VZPOMÍNKA: Ladislav Kudrna o demonstraci mániček v Praze

Kapela The Manfred Mann během vystoupení na Výstavišti. Příslušníci Veřejné bezpečnosti tvoří hradbu mezi jevištěm a diváky.

Právě dnes 20. září před 56 lety došlo v centru Prahy k demonstraci vlasatců, takzvaných mániček. Za vlasatce KSČ považovala osoby s enormně dlouhými vlasy a neupraveným zevnějškem, jejichž chování bylo nevhodné a vulgární. V srpnu 1966 proto spustila násilný zátah proti máničkám, kdy bylo násilně ostříháno několik tisíc mladých lidí s dlouhými vlasy. V reakci na tyto události se pak vlasatci v záři 1966 vydali do centra Prahy, kde vykřikovali protikomunistická hesla. Na podrobnosti jsme se ptali doc. Ladislava Kudrny, spoluautora několika knih, studií a přednášek na toto téma.

V úterý 20. září 1966 vyšlo přibližně 130 vlasatců do centra Prahy demonstrovat. Co tomu předcházelo, respektive na co konkrétního to byla reakce?

Této bezprecedentní, první politické demonstraci od února 1948, respektive od června 1953, předcházelo takzvané velké stříhání. Na přímý popud nejvyšších stranických špiček, Antonína Novotného nevyjímaje, bylo násilně, ze strany Veřejné bezpečnosti, během léta a podzimu 1966 ostříháno na čtyři tisíce mladých mužů, takzvaných vlasatců, včetně několika desítek dívek, označovaných represivním aparátem za „vlasatice“ či „společnice vlasatců“, které byly navíc podrobeny ponižujícím gynekologickým prohlídkám.

Jaký průběh měla vzpomínaná manifestace vlasatců?

Demonstrace začala v centru Prahy, na Staroměstském náměstí, odkud se protestující vydali na Letenskou pláň, k torzu Stalinova památníku, hlasitě protestující vůči bezpráví za skandování hesel: Komunisti jsou volové! Vraťte nám vlasy! apod. Někteří studenti pražských fakult jim verbálně vyjadřovali podporu, zatímco příslušníci Veřejné bezpečnosti zpočátku vůbec nechápali, co se děje a nevěděli, jak zareagovat. Nakonec byla demonstrace neskutečně brutálně rozehnána, přičemž příslušníci VB použili fyzického násilí i vůči mladým ženám.

Viktor Korejs (nahoře) a Josef Čičmanec, dva z celkem 22 zadržených po koncertu The Manfred Mann v říjnu 1965. Vpravo nahoře máničky na rampě Národního muzea a dobová stylizovaná fotka: Obuškem ne! (foto Národní archiv a archiv Martina Maryšky)

Jak manifestaci vlasatců vnímaly bezpečnostní složky?

Akce byla vyhodnocena jako jednoznačně protistátní a antisocialistická, přičemž prokurátor žádal pro její organizátory exemplární tresty. Z toho naštěstí sešlo, jelikož se jednalo o mladíky, kteří před nedávnem překročili práh dospělosti, a navíc nikdo z nich nebyl předtím trestně stíhaný, natož odsouzen. Nicméně, ani tak nebyly tresty nijak zanedbatelné. A co bylo horší, že někteří byli posláni do těch nejhorších lágrů, jako Martin Maryška, který se později, po emigraci, prosadil v Hollywoodu jako špičkový zvukař. Devatenáctiletý Maryška skončil v neblaze proslulém Vykmanově. Celkově bylo za demonstraci odsouzeno 14 mladých mužů, když padlo sedm nepodmíněných trestů v rozmezí od čtyř do 16 měsíců.

Jaký dopad měly výše vzpomínané zásahy bezpečnostních složek na život vlasaté mládeže?

Jednoznačně negativní. Musíme si uvědomit, že pokud někdo v polovině šedesátých let nosil na ulici dlouhé vlasy, bylo to pro většinovou společnost stejné, jako by chodil po ulici nahý. Navíc dlouhé vlasy s sebou přinášely alternativní, „nesocialistický“ způsob života. Vlasatci poslouchali „závadou“ západní hudbu, četli beatniky a vnitřně zcela rezignovali na jakoukoliv kariéru v rámci prohnilého komunistického režimu. Pozor, to v žádném případě neznamená, že se jednalo o nevzdělané muže či takzvané hašišáky, jak komunisté rádi vlasaté mladíky označovali. Mnozí z nich udělali po pádu režimu velkou kariéru jak v soukromé, tak státní sféře. Třeba Viktor Korejs, skutečný spiritus agens vlasatého společenství v Praze, nebo o generaci mladší František Stárek Čuňas, spiritus agens podzemního časopisu Vokno.

Fenomén dlouhých vlasů tím u mužů vymizel, nebo naopak došlo ještě k většímu rozšíření tohoto fenoménu?

Zjednodušeně řečeno, čím více tlačil komunistický režim na „pilu“ a pronásledoval máničky, tím více mladých lidí se připojilo k životnímu stylu undergroundu, jehož předvojem byly máničky ze šedesátých let. O deset let později, v rámci procesů s okruhem lidí kolem Plastic People, dokázal režim nemožné: seznámit prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků s vlasatci doslova každou československou domácnost. Jak, s trochou nadsázky, řekl saxofonista „Plastiků“, Vráťa Brabenec: „Nejlepší reklamu a úplně zadarmo, nám udělali komunisté“.

Děkujeme za rozhovor.