Paměť národa je projekt, v rámci nějž natáčíme a zpřístupňujeme veřejnosti vzpomínky pamětníků, svědků důležitých (a zajímavých) událostí 20. století. Na portálu www.pametnaroda.cz, jehož hlavními realizátory jsou Post Bellum, Ústav pro studium totalitních režimů a Český rozhlas, najdete nyní kromě stovky svědectví z České republiky a dalších evropských zemí také příběhy z Arménie a Gruzie. Obyvatelé těchto zemí, podobně jako Ukrajinci, jejichž počet se na Paměti národa letos také rozrostl, ve svých vzpomínkách reflektují život v Sovětském svazu, což pro nás, Středoevropany ze zemí Visegrádské čtyřky (Visegrádský fond realizaci tohoto projektu podpořil) znamená příležitost nahlédnout podrobněji na témata, o nichž něco tušíme, častokrát však nám jejich skutečný rozsah a význam není znám. Paměť národa nyní nabízí příležitost se s nimi seznámit: všechny rozhovory jsou publikovány v jazyce svého vzniku, základní pasáže jsou přeloženy do angličtiny. O čem tedy nová svědectví ze zemí Východního partnerství hovoří? Gruzínská pamětnice Gulnara Gorgiladze se narodila roku 1936 v Tbilisi. Byla ještě velmi malá, když jejího otce zatklo NKVD a nechalo jej zastřelit coby nepřítele státu. Zbytek rodiny byl v roce 1951 deportován do Střední Asie, stejně jako mnoho jiných nepohodlných sovětských občanů, například Ukrajinka Orysya Mateščuk, která se tam dostala coby představitelka ukrajinské nacionální opozice. Na Sibiř byla zase nedobrovolně poslána další ukrajinská pamětnice, Marija Mikitka. Ta se hlásila k řeckokatolické církvi a odmítla přejít s rodinou na pravoslaví. Gruzínský voják Tariel Kutetaladze byl poslán na Vorkutu pro změnu proto, že měl tu smůlu a během bojů druhé světové války v Pobaltí byl zajat Wehrmachtem. Životní příběh Arména Razmik Markosyan se sice částečně také odehrál na různých místech Sovětského svazu, kde byl pamětník coby osoba nepohodlná režimu internován, v osmdesátých letech pak byl těsně provázán s arménským hnutím za nezávislost, podobně jako Levan Berdzenishvili, který se zasazoval o podobné cíle v Gruzii. Mezi nově publikovanými pamětníky najdeme také několik těch, kteří reflektují vzájemné soužití se sousedy jiných etnik a národů: Je to například Marcos Gozalishvili, vzpomínající na proměnu života na gruzínské vesnici poté, co byli deportováni meschetští Turci, Stepana Kallosyan, příslušník arménské menšiny v Turecku, případně Jaroslava Gasjuk, Bogdan Seneta nebo Pavlo Vasilik, Ukrajinci, kteří se narodili na dnes polském území. Jak je vidět, spektrum rozhovorů nově publikovaných na Paměti národa organizacemi ze zemí Východního partnerství[1] je opravdu pestré. Ačkoliv všechny tři země byly dlouhá desetiletí součástí jednoho státního útvaru a utvářely se v rámci stejného politického systému, konkrétní projevy toho, jak politika ovlivňovala život jedince, se častokrát lišily. Velmi silně se také liší, jak v současné době ke svým dějinám přistupují a jak je hodnotí. To samozřejmě ovlivňuje, jak výpovědi pamětníků vyznívají. Právě tato pestrost však dává dohromady pestrou mozaiku dějin 20. století, s níž je přínosné se seznámit pro každého z nás.