ROZHOVOR: Jaroslav Rokoský o prezidentské amnestii 1953


Doc. PhDr. Jaroslav Rokoský, Ph.D.

(19. 5. 2023) – Ve spolupráci s Muzeem družstevnictví uspořádal ve čtvrtek 4. května 2023 Ústav pro studium totalitních režimů seminář k výročí 70 let od amnestie prezidenta Antonína Zápotockého s podtitulem Amnestie, „kulaci“, společnost. Historika Jaroslava Rokoského jsme se zeptali především na to, jak amnestie vznikala a na které vězně se hlavně vztahovala?

Jak amnestii pojímali komunisté po převratu v roce 1948?

Pro komunistický režim nebyla amnestie kupodivu nějakým buržoazním přežitkem, ale snad kvůli zdůraznění legitimity své vlády navazovali komunisté na tradici z dob první republiky a habsburské monarchie. Amnestii vyhlásil už Klement Gottwald při příležitosti nástupu do prezidentské funkce 19. června 1948 a byli do ní zařazeni pachatelé, kteří byli odsouzeni do výše jednoho roku odnětí svobody. Gottwaldova amnestie se nevztahovala na zločiny podle zákona č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky, podle retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. a trestné činy podle zákona č. 15/1947 Sb. o stíhání černého obchodu a podobných hospodářských pletich. Vůbec se netýkala osob německé národnosti. Probíhala ve značném spěchu a v kompetenci ministerstva spravedlnosti. Udělovat amnestii vězňům neopomíjeli ale ani další komunističtí prezidenti, obvykle se tak dělo při jejich inauguraci nebo kulatých výročí významných událostí.

V jakém stavu se nacházelo vězeňství v roce 1953, kdo se ve věznicích nacházel a jaké tam panovaly podmínky, když byl do prezidentské funkce uveden Antonín Zápotocký?

Vězeňské poměry za těch pět let zdrsněly, a to výrazně. Hlad, zima a šikanování nebyly ničím neobvyklým. Společenství odsouzených bylo navíc neuvěřitelně pestré. Osudy, povahy a názory odsouzených byly natolik rozdílné, že za běžných okolností by se jen stěží potkali, teď se protnuli v krutých vězeňských podmínkách. Koexistence politických vězňů s kriminálníky, které režim preferoval, a retribučními vězni měla různá úskalí. Přinášela konflikty, spory a neshody, ale vznikala i neobvyklá tichá spojenectví, obrušovaly se hrany nevraživosti, spojoval společný úděl. Početní stav vězeňské populace dosahoval v lednu 1953 v ČSR 46 021 odsouzených osob.

Amnestie se od Antonína Zápotockého čekala, ale dlouho se nic nedělo. Proč váhal?

Po nástupu Antonína Zápotockého do prezidentského úřadu 21. března 1953 se od něj opravdu očekávalo vyhlášení amnestie. To posiloval fakt, že Zápotocký měl s vězeňským prostředím své zkušenosti. Poprvé byl vězněn po kladenské rebelii v roce 1921 (na devět měsíců), především ho však věznilo gestapo v Praze na Pankráci po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Od roku 1940 až do konce války pobýval v koncentračních táborech Sachsenhausen a Oranienburg. Naděje ještě posilovalo Stalinovo úmrtí. Jenže po zvolení Antonína Zápotockého se zprvu se nic nedělo a mezi vězni vzrůstala nervozita. Když minuly i Velikonoce, nálada se zvrátila do stavu beznaděje a zlosti. Prezidentu Zápotockému muselo v té době ustavičně zvonit v těch velkých uších, neboť se na jeho hlavu snášela mnohá nespisovná adjektiva. Zklamání se rozhostilo nejen v NPT a vězeňských ústavech, ale i v rodinách, které čekaly na návrat někoho ze svých blízkých. Prezident nakonec amnestii přece jen udělil 4. května 1953.

Jaké k ní vedly tedy důvody?

Dostupné historické prameny to výslovně neuvádějí, ale souviselo to se situací v Sovětském svazu po smrti Stalina. Mocenský zápas uvnitř Komunistické strany Sovětského svazu byl pro československé komunisty nepřehledný, nevěděli, co se tam děje, natož pak, jak to dopadne… Lavrentij Berija, první náměstek předsedy vlády a ministr spojených ministerstev bezpečnosti a vnitra, amnestii navrhl a předsednictvo Nejvyššího sovětu SSSR ji schválilo 27. března 1953.

Jak byla nakonec koncipována Zápotockého amnestie?

Návrh na amnestii prezidenta republiky předkládalo ministerstvo spravedlnosti. První porada, jíž se dále zúčastnili zástupci ministerstva vnitra, národní obrany a generální prokuratury se konala 14. dubna. V popředí jejich zájmu byla zejména problematika retribučních vězňů a kulaků. Zástupci generální prokuratury navrhovali, aby z amnestie byli vyňati kulaci, a to takovým způsobem, že by se amnestie nevztahovala na případy, kdy jako vedlejší trest bylo vysloveno propadnutí jmění. Setkalo se to však s nesouhlasem všech ostatních účastníků porady. Převážily argumenty proti: 1) úprava by postihla nejen kulaky, nýbrž, zejména při částečném propadnutí jmění, též střední rolníky, a to hlavně střední rolníky na Slovensku, 2) bylo by třeba i stanovit výjimku pro věci retribuční, protože propadnutí jmění bylo obligatorním trestem, 3) vynětí právě tohoto trestu z amnestie by působilo nevhodně, kdyby se tak mělo stát výslovným ustanovením.



Nahoře průvodka k amnestii prezidenta / Vlevo prezenční listina představitelů komunistického Československa, kteří připravovali amnestii z 4. května 1953 (zdroj: Národní archiv) / Amnestie retribučních vězňů zaměstnávala Státní bezpečnost (zdroj: Archiv bezpečnostních složek)

Na příštím jednání, které se konalo 16. dubna, zástupci ministerstva národní bezpečnosti upozorňovali, že uskutečnění amnestie v navrženém rozsahu by znamenalo, že by bylo ohroženo plnění výrobních plánů zejména v dolech, hutích, lomech, cihelnách a opatření by zejména dost citelně postihlo těžbu uranu na Jáchymovsku. Ministerstvo rovněž doporučilo v širším měřítku, než bylo navrženo amnestovat odsouzené osoby práce neschopné. Náměstkovi předsedy vlády Zdeňku Fierlingerovi mělo poskytnout podklady se statickými údaji, jak by se amnestie dotkla početních stavů v nápravných zařízeních, pokud by na jejím základě promíjely tresty odnětí svobody do jednoho roku, z delších jedna třetina nebo jedna čtvrtina. V návrhu amnestie se pak vypustilo označení „práce neschopný“ a místo toho se uvádělo označení „muži starší 60 let, ženy starší 55 let“.

Vězni byli pro komunistické hospodářství důležitou pracovní silou. Jak amnestie odliv pracovních sil řešila?

Ministerstvu pracovních sil, které působilo do léta 1957, se v návrhu amnestie nezamlouval odliv pracovních sil, nicméně se zavázalo, že se bude snažit nahradit chybějící pracovníky náborem z řad propuštěných, dále že se bude snažit umístit ostatní, kteří se nedají náborem získat pro dosavadní pracoviště, na pracoviště v podobném oboru, ale poblíž místa jejich bydliště. Ministr národní bezpečnosti Karol Bacílek dostal za úkol, aby učinil opatření k doplnění stavů vězňů v Jáchymovských dolech tak, aby normální chod závodu nebyl ohrožen. Pracovní chod nebyl skutečně narušen, amnestované osoby nahradil přísun nových politických vězňů.

Jak amnestii prožívali samotní vězni? Dochovali se o tom nějaké písemnosti, záznamy, dopisy, osobní vzpomínky?

Na amnestii z roku 1953 vzpomínal třeba vynikající novinář, který po válce začínal v liberecké Stráži severu, a sociální demokrat staré školy, Jiří Loewy. Ten byl jako osmnáctiletý v listopadu 1948 odsouzen za „pobuřování“ a „sdružování proti státu“ k šesti rokům odnětí svobody. Vzpomínal, že byl z vězeňského oddělení brněnské nemocnice u svaté Anny převezen do věznice na Mírově. Vězni dobře věděli, že nikoho nepouští do civilu neoholeného. A tak druhého dne, 5. května 1953, pořád očekávali holiče, který se nedostavoval. Utvrzovalo je to v domněnce, že jde o podraz. Když je potom dovedli do skladu, kde dostali všelijaké kusy oblečení a museli podepsat, že to do týdne vrátí, začali věřit, že je snad přece jen hodlají propustit. Očekávání ještě zesílilo, když jim vyplatili „úspory“, což v Loewyho případě bylo něco přes tisíc korun ve staré měně. Lidé v Chřibské, kde tehdy bydlel, ho přijali vřele a laskavě, nekomunisté i komunisté. Domů se vracel s padesáti kilogramy živé váhy. Po roce stonání byl přeřazen mezi invalidní důchodce, avšak bez nároku na důchod.

Kolika vězňů se nakonec prezidentská amnestie Zápotockého z roku 1953 dotkla?

Konečný návrh amnestie schválila vláda 28. dubna a poté tento dokument předložil předseda vlády Viliam Široký k podpisu prezidentu republiky Antonínu Zápotockému.
Celý proces amnestie byl poměrně komplikovaný, dílčí početní závěry jsem shrnul ve svém příspěvku na semináři (celý příspěvek zde), ale lze říci, že stav vězňů v Československé republice se po amnestii v květnu 1953 snížil přibližně na 32 000 odsouzených.

Děkujeme za rozhovor.


Řešení amnestií se v některých případech protáhlo i na několik let (zdroj: Archiv bezpečnostních složek)

f

Připravil MARTIN VACEK

Související: