Blažek o političce Miladě Horákové

Vazební fotografie Milady Horákové pořízená čtvrtého dne po jejím zatčení 30. září 1949. Foto ABS

(27. 6. 2022) – Před 72 lety byla po zinscenovaném politickém procesu zavražděna komunisty politička JUDr. Milada Horáková, spolu s ní také Záviš Kalandra, Oldřich Pecl a Jan Buchal. Tento hanebný a zločinný akt ze 27. června 1950 si připomínáme jako Den památky obětí komunistického režimu. Jedním z několika míst, které jsou důkazem zvůle komunistického režimu, je hřbitov v pražských Ďáblicích, kde v hromadných hrobech skončila řada jeho odpůrců a obětí. Jedním z historiků, který se dlouhodobě zasazuje o to, aby oběti v hromadných hrobech na Ďáblickém hřbitově dostaly svá jména a byl umožněn jejich důstojný pohřeb, je PhDr. Petr Blažek, Ph. D. z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Nedávný odborný seminář na téma Ďáblice a další tajná pohřebiště uvozoval dokumentární film Těla nevydávat od Martina Vadase z roku 2011 o neúspěšném pokusu najít ostatky Milady Horákové. Kam se celá věc od té doby posunula?

Co se týče ostatků Milady Horákové, bohužel, k žádnému posunu nedošlo. Podle dokladů byly po oběšení její ostatky zpopelněny ve Strašnickém krematoriu, stejně jako dalších popravených 27. června 1950. Urna s jejím popelem, pokud vůbec existovala, se nenašla a byla patrně zlikvidována v první polovině šedesátých let. Stejně jako celá řada dalších uren v souvislosti s postupnou likvidací nahromaděných uren bývalých politických vězňů, ať už popravených, zemřelých nebo dokonce i zastřelených na hranicích při pokusu o odchod z Československa.

Onoho 27. června 1950 nebyla zavražděna pouze Milada Horáková, ale i další tři tehdejší odsouzení. Kde skončily jejich ostatky?

U Záviše Kalandry stejně jako u Milady Horákové nevíme, kde urna s jeho popelem skončila. Patrně byla také zlikvidována ve vzpomínaných šedesátých letech. Naproti tomu v případě Jana Buchala a Oldřicha Pecla se podařilo dohledat podle čísel jejich uren, že popel byl vysypán na hřbitově v Motole, kde se v Praze nachází druhé velké místo, kde ostatky či popel politických vězňů končily.

Sedmadvacátý červen je od roku 2000 vyhlášen Dnem politických vězňů. Pokládají se věnce, říkají proslovy a hrají hymny. Stačí to?

Myslím, že vzpomínka je ve skutečnosti daleko bohatší. Odpůrcům a obětem komunistického režimu je věnováno mnoho knih a filmů, výstav či konferencí. Samotný den byl zákonodárci zvolen velmi dobře, neboť JUDr. Milada Horáková je jedním ze symbolů komunistické represe po únoru 1948. Přispělo k tomu výrazně její statečné chování během zinscenovaného monstrprocesu, kdy si dokázala zachovat lidskost a důstojnost. Pro mě osobně je tento památný den velmi důležitý, protože se tímto způsobem připomínají zločiny komunistického režimu. Těší mě, že se také postupně posouvá poznání o místech jako jsou tajné hřbitovy v Ďáblicích a v Motole. A také mě těší, že se pietních akcí na těchto tragických místech začínají zúčastňovat politici nejvyšších státních orgánů včetně našeho ústavu, protože v minulosti tomu tak nebývalo.

Vám v těchto dnech vychází publikace o Miladě Horákové. Knih o ní vyšlo v posledních letech hned několik, v čem je ta vaše jiná, objevná a potřebná?

Kniha Nezapomeňte na mne je katalogem výstavy, která se konala v roce 2020 v pražském Muzeu Kampa. Jedná se o populárně naučnou publikaci, jež je podle mě cenná především tím, že je v češtině a angličtině, takže je přístupná i lidem, kteří nemluví naším jazykem. Proces s Miladou Horákovou je ve světě velice známý, dokonce je v nedávno otevřeném Muzeu obětí komunismu ve Washingtonu Milada Horáková jednou z ústředních postav, která je zmíněna v souvislosti s komunistickou represí. Patří mezi nejznámější oběti, její osud a odkaz je proto třeba připomínat také novým generacím. V knize je ale pozornost věnována také všem odsouzeným ze stejného procesu a současně i pachatelům, kteří byli za tyto zločiny odpovědní. Co je také důležité, že publikace Nezapomeňte na mne obsahuje velké množství fotografií a dobových dokumentů, v některých případech i dosud nepublikovaných.

Děkujeme za rozhovor.

JAN SYNEK: Mám klid ve svém svědomí. Milada Horáková ve střetu s komunistickým režimem. O Miladě Horákové již bylo napsáno mnoho. O jejím životě a smrti, o monstrprocesu nesoucím její jméno, o propagandistické kampani, která ho provázela. Nezřídka v souvislosti s ní slýcháme známé slovní spojení „oběť vykonstruovaného politického procesu“, méně často však vysvětlení, co to vlastně znamená. Stala se tedy doktorka Horáková jen obětí účtování komunistů s potenciálními odpůrci a dřívějšími politickými oponenty, nebo skutečně proti komunistickému režimu vyvíjela nějakou činnost? „Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí.“ I tato slova zaznívají ve známém posledním dopise, kterým se Milada Horáková loučila se svými blízkými. Při podrobnějším sledování jejích životních postojů pochopíme, že vystihují celé její působení a úsilí, které se snaží přiblížit tato kniha.