ROZHOVOR: Prokop Tomek o estébáku Miroslavu Pich-Tůmovi

Jsou výročí a výročí. Tedy ta, která oslavují hrdiny, ale i ta, jež připomínají jednoznačné a usvědčené zločince, vrahy, mučitele a podvodníky, kteří si vlastně naši pozornost ani nezaslouží. Anebo právě naopak? Zeptali jsme se Prokopa Tomka, autora nedávno vydané monografie Příslušník StB Miroslav Pich-Tůma, proč je potřebné i o těchto (ne)lidských bytostech psát a připomínat si je.

Čím vás postava Miroslava Pich-Tůmy zaujala tak, že jste se rozhodl o ni napsat obsáhlou knihu? Lze přes ni sdělit něco víc o tehdejší době a společnosti jako takové?

Jak se zmiňuji v úvodu knihy, jméno Miroslava Picha-Tůmy znám od dětských let. Patřil k zásadním postavám partyzánského odboje v mém rodném kraji. Později jsem na jeho stopy znovu a znovu narážel v archivech i literatuře. Patří ke klíčovým postavám počátků Státní bezpečnosti a komunistické represe. Proto jsem považoval za nutné se jeho osobě důkladně věnovat. Pro bádání o počátcích komunistického režimu v Československu je Pich neopomenutelný. Je to ale i průvodce poválečnými událostmi, a nakonec také třeba procesem vyrovnávání s minulostí po roce 1989. Obecněji může jeho osoba představovat memento nebezpečí podlehnutí klamné ideologii. A takové poučení je a bude vždycky potřeba. Využil jsem ovšem možnosti a do knihy zaznamenal také příběhy některých postav, se kterými se Pichův život protnul. Jsou to třeba někteří agenti a agentky, jejichž mimořádné případy nejsou vůbec známy.

Pich-Tůmovi nelze upřít, že aktivně bojoval proti nacismu, coby partyzán vycvičený v SSSR, stál v čele skupiny Mistra Jana Husa. Ale i tady existuje o jeho konání řada nejasností. Podařilo se vám dopátrat se k pravdě, jakým partyzánem skutečně byl?

Především byl velmi sebevědomým a tvrdým partyzánem. Někdy objevující se pochybnosti o jeho cti partyzána a bojovníka za války nejsou na místě. Druhá věc je jeho zodpovědnost velitele. Vzhledem k mělkosti vzdělání, nedostatku zkušeností a vrozené prudkosti často riskoval životy především civilních obyvatel. Tam je nepochybně prostor pro kritiku, protože dobrý velitel se rozhoduje také zodpovědně. Jestliže byl proto po válce ikonou, tak v pozdějších desetiletích jeho bývalí spolubojovníci a civilní podporovatelé byli k němu kritičtí, a to z těchto důvodů.


Miroslav Pich-Tůma v čele slavnostního pochodu partyzánů na slavnosti po válce (archiv Prokopa Tomka)

Proslul svými až nelidskými metodami při výsleších vězňů, prokazatelně se podílel na několika vraždách. Co, podle vás, bylo jeho hlavní motivací tohoto chování? Sadismus, vrozená zvrácenost, lidské selhání, oddanost straně a komunistické ideologii?

Jsem přesvědčen, že to byla slepá oddanost komunistickému hnutí. Mnohokrát se vyjádřil, že životy nepřátel pro něj nic neznamenají. Byly jen prostředkem ke splnění cílů. Z bolesti mučených podle všeho neměl potěšení, nikdo o tom nesvědčil. Ale taky se nikdy o tyto lidi dál nestaral, byli mu lhostejní.

Na mnohé naše věci má vliv rodina. Je jeho pozdější chování třeba důsledkem ze špatného rodinného zázemí? A založil Pich-Tůma vlastně svou vlastní rodinu?

Rodinné zázemí měl harmonické, ale velmi benevolentní. Jako dítě žil ve velké volnosti, byl divoký a takový i zůstal. Velký vliv měly ale nepochybně dlouhodobé špatné sociální poměry. Z toho plyne samozřejmě také určité poučení: životní frustrace může vést k přijetí fanatické víry, a to má pak neblahý vliv na činy a radikalizaci takových lidí. Takové případy vidíme ve světě i dnes. První ženy a syna se fakticky zřekl, když založil druhou rodinu. Předpokládám, že jako manžel i otec se choval běžným způsobem. Ovšem sám jsem se záměrně zejména o jeho dětech zmiňoval jen co nejméně. Podle některých indicií si dost vytrpěly, a především za něj nebyly odpovědné.

Strana se ho zřekla, dokonce ho na pár let sama uvěznila. V dalších letech byl proto Pich-Tůma paradoxně rehabilitován a získal de facto status politického vězně. Je to dobře? Nebo selhal systém?

Je zajímavé, že z toho odsouzení v roce 1953 Pich-Tůma nevyvodil určité poučení. Hodil se, když strana získávala moc, ale pak jej klidně hodila přes palubu a využila při stranických čistkách. Jeho případ a zločiny měly totiž také dokazovat nepřátelské skutky Rudolfa Slánského, s nímž byl Pich-Tůma v dobrých vztazích. Rehabilitován byl částečně až po roce 1989. Bylo to čistě mechanické uplatnění rehabilitace ze zákona pro odsouzení v roce 1953, mj. za trestný čin sabotáže. Ovšem tohoto trestného činu se měl dopustit mučením jedné agentky, což se rehabilitovat nemělo. V těch případech měl rehabilitaci napadnout prokurátor, který to patrně opomněl. Takže selhal systém.

Jak v roce 1968, tak po roce 1989 se objevily snahy Pich-Tůmu a jeho tehdejší spolupracovníky dostat před soud, aby se zodpovídali za krutosti a vraždy z 50. let. Tůma případné odsouzení vyřešil sám – oběsil se. Myslíte si, že nakonec přece jen neunesl svou vinu?

V roce 1968 se proces s ním a jeho společníky stal jednou z mimořádných událostí Pražského jara. Veřejnost se totiž poprvé dozvěděla v takové šíři o praxi Státní bezpečnosti, a to v době, kdy StB stále existovala! I této neprávem zapomenuté epizodě se v knize věnuji. Po roce 1989 jeho odsouzení nepadalo v úvahu, protože již jednou odsouzen byl a ve vězení strávil sedm let. Pichův pohled na vlastní zločiny se zajímavě vyvíjel. A v poslední fázi života o své minulosti převážně lhal. Litoval především sebe, svého zmarněného života i toho, že se v nemilosrdném zájmu veřejnosti ocitli i jeho nejbližší. Odchod ze života viděl jako osvobození od hrozby dalších vyšetřování i mediálního zájmu.

Narazil jste při sběru informací o jeho životě na něco, co by se dalo považovat za dobrý skutek, čím udělal někomu radost, jak pro společnost, tak jednotlivce?

To je zajímavá otázka. Nepochybně měl dobrý vztah k partyzánům a později i k historikům, kteří se zajímali o partyzánské hnutí. Určitě těmto přátelům prospěl a asi i dělal radost. Společnosti obecně prospěl bojem proti nacistickým okupantům, protože partyzánská brigáda Mistra Jana Husa byla na území Čech od konce roku 1944 skutečně největším takovým uskupením. Byť na prvním místě jeho odbojových motivů bylo šíření komunistického hnutí.

 
Vlevo Ing. Bedřich Wiesner v listopadu 1949 na následky bití Miroslavem Pichem-Tůmou ve věznici v Ruzyni bez pomoci zemřel (foto Národní archiv) // Vpravo Miroslav Pich-Tůma v osmdesátých letech, při odhalení památníku na místě přistání výsadku Mistr Jan Hus (foto VHÚ Praha)

Jak dlouho vaše kniha vlastně vznikala? Kolik bylo potřeba prostudovat materiálů a kde všude jste informace čerpal?

Hlavním impulzem bylo asi sté výročí jeho narození v roce 2019, kdy mě zájem veřejnosti přiměl, abych se tématu začal víc věnovat. Zaznamenal jsem významný jev: v literatuře se opakovaly nepřesnosti, mýty, jednostranná hodnocení. Málokdo šel k původním pramenům. Pichův význam je patrný i z toho, že jeho stopa se objevuje v obrovském množství archivních pramenů, zejména StB i ministerstva vnitra. Ovšem při práci na této knize se mi přihodila zajímavá věc: Když jsem o svém záměru mluvil, tak mi mimořádně hodně kolegů a přátel poskytlo cenné prameny, dokumenty a rady. Asi nejcennějším dokumentem byl Pichův spis z archivu Kominterny, to je materiál z ruských archivů, kam je velmi obtížné se dostat. A potom jsem dostal i složku s Pichovými dopisy a dalšími dokumenty z devadesátých let, jež mi pomohly věrohodně popsat poslední období jeho života.

V anotaci k vaší knize se píše, že monografie poprvé detailně a souhrnně popisuje zločiny Miroslava Picha. Za co všechno mohl, podle vás, být Miroslav Pich-Tůma souzen?

V knize není detailně popsáno jen to, za co byl souzen, ale i další skutky, o kterých se třeba zatím vůbec nemluvilo. Byly to třeba další případy mučení. Potom jsou zde dvě podezřelé vraždy po válce z oblasti partyzánského hnutí, na kterých mohl mít Pich podíl. Dále jeden vyšetřovaný Němec, který také v roce 1945 nepřežil. Ovšem při detailním zkoumání fungování Státní bezpečnosti po únoru 1948 se ukazuje, že StB, s mírnou nadsázkou, nedělala nic jiného, než porušovala zákony. Byla to policie podřízená komunistické straně, ne státu. Pak by byla škála trestných činů mnohem širší.

Děkujeme za rozhovor.

Zpracoval MARTIN VACEK