Reflexe pražského jara

Téma pražského jara lze uchopit různými způsoby: většinou se soustředíme na klasifikaci jednotlivých politických frakcí, personálie, popis a výklad jednotlivých kauz a zahraničněpolitických souvislostí. Pražské jaro je ovšem stále neuzavřený příběh, který je dodnes interpretován z výrazně politických pozic. Na straně jedné dědici „osmašedesátého“ zdůrazňují autenticitu tehdejšího pohybu ke svobodě, inspiraci, kterou znamenalo pro politické myšlení i politickou praxi. Na straně druhé fundamentální liberálové hovoří o třetí cestě jako o cestě do pekel. Politická pozice tak determinuje hodnocení událostí. Jednou z možností jak se vyhnout těmto kulturním válkám mezi levicí a pravicí a vystoupit z pomyslného bludného kruhu jednostranných pohledů je tematizovat nikoli samotný rok 1968, ale jeho hodnocení, diskusi o něm. K tomu slouží soubor textů, které lze analyzovat každý sám o sobě, ale také jako celek. Cílem tohoto cvičení je ukázat žákům/ studentům odlišné hodnocení pražského jara. Sami dojdou k poznání, že hodnocení historických událostí je podmíněno odlišnými politickými hledisky. Učitel toto poznání moderuje, kultivuje a rozvíjí. Tento námět samozřejmě nenahrazuje samotný výklad o roce 1968, spíše ho doplňuje, případně také problematizuje. V ideálním případě vrcholí diskusí mezi žáky/studenty. Texty lze použít variabilně, rozsah cvičení můžete přizpůsobit svým časovým možnostem. Minimální čas pro reflexi by neměl být kratší než 20 minut.

Soubory ke stažení


Havel 1969

V této chvíli záleží právě na Vás, zda československá politika, resp. komunistické hnutí dokáží nabídnout i jiný model chování a zmobilizovat v lidech i společnosti jejich jiné, lepší síly. Ostatně ani na tom, že se v tak tíživé situaci ocitáte dnes sám, nejste tak docela bez viny: sám jste přece – byť zajisté v dobrém úmyslu – umožňoval svou politikou proces systematické demobilizace celé té nebývale silné fronty širokých vrstev, jež se tu spontánně zformovala především proto, aby šla – spolu s Vámi – za společnou věcí bez ohledu na nebezpečí s touto cestou spojená. Jako přesvědčený zastánce vedoucí úlohy strany a jejího demokraticko-centralistického principu jste přitom zároveň sám, dobrovolně a v duchu svého přesvědčení bral na sebe – i ve chvílích největšího rozmachu demokratizačních reforem – velký kus rozhodovacích pravomocí od nás všech, obyčejných občanů (navíc většinou nestraníků), nyní se pouze vytvořila situace, kdy vedoucí postavení, jež jste si nárokoval a jež jste také – byť daleko zaslouženěji než jiný – měl, staví před Vás povinnost jednat za nás ostatní i v jiném smyslu než v jakém jste byl zvyklý: nikoliv ve výkonu moci, ale ve vzdoru proti ní.

(Václav Havel, Dopis Alexandru Dubčekovi z 9. srpna 1969, in: Václav Havel, Do různých stran, Praha 1990, s. 428 – 441)

  • Otázka 1: V tomto úryvku se Havel dotýká problému legitimity a zodpovědnosti. Co (byť skrytě) Dubčekovi vytýká? Na co apeluje?

Černý 1972

(reflexe toho, že byl v roce 1968 odposloucháván Stb)
Bizarně ironickou chuť dodávala však celé této situaci skutečnost, o které moji odposlouchávači neměli tušení: věděl jsem (zdůraznil VČ), že jsem odposloucháván. Byl jsem na to pozdě sic, ale přece během pražského jara upozorněn hned čtyřikrát, a to z prostředí nejoficiálnějšího: z prezídia vlády, ze závodní organizace KSČ na Karlově univerzitě, z výboru svazu spisovatelů, nakonec i z dubčekovských kruhů samotného ministerstva vnitra. …. A bylo posléze i proč žasnout nad povahou a možnostmi celého „obrodného“ dubčekovského vládního trendu: místo aby mi vzkazovali, měli jeho vysocí činitelé prostě zamezit a zakázat nezákonné „bezpečnostní“ metody, jakmile se o nich dozvěděli! Byla tedy jejich reálná moc nad poměry, které ústy hlasitě „ozdravovali“, tak malá? Co říci o ministrovi vnitra, jenž se dá povolat výslovně k nápravě metod tohoto ministerstva, horlí, hlásá a slibuje, a za jehož zády si jeho podřízení klidně vedou dál svou? Bylo nad čím vrtět hlavou, a koho u nás ještě něco překvapuje, může jí vrtět dosud!

(Václav Černý, Paměti III, Praha 1992, s. 610 – 611)

  • Otázka 2: Je charakteristické, že ve svých rozsáhlých pamětech se Černý, celoživotní kritik totalitarismu dotýká tématu pražského jara zcela okrajově. V uvedené pasáži shrnuje své názory na pražské jaro. Jak jej hodnotí?

Pithart 1977

Zůstává otázkou, kterou na tomto místě jen zdánlivě odbočuji od tématu, zda dlouhý návyk na předběžnou cenzuru, která je v totalitním režimu vždy „liberálnější“ praxí než pokrytecký stav „bez cenzury“ se spolehlivě obsazenými redakcemi, zda tento návyk neotrávil způsob psaní v roce 1968. Bude sporné tvrzení, že novináři a publicisté neosvědčili tehdy dost zdrženlivosti, mnozí je budou nejspíš právě z tohoto hlediska chválit. Vědomou zdrženlivost však vskutku nebylo možno pozorovat. Spíše její opak. Politikové se obávali ztráty popularity a nechtěli, aby se vztahy ke spojencům ještě zhoršovaly, a proto dělali to nejhorší, co mohli: míru svého znepokojení zlehčovali, a pokud ke zdrženlivosti nabádali, činili to jen neurčitě a rozpačitě. A tak byli novináři a publicisté odkázáni na svůj politický instinkt a ten nebyl příliš vyvinut. … Pravda ve vědeckém sporu nebo v ideologické disputaci (i tam je často jen subjektivním pocitem) je něco docela jiného než pravda v politice. „Zvítězit“ na stránkách novin ještě vůbec neznamená zvítězit politicky. A právě intelektuálové této iluzi tak snadno a rádi podléhají! Rozjařeni vítězstvím stupňují výši sázek a jdou do ještě choulostivějších sporů a tak nakonec vyvolávají docela myslný obraz o skutečném poměru sil (zdůraznil PP). V takové náladě pak všichni ztrácejí trpělivost, požadují stále víc a víc, přestávají myslet na zadní kolečka – a jedné noci jsou zcela zaskočeni vpádem vojsk, ačkoli se zdálo, že už dávno zvítězili na plné čáře.

(Petr Pithart, Osmašedesátý, Praha 1990, s. 49 – 50)

  • Otázka 3: Pithart v této stati staví problém zodpovědnosti jinak než je v podobných reflexích běžné. Z jakého úhlu pohledu hodnotí aktéry pražského jara?

Císař 2005

Čestmír Císař vydal obsáhlé svědectví o dění v roce 1968, ve kterém sám jako významný účastník figuroval. Následující pasáže jsou reflexí nastupující normalizace po nástupu G. Husáka v dubnu 1969 k moci. Jak je patrno, na plénu ÚV jsem nevystoupil. Dočkal jsem se za to pokárání. V kuloárech mne zastavil František Kriegel a vyčítavě poznamenal: „Čekal jsem, že vystoupíš, ale ty nic!“ Cítil jsem hořkost v jeho tónu a chápal jeho zklamání. Vždyť jsme se znali od prvních poválečných let z aparátu KV KSČ v Praze a v 60. letech jsem se sblížili v odporu k Novotného režimu. … Po srpnu jsme se vídali už jen občas v parlamentě, kde jsem mohl pozorovat Krieglovu psychickou proměnu: obrodné názory nezměnil, spíše si je upevnil… Nyní koncem května 1969 jsem se přiřadil k těm, kdo volili ústup a taktizování pro jeho vkus ponižující a snad i zbabělé. Rozhodl se zachovat si hrdost zásadového reformátora a zraňoval ho postoj každého soudruha přijímajícího normalizační opatření s chtěnou nadějí, kterou on už měl za marnou.

(Čestmír Císař, Paměti, Praha 2005, s. 1092 – 1093)

  • Otázka 4: Císař se ve svém textu věnuje především reflexi jedné z výrazných postav pražského jara – Františka Kriegla. Srovnává jeho postoj a činy se svými. Jak toto srovnání vyznívá?

Otázky založené na srovnání textů

  • Otázka 5: srovnejte Havlovu úvahu o zodpovědnosti s úvahou Pithartovou
  • Otázka 6: srovnejte Pithartovu úvahu s textem Císařovým
  • Otázka 7: Který z uvedených textů má k pražskému jaru největší distanc?
  • Otázka 8: Pokuste se identifikovat, kdo z autorů zastával aktivně myšlenky pražského jara

Další námět na práci s texty (vhodné i pro ZŠ)

Práce ve dvojicích: Studenti ve dvojicích interpretují texty: 1. student: Havel, Černý, 2. student: Pithart, Císař

Úkoly:

  • Otázka 9: Převyprávějte sousedovi obsah přečtených textů.
  • Otázka 10: Jeden z Vámi sledované dvojice autorů je vždy k pražskému jaru kritičtější. Který to je? Svoje rozhodnutí zdůvodněte.
  • Otázka 11: Pokuste se odhadnout, který z autorů zastával ideje pražského jara. Svoje závěry zdůvodněte.