Předsedkyně Rady ÚSTR MacDonagh-Pajerová slaví narozeniny

(8. 1. 2025) – Předsedkyně Rady Ústavu pro studium totalitních režimů Monika MacDonagh-Pajerová slaví dnes své narozeniny. Připojujeme se ke gratulantům a přejeme vše dobré.

Monika MacDonagh-Pajerová se narodila v severočeském Janově v roce 1966. Vystudovala anglistiku a skandinavistiku na Filozofické fakultě UK. V roce 1989 byla spoluorganizátorkou studentských časopisů, demonstrace na Albertově a tiskovou mluvčí stávkujících vysokoškolských studentů. Poté působila na ministerstvu zahraničí jako kulturní atašé na velvyslanectví v Paříži, následně byla administrátorkou kulturního výboru Rady Evropy ve Štrasburku a pracovala také jako mluvčí MZV. V současné době působí v pražské pobočce New York University (od roku 2004), od roku 2014 jako vysokoškolská pedagožka vyučuje americké studenty rovněž na Univerzitě Karlově v rámci Ciee a na Anglo-American University v Praze. Z cizích jazyků ovládá angličtinu, francouzštinu, němčinu, švédštinu a ruštinu. Je držitelkou Ocenění účastníka odboje a odporu proti komunismu ČR a rytířkou Řádu za zásluhy o podporu evropské spolupráce Francie. Dlouhodobě se věnovala pořadům o Evropské unii ve veřejnoprávních médiích, je spoluautorkou a editorkou řady knih a publikací. Do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů byla zvolena v listopadu 2022. Mezi lety 2022 a 2024 byla místopředsedkyní Rady ÚSTR, od října 2024 pak její předsedkyní.

Monika MacDonagh-Pajerová je stále aktivní ve veřejném prostoru. Na nedávné mezinárodní konferenci ÚSTR (Ne)vyrovnání se s komunistickou minulostí moderovala blok Na naši současnost vrhá stín minulost. V této souvislosti mj. uvedla: „Já si myslím, že když nějaká země, nějaký národ ze 100 let své historie žije padesát let buď v nacismu nebo v komunismu, anebo v něčem, co se rozhodně nedá nazývat demokracií, tak to prostě stopy na duši a mentalitě toho národa zanechá strašlivé … Vnímám to čím dál tím více tak, že minulost, současnost a budoucnost je vlastně nějaký jeden proud času a prostoru. Že my, lidé, jsme vlastně stále podobní nebo skoro stejní, že máme stejné naděje a stejné strachy a že nám vlastně jde o podobné věci. Jenom často nejsme vůbec schopni si to nějak sdělit. A to ani my, kteří si říkáme demokraté nebo liberálové či lidé středu, mezi sebou … Čeká nás v tomto směru proto asi nekonečná práce.“