Pozvánka na festival „Maďarský film proti totalitě“ (kino Aero, 1.–3. října 2010)

Filmy, jež se kriticky vyrovnávaly s obdobím stalinismu, vznikaly ve všech státech sovětského bloku i v Jugoslávii. Nikde však nebyla jejich tvorba tak systematická jako v Maďarsku, jehož historická zkušenost byla obzvláště krutá (deportace, politické procesy, internační tábory, ozbrojené povstání v říjnu 1956 a jeho rozdrcení Sovětskou armádou). První vlnu reflexe přinesla, podobně jako u nás, šedesátá léta, srov. filmy Deset tisíc sluncí (Ferenc Kósa, 1965), Svěží vítr (Miklós Jancsó, 1969), Dny čekání (Károly Makk, 1971). Po potlačení pražského jara bylo toto téma pro socialistické kinematografie opět tabu. Vrátilo se zásluhou Wajdova Člověka z mramoru (1976), po němž následovaly maďarské filmy Hřebčinec a Věra Angiová. Mezi roky 1978–1984 mělo v Maďarsku premiéru třináct „účtujících“ filmů, z nichž jen dva byly tehdy uvedeny do našich kin (ostatní jsme mohli zhlédnout díky Maďarskému kulturnímu středisku). Další vlna přišla na konci osmdesátých let. Na publikum své doby působily tyto filmy jako šokující svědectví o nelidských praktikách totalitního režimu. Vedle obžaloby nabízely také jistou empatii vůči idealisticky založeným komunistům, kteří se stali jeho nástrojem i obětí; tato lidská dimenze může dnes paradoxně překvapit zejména mladé diváky…