VZPOMÍNKA: Martin Jindra o soumraku nad českým pravoslavím

V předvečer svátku knížete Václava 27. září 1942, tedy přesně rok po jmenování Reinharda Heydricha zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě, informoval denní tisk o nařízení Kurta Daluega, kterým byla rozpuštěna Česko-pravoslavná náboženská obec (církev) srbské a cařihradské jurisdikce, zakázána veškerá její další činnost a zabaveno její jmění. Opatření nabylo účinnosti vyhlášením v denním tisku. O tomto nařízení, kterým byla de facto zrušena církevní ústava a zakázána činnost České pravoslavné církve, už se většina pravoslavných duchovních a vybraní laičtí představitelé církevních obcí dozvěděli ve vězeňských celách.

Odplata nacistického režimu za poskytnutí útočiště pro československé parašutisty v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze zasáhla Českou pravoslavnou církev jako celek nejtragičtěji na konci září 1942. Nacisté se mstili za smrt Reinharda Heydricha. Jak už bylo naznačeno výše, 26. září 1942 gestapo rozjelo rozsáhlou celoprotektorátní akci. Zatýkalo se. Všechny pravoslavné kostely byly vyrabovány a zapečetěny. Německá odplata přitom nejvíce dopadala na věřící v okolí moravské Litovle, Olomouce, Přerova a Brna, kde v tu dobu bylo jádro českého pravoslaví. Zatýkání duchovních a funkcionářů církevních obcí, stejně jako rabování kanceláří duchovní správy a pravoslavných chrámů, zabavování finanční hotovosti, cenností, písemností, literatury, matrik a úředních spisů probíhalo podobně v celém protektorátu. Pro ilustraci uveďme, jak na tyto chvíle vzpomínal brněnský farář Karel Jaroslav Rosák: „S klobouky na hlavách, s hořící cigaretou v ústech proslídili gestapáčtí pochopové celý chrám, až konečně se vrhli k prestolu, kde nečistýma rukama zneuctili evangelium, svatý kříž, darochranitelnici (schránka pro ukládání darů k přijímání – pozn. autora), v níž byly připraveny sv. tajiny. Kramářsky ohmatávali a oceňovali naše krásná roucha prestolní, odhrnujíce je z prestolu, a tak postupně zneuctili celý chrám. Poručili vydat matriky a ostatní úřední knihy (kronika byla zatajena a přes válku ukryta) a teprve potom cynicky oznámili, že výnosem takzvaného rajchsprotektora se Česká církev pravoslavná zakazuje, rozpouští a její majetek propadá ve prospěch Říše.“

„Nejvíce zatčených zástupců České pravoslavné církve – celkem 24 osob – věznili nacisté v bývalé garnizonní věznici v Olomouci.“

Nejvíce zatčených zástupců České pravoslavné církve – celkem 24 osob – věznili nacisté v bývalé garnizonní věznici v Olomouci. Občas byli někteří z nich voláni k výslechu. Docházelo i k vzájemným potyčkám. Takto si kritické chvíle v paměti uchoval farář Bohumír Cyprián Lochman: „Vzpomeňte si na ‚garňák‘ olomoucký na první dny, jaká tam byla rozepře mezi duchovenstvem, když jistí přišli od výslechu s výtkou gestapáckou, že se za vladyku Gorazda modlili. A jak tehdy bylo na mne útočeno, jenž jsem hájil tuto svatou povinnost, v tak těžké chvíli pomáhat modlitbou!“ Smutné chvíle všichni pravoslavní prožívali s příchodem první neděle. Bez bohoslužeb a s výhružkami zastřelením, když jeden ze strážných zjistil, že mají otevřené okno. Postupem času se situace uklidňovala. Jeden z dozorců, pocházející z Litovle, dokonce opatřoval pro pravoslavné vězně jídlo a věci denní potřeby.

Vlevo farář Josef Leixner po třech měsících nuceného nasazení / Vpravo nacisty umučený pokladník třebíčské pravoslavné církevní obce Jan Novotný zemřel v listopadu 1942 v brněnské věznici Pod Kaštany

Dochované prameny napovídají, že věznění pravoslavných duchovních a vybraných funkcionářů církevních obcí nebylo ve většině případů doprovázeno ze strany vyšetřovatelů a dozorců takovou mírou fyzického násilí, jako tomu bylo například u pravoslavných představitelů zatčených po červnovém odhalení československých parašutistů v Praze. Je to pochopitelné. Pro gestapo měly jejich výpovědi přínos spíše po stránce organizační a hospodářské, než že by mohly nějak napomoci k dalšímu rozkrývání domácí odbojové sítě. Ze strany nacistické moci se jednalo o plošné odvetné opatření, které mělo přispět k naplnění nařízení Kurta Daluega o rozpuštění České pravoslavné církve a zákazu její další činnosti. I návazné restriktivní směřovaly k paralyzování další činnosti rozpuštěné církve.

„Nakonec bylo počátkem října 1942 z nejvyšších nacistických míst rozhodnuto, že budou postupně nuceně nasazováni na práci v Německu.“

Život pravoslavných ve vězeňských celách doprovázela skličující nejistota z jejich dalšího osudu. Čeká je deportace do koncentračního tábora nebo dokonce poprava? Nakonec bylo počátkem října 1942 z nejvyšších nacistických míst rozhodnuto, že budou postupně nuceně nasazováni na práci v Německu. Někteří se kvůli špatnému zdravotnímu stavu vraceli domů po několika měsících, jiní až na konci války. Radost z osvobození nebyla dopřána pokladníkovi třebíčské církevní obce Janu Novotnému. U dlouholetého činovníka a zakladatele pravoslaví na Třebíčsku byla po zatčení 26. září 1942 provedena domovní prohlídka, při níž gestapo nalezlo kromě církevních pokladních knih i ilegální letáky. Šestašedesátiletý otec sedmi dětí Jan Novotný byl ztýrán a přes Jihlavu odvlečen do brněnské věznice Pod Kaštany. Zde v důsledku krutého zacházení 26. listopadu 1942 zemřel. Paradoxem dějin je fakt, že původně působil jako řídící učitel na obecné škole v Ptáčově, kde shodou okolností vyrůstal a chodil do školy i Jan Kubiš – jeden ze dvou parašutistů, kteří úspěšně zrealizovali vojenskou operaci Anthropoid. Ačkoliv se zřejmě nepotkali, jejich životy se v této vesničce u Třebíče střetávají.