Erwin Kukuczka se narodil 27. května 1944 v Istebném. Protože matka Marie byla vážně nemocná – trpěla tuberkulózou, jíž v roce 1946 podlehla – byl malý Erwin poslán do německého výchovného ústavu. Domů k otci se vrátil až po válce. Dětství prožil v Jablunkově, nebylo však zcela šťastné. Vztahy s otcem Karlem a zejména s macechou byly napjaté a vše vyvrcholilo odchodem otce. Třináctiletý Erwin se musel poprat se životem sám. Po dokončení osmiletky se přihlásil na Odborné učiliště pracovních záloh v Třinci. V této době začal chodit do hor, seznamoval se s literaturou a uměním. Hutníkem ocelářem se vyučil v roce 1961. Po absolvování prezenční vojenské služby nastoupil do zaměstnání v Třineckých železárnách. Po třech letech na ocelárně byl kvůli svému vystoupení na celopodnikové schůzi propuštěn ze zaměstnání a odešel do Prahy. Shodou šťastných okolností se zde dostal do prostředí kultovního divadla Orfeus, kde postupně začal i hrát. Principál Radim Vašinka mu otevřel svět pražské bohémy a seznámil ho i s jednou z vůdčích postav undergroundu, Egonem Bondym. Vzniklo tak mnohaleté přátelství, které Kukuczkovi přineslo mnohá obdarování. Životními těžkostmi a pocitem opuštěnosti a vykořeněnosti pronásledovaný Kukuczka se na konci šedesátých let začal intenzivněji věnovat vlastní tvorbě. Po srpnu se aktivně zapojil do odporu proti okupantům, v roce 1969 z Bondyho popudu nastoupil na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Studia byl však nucen s nastolením tzv. normalizace přerušit. Přesídlil na Moravu, kde pracoval ve svitavské Vigoně jako textilní dělník. Intenzivně četl. Životní inspirací se mu podle jeho definice stala zejména svatá trojice: Jakub Deml, František Bílek a Otokar Březina. Po návratu do Prahy působil tři roky jako ošetřovatel v psychiatrické léčebně v Bohnicích. S touto dobou je spojen i počátek jeho samizdatové činnosti, když při nočních službách začal opisovat a ve vlastní samizdatové edici Louč vydávat díla Jaroslava Seiferta, Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, Anny A. Achmatovové, Egona Bondyho a dalších. V roce 1974 se oženil s Lidmilou Řehákovou, farářkou CČSH a oba se přestěhovali na československou faru do Hostinného. Nové zaměstnání našel jako ošetřovatel ve vrchlabské nemocnici. Začal publikovat v oficiálním tisku CČSH, překládal díla polského spisovatele, básníka a dramatika Romana Brandstaettera. Seznamuje se s Václavem Havlem a několikrát se stal hostem na pověstném Hrádečku. Na československé faře zprostředkoval první setkání Bondyho s Havlem. S pomocí královéhradeckého biskupa Josefa Pochopa byl v polovině sedmdesátých let přijat jako kazatel CČSH pro náboženskou obec Vrchlabí. V důsledku svých kontaktů na prostředí tzv. druhé kultury (undergroundu) mu v roce 1978 hrozila ztráta státního souhlasu pro výkon duchovenské služby, a proto byl biskupem raději přeložen do Hlinska v Čechách. O čtyři roky později se manželé Kukuczkovi přestěhovali do Ústí nad Orlicí. Erwin byl ustanoven kazatelem v Žamberku a Nekoři. Státní bezpečnost k jeho osobě založila signální svazek a dlouhodobě jej sledovala. Přesto pokračoval v samizdatové produkci. Kromě svých děl v edici Louč vydával Josefa Škvoreckého, Ladislava Klímu, Fischlovy Hovory s Janem Masarykem i další autory. Na konci osmdesátých let se mu s přispěním profesora Milana Salajky podařilo dálkově dokončit bohoslovecká studia. V roce 1989 byl vysvěcen na kněze a od téhož roku sloužil jako farář CČSH v Žamberku a Nekoři. V listopadu 1989 se okamžitě zapojil do proudu dění, vystoupil s projevem na ústeckoorlickém náměstí a aktivně se začal angažovat v Občanském fóru. Dvě volební období byl zvolen zastupitelem města. V současné době se angažuje v kulturním a duchovním životě v Ústí nad Orlicí. Pravidelně publikuje své duchovní promluvy v regionálním tisku, organizuje literární pásma Putování za duší. Rychlost doby a nedostatek spočinutí nad básnickým slovem ho v devadesátých letech přivedly k tvorbě koláží. Od roku 1995 připravil více jak deset výstav. Dodnes stále vydává svá i cizí díla v edici Louč.