Poradní kolegium

Ředitel Ústavu Mgr. Daniel Herman zřídil svým pokynem ze dne 22. listopadu 2010 Poradní kolegium ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, jehož posláním bude seznamovat se s výsledky činnosti Ústavu pro studium totalitních režimů a případně poskytovat veřejnosti informace o době nesvobody a období komunistické moci. Během úvodního setkání Poradního kolegia, které proběhlo 22. listopadu 2010, byli jeho členové informováni o aktuální situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů, odborné produkci i prezentaci výsledků jeho činnosti na webové stránce. Část diskuse byla také vedena o návrhu zákona o III. odboji. Předsedou Poradního sboru ředitele Ústavu se stal Miroslav Lehký; čestným předsedou následně Jiří Gruša.

Členové Poradního kolegia ředitele Ústavu:

Petr Brod (nar. 1951)

V roce 1969 emigroval s rodiči do Bavorska. Po maturitě začal studovat politologii, východoevropské dějiny a žurnalistiku na univerzitě v Mnichově, na London School of Economics a na Harvardově univerzitě (USA). Působil jako redaktor v různých odděleních rozhlasu a televize BBC v Londýně. Mezi lety 1987–1993 zastával funkce redaktora československého oddělení, prvního stálého zpravodaje v Praze a vedoucího pražské kanceláře v redakci rádia Svobodná Evropa v Mnichově a v Praze. Dále působil jako redaktor Süddeutsche Zeitung v Mnichově a pražský korespondent téhož deníku. Od roku 2000 byl vedoucím redakce BBC v Praze. Nyní je na volné noze; spolupracuje mj. s Českou televizí, Českým rozhlasem, Židovským muzeem v Praze a zahraničními médii a nadacemi.

Oldřich Černý (nar. 1947)

Oldřich Černý je výkonný ředitel Nadace Forum 2000 a Prague Security Studies Institute. Od roku 1993 do roku 1998 byl ředitelem české zahraniční zpravodajské služby. V letech 1990 - 1993 byl poradcem pro národní bezpečnost prezidenta Václava Havla. Před revolucí pracoval jako překladatel britské a americké literatury a filmu na volné noze, divadelní producent a editor.

Jiří Gruntorád (nar. 1952)

Po podpisu Charty 77 byl v letech 1980 – 1984 vězněn pro podvracení republiky. Řídil nezávislou samizdatovou edici Popelnice, kde vyšlo na 130 titulů. Od roku 1991 působil osm let jako sekretář Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce1990 založil a dodnes je provozovatelem knihovny československé exilové a samizdatové literatury Libri prohibiti.

Jiří Gruša (10.11.1938, Pardubice - † 28.10.2011, Hannover, Německo)

Jiří Gruša – the well-known Czech poet, prosaist, translator, literary critic, diplomat and politician

Jiří Gruša byl český básník, prozaik, překladatel, literární kritik, diplomat a politik. V 60. letech vystudoval filozofii a historii na Filozofické fakultě UK. Spoluzakládal časopisy Tvář a Sešity pro mladou literaturu. V roce 1968 mu bylo zakázáno publikovat. Po vydání samizdatového experimentálního románu Dotazník, skončil ve vazbě a edice Sešity, v níž román na pokračování vycházel, byla zastavena. Stal se signatářem Charty 77 a podílel se na šíření samizdatové literatury.
V roce 1981 získal studijní stipendium v USA, během tamního pobytu byl zbaven čs. občanství a možnosti se vrátit do vlasti. V letech 1982 až 1990 žil v emigraci v Bonnu.
V roce 1990 se vrátil do Československa, pracoval ve službách československého a českého ministerstva zahraničních věcí jako mimořádný a zplnomocněný velvyslanec v Německu (1991–1997) a posléze v Rakousku (1998-2004). Mezitím byl též krátce ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ČR (1997–1998). Od roku 2005 do roku 2009 byl ředitelem Diplomatické akademie Vídeň (Diplomatische Akademie Wien).
V roce 2003 byl v Mexico City zvolen prezidentem mezinárodního centra PEN klubu.

Milan Horáček (nar. 1946)

Po vyučení elektromontérem a jako „politicky nespolehlivý“ byl odveden k silničním jednotkám (PTP). Z bývalého Československa odešel po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Německa, kde se zapojil do exilové práce ve spolku „Cesty 68“. V exilu se živil jako elektromontér, spolupracovník časopisu Gewerkschafter a vydavatel německé mutace časopisu Listy, který vycházel v kooperaci s československými exulanty. V letech 1976-1981 studoval politologii na Univerzitě Johanna Wolfganga von Goethe ve Frankfurtu nad Mohanem.
Od poloviny 70. let se podílel na vzniku Strany zelených v Německu. 1981 až 1983 byl městským zastupitelem ve Frankfurtu, v letech 1983-1985 poslancem Spolkového sněmu jako referent pro zahraničí a bezpečnostní politiku, lidská práva a východní Evropu.
V letech 1991 až 2004 působil jako vedoucí Nadace Heinricha Bölla (nejprve v Praze, později v Bonnu). Byl zakladatelem české pobočky.V letech 2004 až 2009 byl poslancem Evropského parlamentu za stranu Bündnis 90/Die Grünen.

Ester Janečková (nar. 1972)

Ester Janečková se narodila bývalé mluvčí Charty 77 Marii Rút Křížkové a uznávanému divadelníkovi Otovi Ornestovi. Protikomunistický postoj rodičů znemožnil její přijetí na konzervatoř. Vystudovala střední zdravotnickou školu, později úspěšně složila zkoušky na DAMU na režii a poté přestoupila na herectví. I když se v současné době věnuje spíše činnosti moderátorské a filmové, příležitostně také hraje ve strašnickém Divadle Miriam.

Václav Jehlička (nar. 1948)

Vystudoval Pedagogickou fakultu. Od roku 1990 do roku 2002 byl starostou města Telč. V letech 2007-2010 byl ministrem kultury. Od roku 1996 do roku 2010 byl senátorem Senátu ČR za obvod Jihlava. Je členem české komise pro UNESCO, předsedou správní rady Vysoké školy polytechnické v Jihlavě a členem správní rady České zemědělské univerzity v Praze.

Miroslav Kasáček (nar. 1937)

Miroslav Kasáček spojil své životní osudy s Brnem. Rodina manželky byla postižena komunistickou perzekucí v souvislosti s tragickými událostmi v Babicích.
Po roce 1968 mu za jeho pravicové a protisocialistické postoje byl okamžitě zrušen pracovní poměr v Elektrotechnických závodech Julia Fučíka a nuceně nastoupil jako dělník do balírny BVV. Zde prošel různými profesemi v dělnickém zařazení. Po roce 1989 byl jmenován do funkce ředitele závodu výroby a montáže na BVV a následně začal soukromě podnikat. Miroslav Kasáček je předsedou občanského sdružení Paměť. Od roku 1968 shromažďuje materiály k objasnění babického případu.

Jan Kratochvil (nar. 1951)

Jan Kratochvil jako syn protikomunistického exulanta absolvoval během komunistického režimu řadu civilních zaměstnání jako kulisák, rekvizitář, restaurátor. Po ukončení studia při zaměstnání se stal sochařem.
V listopadu roku 2007 v Brně otevřel soukromé Muzeum českého a slovenského exilu 20. století. Nejméně 20 let se věnuje sběru a vystavování materiálu dějinách tří tuzemských odbojů. Zajímá se také o dějiny Židů v Čechách a na Moravě. Na toto téma připravili výstavu v budově Evropského parlamentu.
Jan Kratochvil často cestuje po celém světě, kde natáčí svérázné portréty českých krajanů v zahraničí.

Miroslav Lehký (nar. 1947)

Studoval na katolické teologické fakultě, kterou nedokončil z důvodů politických čistek. Poté pracoval jako programátor. Mezi roky1980–1989 spoluorganizátor tzv. podzemní univerzity v Bratislavě. Signatář Charty 77 a v roce 1990 její mluvčí. V letech 1990–1994 byl tajemníkem Československého helsinského výboru. Po osmiletém působení na ÚDV se v roce 2003 podílel na založení Ústavu pamäti národa na Slovensku. Od roku 2008 do roku 2010 byl 1. náměstkem ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.

Jiří Liška (nar. 1949)

Jiří Liška je český politik a zvěrolékař. V letech 1996–2010 byl senátorem Parlamentu České republiky za obvod Jičín. V Senátu zastával mj. posty místopředsedy komory a předsedy klubu ODS.
V roce 1990 se stal přechodně předsedou Městského výboru v Jičíně. V roce 1992, již jako člen ODS, byl zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR, které se vznikem nového českého státu na počátku roku 1993 zaniklo.
V letech 1994–2002 působil v úřadu starosty Jičína.

Monika MacDonagh-Pajerová (nar. 1966)

Česká aktivistka, vysokoškolská pedagožka na University of New York in Prague, bývalá diplomatka a studentská vůdkyně sametové revoluce z roku 1989. Je předsedkyní občanského sdružení Ano pro Evropu, autorkou a moderátorkou pořadu Evropský manuál v České televizi.
V listopadu 1989 spoluorganizovala jako studentka FF UK demonstraci na Albertově. 21. listopadu byla jmenována do Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol a vystupovala jako jeho tisková mluvčí. Od roku 1990 pracovala na ministerstvu zahraničních věcí a působila jako kulturní atašé na českém velvyslanectví v Paříži.

Jiří Málek (nar. 1930)

Po válce působil jako aktivní člen Národně socialistické mládeže. Po únoru 1948 se podílel na ilegální zpravodajské činnosti pro skupinu Barrandov, která byla napojena na exilové vedení Národně socialistické strany. V roce 1952 byl zatčen státní bezpečností a odsouzen na 11 let. Vězněn v Jáchymově, na táborech Nikolaj a Rovnost. V roce 1960 byl po amnestii podmínečně propuštěn, ale na jaře 1962 byl opět zatčen a jako „recidivista“ a poslán do věznice Leopoldov. Definitivně propuštěn až v roce 1965. Po propuštění se mu podařilo dostudovat Filosofickou fakultu UK, kde poté pracoval jako asistent. Později působil ve Výzkumném ústavu geodézie a kartografie. Po roce 1989 pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Je místopředsedou Konfederace politických vězňů.

Stanislav Novotný (nar. 1960)

Od roku 1989 vedl sekretariát Křesťansko-demokratické strany, v dalších letech pracoval na Úřadu na ochranu ústavy a demokracie, Inspekci federálního ministra vnitra, byl i náměstkem ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů StB. Ve stejné době byl tajemníkem Nezávislé lustrační komise.
Od roku 1992 do roku 1993 vedl Úřad vyšetřování pro ČR. 1993 byl jmenován prezidentem Policie ČR. Chtěl policii očistit od lidí spjatých s mocenskými strukturami předešlého režimu. Od února 1994 do současnosti je Stanislav Novotný ředitelem České křesťanské akademie, působí v řadě komisí řešící problémy vztahu státu a církve a také se angažuje občanských sdruženích podporujících rozvoj občanské společnosti.

Petr Pospíchal (nar. 1960)

Petr Pospíchal je signatářem Charty 77, spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a Československo-polské solidarity. Za svoji činnost v opozičním hnutí byl několikrát vězněn. Po listopadu 1989 se stal členem Koordinační rady Občanského fóra. Působil také v Kanceláři prezidenta republiky. Do roku 1998 byl velvyslancem v Bulharsku.

Petr Přibík (nar. 1937)

Petr Přibík působil v zahraničním oddělení Svobodné Evropy. Po návratu z exilu pracoval na různých odborech ministerstva zahraničních věcí. V roce 1996 byl vyslán jako velvyslanec na Kubu. Po roce činnosti na ostrově neobdržel souhlas Kuby pro působení jako velvyslanec a byl nucen zemi opustit. Vrátil se do Prahy a v roce 1999 se stal velvyslancem v Pákistánu. V letech 2002–2003 působil rovněž v afghánské metropoli Kábulu. Po skončení své diplomatické mise přispívá do novin a časopisů. V televizi se vyjadřuje hlavně k dění v Pákistánu.

Jiří Stránský (nar. 1931)

Jiří Stránský vyrostl v rodině advokáta. Jeho matka byla dcerou významného českého meziválečného politika J.Malypetra. Přes své mládí se Jiří Stránský aktivně zúčastnil Květnového povstání v roce 1945 v Praze a poté působil mj. jako funkcionář skautingu. Studoval gymnázium, měl maturovat v roce 1950, byl však ze školy těsně před maturitou z politických důvodů vyloučen. Živil se pak manuálně, později nastoupil do tiskového oddělení pražského propagačního podniku, kde pracoval až do odvodu do lidové armády k PTP útvarům. V lednu roku 1953 byl zatčen a obviněn z velezrady. Za tento vykonstruovaný zločin byl komunistickou justicí odsouzen na osm let vězení. Ve vězení prošel několik pracovních táborů včetně jáchymovských uranových dolů. Roku 1960 byl amnestován. Po propuštění se živil jako kopáč u Vodních staveb, od roku 1965 pracoval u Benziny, při této práci externě spolupracoval jako asistent s filmovým studiem Barrandov. Roku 1974 byl za údajné rozkrádání odsouzen na tři a půl roku do vězení (podmíněně propuštěn po polovině trestu). Po návratu z vězení pracoval jako technik u Benziny až do roku 1990 a v této době dále externě spolupracoval s filmem.
Po roce 1989 začal J. Stránský znovu publikovat především v Literárních novinách, Listech a Lidových novinách, roku 1990 se stal spisovatelem z povolání, ale ještě téhož roku přijal nabídku vedoucího v zahraničním oddělení Českého literárního fondu. Roku 1992 byl zvolen prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu a roku 1995 se stal předsedou Rady Národní knihovny, které předsedal do roku 1998.
Jiří Stránský je autorem příběhů o osudech politických vězňů, básník a filmový scenárista.

Jana Šilerová (nar. 1950)

Jana Šilerová je česká protestantská duchovní, od roku 1999 olomoucká biskupka církve československé husitské. Je první ženou v biskupském úřadu v postkomunistické Evropě.
V roce 1969 odmaturovala na gymnáziu ve Znojmě a v roce 1974 ukončila studium na Husově bohoslovecké fakultě. Na kněžku byla vysvěcena 12. října 1974. Díky problémům s Stb byla často nucena měnit farnosti. Působila jako farářka v husitských farnostech Vratimov (1974-1981), Kunčice pod Ondřejníkem (1981-1984) a Frenštát a od roku 1984 dodnes je farářkou v Rychvaldě na Slezsku. V roce 1999 byla zvolena olomouckou biskupkou Církve československé husitské a v roce 2006 byla znovuzvolena.

Oldřich Stránský (nar. 1921)

Roku 1940 musel na základě zákazu studia židovským osobám přerušit školní docházku na Vyšší škole průmyslové v Praze. V letech 1941-1943 nuceně nasazen, nakonec vězněn v Terezíně, odtud transportován do Birkenau-Osvětimi a opět nuceně nasazen v okolí Drážďan. Válku přežil jako jediný ze své rodiny. Od roku 1946 zaměstnán v konstrukci ČKD Karlín a později jako civilní zaměstnanec – hlavní technolog Vojenského projektového ústavu a Keramických závodů v Praze. Po roce 1989 vlastnil projektovou kancelář.
Od návratu z koncentračních táborů v červnu 1945 členem nově založeného Československého svazu bojovníků za svobodu. Od 1991 funkcionář ve Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých jako. Od 1999 je předsedou tohoto sdružení. Účastnil se jednání o odškodnění českých obětí a politických vězňů a na formulaci Česko-německé deklarace, části týkající se odškodnění politických vězňů. V letech 1998–2004 člen Česko-německého diskusního fóra, od roku 2000 předsedou správní rady České rady pro oběti nacismu.

Jaromír Talíř (nar. 1950)

Ing. Jaromír Talíř vystudoval ČVUT v Praze a VUT v Brně. Byl ministrem kultury v letech 1996–1998. Mezi lety 1996–2002 byl poslancem Parlamentu ČR, v letech 2006-2010 působil jako první náměstek ministra kultury. Od roku 1990 je členem KDU-ČSL. V letech 1990–1994 byl primátorem Českých Budějovic.

Ondřej Vetchý (nar. 1962)

Vystudoval konzervatoř v Praze. Hrál v Činoherním klubu v Ústí nad Labem a v Divadle E. F. Buriana. Ve filmu se poprvé objevil v dětském filmu „Neříkej mi majore!“ V současné době je členem pražského Činoherního klubu (ČK) v Praze. Ztvárnil řadu filmových a televizních rolí. Podílí se na televizním pořadu Tajné akce StB.