Co říkáte na zrušení rozsudků máničkám ze 60. let?

(13. 10. 2023) – V návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který po téměř 57 letech zrušil rozsudky nad 14 odsouzenými z procesu s máničkami v roce 1966 jsme oslovili několik osobností a zeptali se jich: Jak krok Nejvyššího soudu v kauze takzvaných mániček hodnotíte? A proč by nám to nemělo být jedno ani po více než půlstoletí později?

doc. PhDr. LADISLAV KUDRNA, Ph.D., historik a ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů: Tento krok hodnotím veskrze pozitivně, protože na spravedlnost není nikdy pozdě. Je dobře, že dochází k nápravě křivd, a pevně věřím, že se v nich bude pokračovat i po další linii, například v případě pozůstatků hrdinů druhého a třetího odboje, nacházejících se v hromadných šachtách ďáblického hřbitova. Pokud nám bude lhostejná naše minulost, nemáme před sebou žádnou budoucnost.

MARTIN MARYŠKA, poslední žijící spoluorganizátor demonstrace vlasatců: V květnu 1965 v Chicagu zazněla ve studiu Chess poprvé píseň (I Can’t Get No) Satisfaction z alba Out of Our Heads a stala se nejenom hitem po celém světě, ale během následujícího roku i neformální hymnou pražských hipíků, vlasatců, které později bolševičtí novináři pojmenovali „máničky“. Píseň (I Can’t Get No) Satisfaction obsahovala, co jsme chtěli vyjádřit: touhu po svobodě, což také vycházelo z NAŠICH HLAV, a hlavně z našich kšticí, toliko proletariátem nenáviděných. Ne nadarmo ČSM a Svazarm hlásaly protihesla jako „Máš-li dlouhý vlas nechoď mezi nás!“ Prý to narušovalo socialistické soužití mládeže a přímo se příčilo s jejich rudým vyznáním: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ Po zrušení rozsudku z roku 1966 Nejvyšším soudem si dnes po 57 letech mohu ne zazpívat, ale říci (I got) My Satisfaction. (…) A proč by nám to nemělo být jedno ani po více než půlstoletí později? Aby potlačování svobody projevu bolševickým a nacistickým zvířectvem se již nikdy neopakovalo. Jelikož, jak už řekl americký filozof George Santayana: „Ti, kteří si nepamatují minulost, jsou odsouzeni ji opakovat.”

JUDr. LUBOMÍR MÜLLER, advokát: Nemělo by nám to být jedno ani po 57 letech, protože nenapravené křivdy z minulosti vytvářejí prostor pro nové křivdy v budoucnosti. Krok Nejvyššího soudu hodnotím velmi pozitivně jako snahu v dostupné míře se vyrovnat s nezákonnostmi totalitního režimu. Samozřejmě, že všechny minulé křivdy napravit nelze, ale jak nás to učí Ústavní soud, to, co napravit lze, by orgány k tomu určené napravit měly. Viz například nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 290/05 ve věci Adolfa Walici, který byl třikrát odsouzen za to, že pro své náboženské vyznání svědka Jehovova odmítl vykonávat vojenskou službu.

PhDr. MARTIN VALENTA, Ph.D., historik Oddělení výzkumu období 1969-1989 / ÚSTR: Takový krok je třeba uvítat. I když by se mohlo zdát, že po dlouhých 57 letech od ‚velkého stříhání‘ dlouhovlasých, jejich protestního průvodu a mnohostranných represí ze strany státních orgánů, je tato kauza dnes svým způsobem již promlčená, není tomu tak. V tehdejším střetu se totiž jednalo o nadčasové hodnoty občanských práv a svobod. Tehdy se soud pohoršoval, že mladí lidé měli projevit ‚falešné chápání svobody‘: oblékali se, jak chtěli, nepracovali, jak měli, a dokonce provokativně manifestovali ‚neúctu vůči společnosti‘. Za to si podle soudu po právu zasloužili odsouzení k ‚přísným nepodmíněným trestům‘. Soud navíc některé obviněné dehonestoval jako mentálně zaostalé osoby, ‚rozumově se pohybující v pásmu debility‘. Jak dějiny neúprosně ukazují, demokratické hodnoty a řád nejsou nikdy automatické a vždy je můžeme pozbýt. Soudobý společenský a politický vývoj ukazuje, jak moc je tato skutečnost aktuální a v jakých mnoha konstelacích mohou i dnes probíhat pokusy o zastavení ‚falešného chápání svobody‘. Tehdejší rozsudek by pro nás stále měl být varováním, že doba, kdy nepohodlně smýšlející osoby budou opět různými způsoby perzekvováni, se může vrátit.

Bc. FRANTIŠEK STÁREK ČUŇAS, badatel Oddělení výzkumu období 1969-1989 / ÚSTR: Pozdě, ale přece. To, že tady proti mládeži vystupovala komunistická strana po celou dobu svého panství, je vidět zrovna na přelomu padesátých a šedesátých let. Příchod rokenrolu, který tehdy přelezl Železnou oponu, se stal zásadním předělem v tom, jak bojovala komunistická strana s mladou generací. Nikdy od té doby nebyla už s mladými lidmi v nějaké shodě. Jestli mohli komunisté v padesátých letech hovořit o tom, že mládež stavěla přehrady apod., to už pak nikdy nemohli, protože všechno, co dělali ty jejich organizace jako ČSM nebo SSM, bylo už vždy jen pokrytectví. Hlavní proud mládeže už nebyl nikdy ve shodě s komunistickými ideály. To je myslím to podstatné, proč se i dneska můžeme na máničky z poloviny šedesátých let dívat jako na jeden z prvních pilířů boje proti komunismu.