OHLÉDNUTÍ: 70 let od amnestie prezidenta Zápotockého

Doc. PhDr. Jaroslav Rokoský, Ph.D.

(12. 5. 2023) – Ve spolupráci s Muzeem družstevnictví uspořádal ve čtvrtek 4. května 2023 Ústav pro studium totalitních režimů seminář k výročí 70 let od amnestie prezidenta Antonína Zápotockého s podtitulem Amnestie, „kulaci“, společnost. Na semináři vystoupili k tématu historici Petr Blažek a Jaroslav Rokoský.

Před 70 lety bylo stalinské Československo již pevnou součástí sovětského bloku. Vězeňské poměry byly drsné, společenství vězňů neuvěřitelně pestré, možnost propuštění při vysokých trestech v nedohlednu. Na společné cele spolu žili, či spíše přežívali váleční hrdinové, kteří bojovali na frontách druhé světové války nebo se účastnili domácího odboje, demokratičtí politici, kněží, univerzitní profesoři, obyčejní lidé nejrůznějších profesí, ale i komunisté, kolaboranti, udavači a vrazi. Po nástupu Antonína Zápotockého do prezidentského úřadu 21. března 1953 se očekávalo – v duchu tradice a po sovětském vzoru – vyhlášení amnestie. Zápotocký s jejím vyhlášením ale váhal, až 4. května 1953 ji přece jen vyhlásil. Její znění, a především praktický dopad nejen na samotné vězně, ale i celou společnost, ve svém příspěvku na semináři přiblížil docent Jaroslav Rokoský:

Amnestie Antonína Zápotockého měla aboliční, agraciační a rehabilitační charakter. V případě abolice jde o zastavení soudního řízení udělením milosti, u agraciace, že pravomocně uložený trest nebo jeho nevykonaná část jsou zcela nebo zčásti zrušeny. Amnestie se skládala z preambule a deseti článků. V preambuli se reflektovalo úmrtí Klementa Gottwalda, coby moudrého vůdce pracujícího lidu na cestě k socialismu, a jednota „čs. lidu“, která skýtala záruku, že základy státního a společenského zřízení budou ještě více upevněny, jestliže se těm, kteří se provinili proti zákonům, poskytne příležitost, aby se „jako svobodní občané zapojili do budovatelského úsilí všeho lidu“.

Amnestie (nejvíc) pro dělníky

Kolika odsouzených osob se týkala? Prominutí, snížení nebo změna trestu se vztahovala podle amnestie na tresty, které dosud nebyly zcela vykonány a byly pravomocně uloženy do 4. května 1953, tedy do dne amnestie. Dále na tresty, jež byly ukládány po 4. květnu 1953, tj. po dni amnestie, ovšem za činy spáchané přede dnem prohlášení amnestie. V součtu na celém území ČSR se to týkalo 13 018 osob. Z nich 65,5 % tvořili dělníci, 17,5 % jiní zaměstnanci, 17 % úředníci, osoby se samostatným povoláním, zemědělci a členové JZD a jen v 18 případech kulaci.

Prominutí jedné třetiny pravomocně uloženého trestu, nejméně však jednoho roku, u mladistvých dvou let a nepřevyšoval-li takový trest jeden, resp. dva roky, se vztahoval na 44 814 odsouzených. Tento údaj zahrnoval počet amnestovaných těhotných žen a žen, které pečovaly o dítě mladší než 10 let (týkalo 2418 žen) a zahrnoval amnestii pro osoby, které trpěly těžkou, nevyléčitelnou chorobou, nebo které byly starší 60 (muži) a 55 (ženy) let, což se týkalo 361 osob. Největší počet amnestovaných se rekrutoval opět z dělnického prostředí.

Podle čl. III amnestie byl snížen trest odnětí svobody na doživotí v trest dočasného odnětí svobody na 20 let, což se týkalo 140 osob (například generála Kutlvašra – pozn. red.). Účinky zahlazení podmíněně uložených trestů, a to v posledních pěti letech, se vztahovaly na 71 389 odsouzených. Amnestie bylo podle prvních čtyř článků rozhodnutí účastno 129 361 osob.

Podle čl. V. amnestie byly prominuty peněžité tresty nepřevyšující 20 tisíc korun (Kčs). Byl-li takový trest z části zaplacen, byl prominut dosud nezaplacený zbytek trestu. Vztahovalo se to na celkem 20 630 osob, jimž bylo prominuto celkem 78 035 726 Kčs ve staré měně a 418 000 Kčs v nové měně, tedy na osobu 3879 Kčs staré měny a 167,13 Kčs nové měny. Počet 20 630 osob nerozšiřoval počet amnestovaných osob, byl zahrnut již v prvních čtyřech článcích amnestie (tedy se dotkl 129 361 osob). Trestní řízení bylo zastaveno, a to podle čl. 7 amnestie, proti 35 198 osobám na celém území Československa.

Pro politické vězně byl klíčový článek IX., v němž se uvádělo, že amnestie se nevztahuje na velezradu, sabotáž, vyzvědačství a obdobné trestné činy. Amnestie se nevztahovala ani na rozkrádání a poškozování národního majetku a majetku lidových družstev, pokud byl za ně uložen trest více než pět let. Vyloučeny byly dále z amnestie tresty smrti a tresty vedlejší, kromě peněžitých trestů do 20 000 Kčs.

Amnestie retribučních vězňů zaměstnávala Státní bezpečnost / Dne 12. května 1953 bylo zrušeno nařízení, podle nějž musely krajské správy StB denně podávat zprávy o průzkumu veřejného mínění a náladách obyvatelstva (zdroj Archiv bezpečnostních složek)

Podpisy prezidenta Antonína Zápotockého a předsedy vlády Viliama Širokého pod amnestií (zdroj Národní archiv)

Retribuční vězni

Prezidentská amnestie Antonína Zápotockého ze dne 4. května 1953 se nevztahovala ani na retribuční trestné činy. Výjimku tvořily osoby, u nichž ministr spravedlnosti po přezkoumání odsouzení shledal, že jsou vzhledem k nebezpečnosti činu pro společnost, a se zřetelem na jejich chování ve výkonu trestu, uznáni ke snížení trestu. V takových případech mohl toto snížení navrhnout prezidentu republiky k individuálnímu rozhodnutí.

Ve věcech retribučních tedy probíhala individuální amnestie. Ministr spravedlnosti se měl řídit doporučením komise, jejíž členy jmenovali ministři spravedlnosti, národní bezpečnosti a generální prokurátor. V praxi to vypadalo tak, že komise byla ustavena koncem května 1953 a začátkem června začala návrhy projednávat. Materiály pro návrhy komise připravoval referát pro věci retribuční, který byl zřízen ihned po vyhlášení amnestii při HSOS/5 ministerstvu spravedlnosti. Při projednávání návrhů se komise řídila především třemi hledisky: 1.) míra zavinění a společenská nebezpečnost trestné činnosti odsouzeného se zřetelem na poměry z pohledu roku 1953; 2.) třídní profil odsouzeného a 3.) chování odsouzeného a stupeň převýchovy ve výkonu trestu. Posudky o tom podávalo velitelství ústavů nápravných zařízení.

Jak přezkoumávání trestů retribučních vězňů dopadlo? Do konce října 1953 projednala komise 4527 případů. Z toho počtu bylo doporučeno 3772 případů k udělení milosti a v 755 případech nebylo shledáno důvodů k doporučení milosti prezidenta republiky. Z doporučených návrhů na udělení milosti připadlo 2493 na Němce, 1161 na Čechy, 82 na Slováky, 11 na Maďary a 25 na jiné národnosti. Do skupiny Němců byly zahrnuty všechny osoby, které byly německé národnosti nebo za okupace se k Němcům přihlásily. Z celkového počtu navržených k udělení milosti bylo 66 % Němců. Nutno ale ještě dodat, že dále bylo třeba projednat dalších 150 případů, k nimž komise do konce října 1953 nedostala potřebné podklady.

Jiná, a to ještě naléhavější, potíž zněla: Co s amnestovanými Němci? Jestli je odsunout nebo zařadit do pracovního procesu či zdravotnických zařízení. Řešilo se to na meziministerských poradách mezi ministerstvy zahraničních věcí, ministerstva vnitra, pracovních sil a zdravotnictví. Poměrně se to vleklo, což brzdilo dokončení této části amnestie. Problém odsunu se netýkal pouze amnestovaných osob. Ve středisku v Kunčicích byli soustředěni Němci, kteří si tresty již odpykali a čekali na odsun déle než rok. Domáhali se provedení odsunu dokonce i pohrůžkou stávky. Většina podle retribučních předpisů odsouzených Němců, neměla zájem na setrvání v ČSR, poněvadž měla rodinné příslušníky v Německé demokratické republice, nebo jako tomu bylo ve většině případů, v Německé spolkové republice. Situaci komplikoval fakt, že amnestie nepromíjela ztrátu čestných práv občanských, u většiny z nich vyslovená. Vzhledem k vysokému průměrnému věku retribučních vězňů a jejich poměrně špatnému zdravotnímu stavu, to byla překážka k dosažení důchodu. Ministerstvo spravedlnosti muselo řešit tyto případy individuálními návrhy na udělení milosti prominutím tohoto trestu v jednotlivých, zvláštního zřetele hodných případech, pokud si ovšem odsouzený o prominutí takového trestu požádal. Skutečnost, že amnestie nebyla ještě ve všech případech skončena, vedlo někde k roztrpčení dosud nepropuštěných odsouzených a ve vězeňském ústavu v Ostrově k zahájení hladovky u šesti odsouzených.

Závěrem

Průběh amnestie hodnotil komunistický režim vcelku kladně, jako doklad toho, že „poměry u nás jsou naprosto konsolidovány“. K průtahům docházelo jen ojediněle, hlavně u případů, kdy byly uloženy úhrnné nebo dodatkové tresty (několik trestných činů jedné osoby, z nichž některé podléhaly, jiné nepodléhaly amnestii, a několik rozsudků proti jedné osobě). Potíže nastaly u starých lidí, kteří spáchali čin před 4. květnem, ale k pravomocnému rozsudku došlo až po tomto dni (týkalo se to 47 osob). Byly účastny amnestie pouze jako jiné osoby, ztráceli však výhodu okamžitého propuštění, kterou by měly, kdyby došlo k rozsudku před 4. květnem. Případy byly sice řešeny individuálně, ale dosti zdlouhavě. Nepříznivě se projevila amnestie u osob potrestaných pro zanedbání výživy a výchovy (tedy notoričtí neplatiči alimentů). Bývali odsuzováni nejčastěji k podmíněným trestům, zahlazení odsouzení v důsledku amnestie je většinou nepolepšilo a jako na amnestované osoby si na ně stěžovaly matky jejich dětí.

Početní stav vězňů v Československé republice se po amnestii v květnu 1953 snížil přibližně na 32 000 odsouzených. V časech zostřujícího se třídního boje se amnestie politických vězňů příliš nedotkla, pokud tedy nebyly těžce nemocní s kratšími zbytkovými tresty. Většina politických vězňů to brala jako holý fakt a nadále pevně věřila, že přijde zvrat a komunistický režim se zhroutí.