KONFERENCE: Tomáš Malínek o roli KSČ ve východní politice SPD

(6. 6. 2023) – Připravuje se již pátý ročník mezinárodní konference ze série Revolution accomplished. Communists in power, kterou organizují Ústav pro studium totalitních režimů, Ústav paměti národa (Slovensko), Ústav národní paměti (Polsko) a Výbor národní paměti (Maďarsko). Proběhne 4. a 5. října 2023 v Praze. Pro letošní konferenci s tématem Komunistické strany v sovětském bloku 1981–1985 a podtitulem Koroze systému právě probíhá tzv. Call for papers (s uzávěrkou přihlášek příspěvků 18. června 2023 – více zde), loňská konference se konala v Bratislavě a mapovala stejné téma v období let 1968-1980 (s podtitulem Belle epoque východního bloku?). Připomeňme si ji příspěvkem historika Tomáše Malínka z Ústavu pro studium totalitních režimů, který je zároveň i koordinátorem letošního ročníku.

O roli KSČ v „nové východní politice“ Sociálnědemokratické strany Německa (SPD)

Takzvaná nová východní politika, známá též pod německým názvem Neue Ostpolitik, byla západoněmeckým zahraničněpolitickým konceptem, jehož hlavními architekty byli Willy Brandt, jeden z nejvýznamnějších německých státníků 20. století, a jeho celoživotní nejbližší spolupracovník Egon Bahr. Koncept Ostpolitik vznikl primárně jako reakce na stavbu Berlínské zdi v roce 1961. Nejpozději od tohoto okamžiku bylo totiž zřejmé, že ke znovusjednocení Německa v dohledné době nedojde. Pro západoněmecké politiky to znamenalo, že v zahraniční politice (a zejména v politice vůči Východu) museli být mnohem aktivnější a méně se spoléhat na iniciativu ze strany svých západních spojenců (USA, Velké Británie a Francie).

Byl to právě Egon Bahr, který koncept Ostpolitik poprvé představil širší veřejnosti během svého slavného projevu v bavorském Tutzingu v roce 1963. Podstata Ostpolitik bývá často vysvětlována pomocí německého hesla: Wandel durch Annäherung (Změna skrze přiblížení). Jejím záměrem bylo postupné posilování politických, hospodářských, kulturních a mezilidských kontaktů mezi Spolkovou republikou Německo (SRN) a státy východní Evropy. Zastánci Ostpolitik chtěli nejprve uznat geopolitický status quo a následně jej na základě spolupráce napříč železnou oponou postupně měnit. Konečným cílem pak bylo úplné překonání německého a evropského rozdělení. Ostpolitik byla tedy konceptem dlouhodobým, který spíše než s rychlým kolapsem východoevropských komunistických režimů, počítal s jejich postupnou liberalizací. Již o tři roky později, tedy v roce 1966, mohla Sociálnědemokratická strana Německa začít s uváděním tohoto konceptu do praxe, nejprve jako slabší koaliční partner křesťanských demokratů (CDU/CSU), od roku 1969 jako nejsilnější vládní strana s Willy Brandtem jako spolkovým kancléřem.

„K navázání oficiálních diplomatických styků mezi SRN a ČSSR došlo až v roce 1973.“

Až do roku 1973 byl reálný vliv Ostpolitik na rozvoj vztahů mezi SRN a ČSSR pouze omezený. Na diplomatickém poli bylo dosaženo pouze dvou větších úspěchů. Tím prvním bylo otevření stálého obchodního zastoupení Spolkové republiky v Československu v únoru 1968. Západoněmecká obchodní mise měla sídlo v Praze na Václavském náměstí v hotelu Jalta. Budova jednoho z největších pražských hotelů sice vůbec nevyhovovala potřebám diplomatické mise, ale naprosto vyhovovala Státní bezpečnosti, která dění v hotelu monitorovala 24 hodin denně. Současně zřízené obchodní zastoupení ČSSR v SRN nesídlilo v hlavním městě Bonnu, ale ve Frankfurtu nad Mohanem. Druhým, dnes již téměř zapomenutým, raným úspěchem Ostpolitik byla dohoda z roku 1969 o odškodnění československých obětí pseudolékařských pokusů v koncentračních táborech. Na jejím základě obdržela ČSSR 7,5 milionu západoněmeckých marek. Až do roku 1989 se jednalo o jediné německé odškodnění československých obětí nacismu.

Hlavním architektem konceptu Neue Ostpolitik byl šéf strany SPD Willy Brandt (vlevo), jeden z nejvýznamnějších německých státníků 20. století a jeho celoživotní nejbližší spolupracovník Egon Bahr (zdroj: 2x Wikimedia Commons)

Velkým dílem k navázání širší spolupráce Německa a Československa přispěl také německý kancléř Helmut Schmidt z SPD, zde na snímku z roku 1981 při návštěvě USA (zdroj: Wikimedia Commons)

Okupace ČSSR vojsky pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 západoněmecké politiky šokovala, jejich odhodlání pokračovat v projektu Ostpolitik ale neoslabila. Spíše naopak. Okupace potvrdila jeden z hlavních postulátů „nové východní politiky“, který zněl: nejprve dohoda s Moskvou, pak jednání s ostatními východoevropskými státy. Co naopak politiky SPD doslova rozzuřilo, bylo sovětské zdůvodnění invaze jako nutné ochrany ČSSR před západoněmeckým revanšismem a militarismem. Takto byla invaze zdůvodněna i v československo-sovětské smlouvě a „dočasném“ pobytu sovětských vojsk v ČSSR z října 1968. Willy Brandt reagoval na tuto sovětskou rétoriku již den po zahájení invaze následujícím prohlášením: „Ještě nikdy neměla lež, kterou bylo ospravedlňováno bezpráví, tak krátké nohy.“ K navázání oficiálních diplomatických styků mezi SRN a ČSSR došlo až v roce 1973. Stalo se tak na základě pražské smlouvy podepsané 11. prosince 1973. Vyjednávání trvala s přestávkami více než dva roky, tedy výrazně déle než příprava ostatních „velkých“ východních smluv mezi SRN, SSSR, Polskem a NDR. Důvodem tohoto zpoždění byl československý požadavek na uznání neplatnosti mnichovské dohody z roku 1938 od „samého počátku“, tedy jako by nikdy neměla žádné právní důsledky. Taková formulace byla ale pro spolkovou vládu nepřijatelná. Za prvé by tak došlo ke zpochybnění právních jistot osob německé národnosti vysídlených po roce 1945 z Československa. Druhým, podle mého názoru ještě důležitějším, důvodem byly západoněmecké obavy z československých požadavků na válečné reparace. Výsledný text smlouvy byl proto kompromisem, který výše zmíněné problémy řešil pouze částečně.

„Československá strana měla v tomto jednání úplně jiné priority, především finanční odškodnění za období německé okupace.“

Potvrdilo se to již 12. prosince 1973, kdy se členové západoněmecké delegace v čele s kancléřem Brandtem setkali na Pražském hradě s generálním tajemníkem ÚV KSČ Gustávem Husákem. Západoněmecká delegace chtěla mluvit především o liberalizaci československé vystěhovalecké politiky vůči občanům německé národnosti, kteří chtěli odejít do SRN. To ale Gustáv Husák odmítl s odkazem na údajný nedostatek pracovních sil v ČSSR. Československá strana měla v tomto jednání úplně jiné priority, především finanční odškodnění za období německé okupace. V tomto případě byl naopak neústupný Willy Brandt, který jakoukoliv diskuzi na toto téma odmítl. Jinými slovy, obě strany měly od právě podepsané pražské smlouvy a normalizace vzájemných vztahů naprosto odlišná očekávání. Spolková vláda chtěla řešit především otázky budoucí spolupráce, KSČ především otázky minulosti. Jediné, na čem se dokázaly obě strany bez větších problémů shodnout, byl společný zájem na intenzivnější obchodní výměně mezi oběma státy.

Německé vystěhovalectví bylo hlavním tématem také při prvním setkání nového spolkového kancléře Helmuta Schmidta (SPD) a nového československého prezidenta Gustáva Husáka, které proběhlo během finální fáze helsinské konference 30. července 1975. Kancléř Schmidt byl tentokrát o něco úspěšnější než jeho předchůdce Brandt dva roky předtím. Zatímco v letech 1973–1975 počet udělených vystěhovaleckých víz klesal, po helsinské konferenci začal postupně stoupat. Ve druhé polovině 70. let tak ČSSR každý rok opustilo legální cestou řádově několik stovek Němců. Když se Helmut Schmidt a Gustáv Husák setkali v roce 1978 podruhé, vystěhovalectví již vůbec nebylo tématem zařazeným na pořad jednání.  Zdaleka nejdůležitějším zlomem v historii politiky SPD vůči ČSSR se stal vznik občanské iniciativy Charta 77. Úměrně tomu, jak československé bezpečnostní složky stupňovaly pronásledování signatářů Charty, rostla ochota západoněmeckých sociálních demokratů je podporovat. Předseda SPD Willy Brandt vydal již 19. ledna 1977 následující prohlášení: „Je znepokojující, že signatáři Charty 77 jsou potlačováni a šikanováni místo toho, aby jejich výzvy k respektování občanských práv byly vyslyšeny.“

Strana SPD různými způsoby včetně finančních darů podporovalo signatáře Charty 77, jedním z nich i Jiřího Hájka, bývalého ministra zahraničních věcí. Snímek z jeho sledování Státní bezpečností v roce 1980 (zdroj: Archiv bezpečnostních složek)

Vedení SPD v následujících měsících a letech udržovalo přímé komunikační kanály s řadou signatářů Charty a různými způsoby včetně finančních darů je podporovalo. Především se jednalo o spoluautora textu Prohlášení Charty 77 spisovatele Pavla Kohouta a bývalého ministra zahraničních věcí Jiřího Hájka. Oba patřili do okruhu osobních přátel Willyho Brandta. Kvůli dění kolem Charty 77 se československo-západoněmecké vztahy ocitly v roce 1977 v nejhlubší krizi od roku 1968. SPD ani KSČ ale neměly zájem na úplném zmrazení politického dialogu na nejvyšší úrovni. Klíčovým krokem kupředu se stala iniciativa předsedy poslaneckého klubu SPD ve Spolkovém sněmu Herberta Wehnera, který již v březnu 1977 nabídl, že přijede do ČSSR a pomůže dialog obnovit. Wehner sice nakonec přijel do Prahy až v lednu 1978, jeho cesta byla ale maximálně úspěšná. Díky svému vrozenému rétorickému talentu dokázal přesvědčit politiky KSČ, že mezi oběma zeměmi vlastně neexistují žádné opravdu závažné spory, a navrhl brzké uskutečnění dlouho plánované (a mnohokrát odložené) návštěvy prezidenta Gustáva Husáka v Bonnu. Husák obdržel pozvání k oficiální návštěvě SRN poprvé již v prosinci 1973 v souvislosti s uzavřením pražské smlouvy.

„Prezident Husák reagoval na všechny zmínky o disidentech značně podrážděně, k přerušení rozhovorů ale nedošlo.“

Historicky první a zároveň také poslední cesta Gustáva Husáka do SRN proběhla v dubnu 1978. Rozhovorům s kancléřem Schmidtem dominovala ekonomická témata, došlo také k podpisu bilaterální dohody o kulturní spolupráci. Zatímco v roce 1973 nehrála otázka politických vězňů žádnou roli, tentokrát se stala pro politiky SPD jedním z hlavních témat. Ve prospěch uvězněných signatářů Charty intervenovali Helmut Schmidt i Willy Brandt. Prezident Husák reagoval na všechny zmínky o disidentech značně podrážděně, k přerušení rozhovorů ale nedošlo. Vedení KSČ následně hodnotilo výsledky Husákovy cesty do Bonnu dokonce jako velký úspěch. Pokud se československo-západoněmecké vztahy nacházely v roce 1977 v nejhlubší krizi od roku 1968, v roce 1978 byly, aspoň tedy z pohledu KSČ, na nejlepší úrovni od druhé světové války. Toto období optimismu bylo ale velice krátké. Sovětská invaze do Afghánistánu a dvojí rozhodnutí NATO z roku 1979 vztahy mezi Bonnem a Prahou opět doslova zmrazily. Tentokrát nadlouho. Začala tzv. nová studená válka trvající až do poloviny 80. let. To už je ale téma, které překračuje časové vymezení tohoto referátu.

Připravil MARTIN VACEK