PŘÍBĚH: Vojenský obrněný transportér jako symbol 20. století

V Moravském Krumlově je nově k vidění reflexe 20. století, kterou v zámeckém tunelu připravil Ústav pro studium totalitních režimů v čele s Mgr. Blankou Mouralovou. Expozici vévodí model (německého) vojenského obrněného transportéru, kterému se v Československu říkalo „hakl“. Je svařen z trubek, připomíná dětskou prolézačku a skutečně se do něj dá vlézt. Shodou náhod jej svařoval uprchlík z Ukrajiny, který kvůli válečnému zranění už nemůže bojovat a před ruským agresorem utekl s celou rodinou do České republiky. Jmenuje se Vitalij.

Bojoval jste ve válce na Ukrajině v roce 2014. Jak jste se dostal do armády?

V roce 2012 jsem podepsal smlouvu do ozbrojených složek Ukrajiny. Prošli jsme velmi dobrým výcvikem, protože naše 72. brigáda se připravovala na nasazení v Kosovu. Když došlo k anexi Krymu, povolali nás do boje. Mě s mým obrněným vozem převeleli ke speciálním jednotkám jako jednotku rychlého nasazení. Abychom v případě, kdy dojde k útoku na nějaké kontrolní stanoviště, rychle zareagovali a dokázali útok odrazit. K prvním ostrým střetům došlo v Mariupolu, potom nás přesunuli k Luhansku. Při jedné z akcí jsme doprovázeli zásobovací kolonu se střelivem a potravinami. Dostali jsme se do ostré střelby, ale mně se podařilo naši techniku ze střelby vyvézt do bezpečí. Za to jsem dostal vyznamenání.

V bojích v roce 2014 jste byl vážně zraněn. Jak k tomu došlo?

Utrpěl jsem zranění v boji. Byl právě režim příměří. Měli jsme na hranici umístit své pohraničníky. Když jsme tam přijeli, začal boj. Přede mnou jelo bojové vozidlo a v něm příslušníci 3. pluku speciálních jednotek spolu s naším velitelem. Jejich auto vyletělo do povětří. Začalo ostřelování. Já se svým vozem jsem je kryl. Snažil jsem se jim udělat prostor pro to, aby se mohli stáhnout, ale vedle mě vybuchla bomba, která byla zakopaná pod zemí. Snažil jsem se aspoň kluky krýt, těm se nakonec povedlo ustoupit. Bránil jsem se střelbou, ale sám jsem vyletěl do vzduchu. Pak už si pamatuji jenom, že jsem v sanitce a ta je pod palbou. Potom už vrtulník, Dněpropetrovsk a nemocnice. Měl jsem velice silný otřes mozku, ztratil sluch. Dlouho jsem ležel v kómatu. Jen tak tak jsem se z toho vylízal…

Vrátil jste se pak ještě do armády?

Chtěl jsem. Absolvoval jsem ale zdravotní prohlídku před komisí a ta mi řekla, že na základě zdravotních výsledků mě propouští. Během půl dne mě propustili. Snažil jsem se dostat na smlouvu k jiné jednotce, ale nikdo mě nechtěl vzít, nikdo nechtěl přijmout odpovědnost, protože po silném otřesu mozku došlo k určitým menším změnám a při takových věcech, jako jsou výbuchy nebo podobně, by mohlo dojít k tomu, že bych se přestal ovládat. Mohl bych možná začít střílel a neuvědomovat si, co dělám, jestli střílím do svých nebo do cizích. Když letos začala další válka, zavolal jsem bývalému veliteli svého praporu a bývalým spolubojovníkům, někteří z nich v té době už byli veliteli rot, ale nikdo z nich mě už nechtěl přijmout.

Realizace probíhala u sochaře Čestmíra Sušky, vedl ji pan architekt David Jánský, svařoval mladý válečný invalida z Ukrajiny (vlevo), v lakovně dostal hakl konečnou vizuální podobu (vpravo)

Jak se cítíte nyní?

Řekněme, že po válce se všechno změnilo. Všechny hodnoty se v mém životě změnily, úplně se změnil můj pohled na svět. Před válkou bylo všechno takové lehké, veselé, ale po válce už je to úplně jiné. Na všechny věci už se dívám úplně jinak. Někdy se mi ani nechce radovat. Jsem starý, v hlavě jsem po válce starý.

Kdy jste se narodil?

V květnu roku 1991.

Co jste dělal po službě v armádě?

Před armádou jsem se učil na svářeče, tak jsem se k tomu vlastně vrátil. Nastoupil jsem do práce a dařilo se mi. Vypracoval jsem se na vedoucího směny, pak ale zase začala válka. Firmu částečně rozbombardovali. Musel jsem odjet.

Kdy jste odjel s rodinou z Ukrajiny?

Odjet z Ukrajiny jsem nejdřív neměl vůbec v plánu. Když mě nevzali zpátky do armády, dal jsem se dohromady s partou podobných chlapů a rozhodli jsme se klukům, kteří bojují, pomáhat a vozit jim na kontrolní stanoviště jídlo a pití. Pomáhali jsme také civilním obyvatelům, rozdávali jsme jim vodu. Ale pak začalo silné ostřelování, letecké nálety, a protože máme malé děti, bylo hrozné vidět ten jejich strach. Děti se bály, v noci nespaly, při každém podezřelém hluku běžely do sklepa. Byl to život v neustálém napětí, tak jsme se rozhodli, že prostě musíme odjet. Na cestu jsme se vydali 5. března a za hranice se dostali po pěti dnech a 13 hodinách čekání na hranicích. Za nimi už to bylo fajn. Docela rychle jsem se adaptoval, měl jsem ke komu přijet, mám tu bratra. U něj jsem se seznámil s Davidem a ten mi pak ukázal váš projekt. Hodně zajímavá věc.

Vitalijovi se práce nas haklovi zamlouvala. Celkovou odolnost exponátu vyzkoušelo takřka kompletní osazenstvo lakovny, samí urostlí chlapi (vpravo)

Jak se vám dělala zbraň?

Mně se to líbí, zbraň mi to ani moc nepřipomínalo, bral jsem to spíš jako výstavní exponát. Ne všechno se mi hned napoprvé povedlo, občas jsem musel něco předělat, vyrovnat, natahovat, vyřezat, vyklepat a tak podobně, ale celkově to byla fajn práce.

Chcete zůstat v Česku?

Už jsem o tom přemýšlel a stále více se kloním k odpovědi, že ano. Líbí se mi tady pracovat. Kvůli klidu. Na Ukrajině panuje ve firmách na všech pozicích velký tlak, ředitelé nebo obecně lidé ve vedoucích pozicích, neustále někoho peskují a tlačí na lidi. Když jsi v takovém prostředí, těžko se ti pracuje. A samozřejmě je u vás úplně jiný plat za práci. U nás se lidská práce příliš necení. Taky jsou tady větší možnosti, z Ukrajiny se jednoduše nemůžeš sebrat a odjet do jiné země třeba na víkend. Tady si úplně v klidu zajedeš do jiného města, do jiné země a zase se vrátíš zpátky.

Kdo z vaší rodiny zůstal doma na Ukrajině?

Bratr a sestra, dědeček, máma, otčím, a také dvě babičky mé manželky. Nechtěli odjíždět. Starší lidé říkají, že je lepší umřít doma. Moje máma taky odmítla jet, protože otčím je po mrtvici, a musí se také ještě starat o dědečka. Můj bratr žije v Charkově nedaleko místa, kde jsme bydleli my. Sestra s mámou a dědou žijí v Izjumu, ve městě, které je v tuto chvíli ze tří čtvrtin kompletně zbořené Tři měsíce byli bez světla a plynu. Já jsem se s ní poprvé spojil po třech měsících.

Myslíte si, že ruští vojáci dojedou i k nám?

Myslím, že ne. Vždyť oni nedokážou obsadit ani jediné město u nás. Když Bůh dá, tak s pomocí Evropy a celého světa nedokážou zlomit ukrajinský lid. Všichni pořád říkají, že Rusové a Ukrajinci jsou bratři. Vždycky to tak říkali. Ale já jsem v roce 2014 pochopil, že jsou to obyčejní zbabělci. Jediné, co dokážou, je bojovat proti ženám, dětem a neozbrojeným lidem, ale jakmile vidí normální odpor, utíkají. Nepamatuju na takové počty padlých vojáků. Copak si myslí, že pomocí jednoho praporu porazí celou Ukrajinu jako se jim to podařilo v Gruzii? Podle mě jim to mělo být jasné už od roku 2014. Pokud moc chtěli něco takového udělat, měli to být už v tom roce 2014, protože tehdy, když jsme šli do války, neměli jsme vůbec nic. Měli jsme jen sovětskou výzbroj. Tenkrát by se jim to možná povedlo, dnes už ne!