Narodil se 7. března 1929 v Užhorodě. Matka byla Rusínka, nevlastní otec Čech. V listopadu 1938 museli Romanovi i s dalšími Čechoslováky vzhledem k maďarskému záboru jihozápadní části Podkarpatské Rusi Užhorod opustit. Přestěhovali se do Soběšic u Brna, kde Jan dokončil obecnou a měšťanskou školu. V Brně pak absolvoval ještě tři ročníky pokračovací školy pro pojišťovací příručí, přičemž již pracoval jako příručí u První československé pojišťovny v Brně. V roce 1946 se pak stal členem národně socialistické mládeže. Brzy po tzv. Vítězném únoru 1948 se s několika svými spolužáky, bývalými kolegy z rozpuštěného národně socialistického hnutí zapojil do výroby a distribuce protikomunistických letáků. Svou aktivitu zvýšili zejména před volbami do Národního shromáždění v květnu 1948. Na podzim téhož roku se pak stal členem odbojové skupiny Jiřího Mikoloviče, která fungovala od léta 1948. Podílel se na přípravě některých protirežimně zaměřených akcí – osobně se pak zúčastnil mj. zcizení cyklostylu z Biskupského gymnázia v Brně či z kanceláře časopisu katolického studentstva ÚSVIT v budově Typosu v Brně. Při obou těchto akcích byl ozbrojen. Vzhledem k tomu, že se v této odbojové skupině pohyboval jistou dobu provokatér Státní bezpečnosti, byli její členové již v průběhu ledna 1949 pozatýkáni. Jan Roman byl zadržen 18. ledna 1949 a převezen do vyšetřovny Krajského velitelství StB v Mozartově ulici v Brně. Jelikož byl ale zatčen mezi posledními, neprodělal již tak tvrdé výslechy. Ve vazbě nakonec strávil půl roku. Soud s celou početnou skupinou se odehrál v červenci 1949 před Státním soudem v Brně. Jan Roman byl odsouzen pro zločin velezrady, za pokus o krádež a zločin loupeže k trestu těžkého žaláře v trvání 12 let. Nejdříve byl vězněn v táboře Eliáš na Jáchymovsku. Kvůli onemocnění silikózou (plicní onemocnění) jej ke konci roku 1950 přemístili do věznice ve Valdicích. Zde pracoval nejdéle jako knihtiskař. Na konci října 1952 se mu z pracovního komanda podařilo uprchnout a několik týdnů se skrýval na Brněnsku a Jesenicku. Původně počítal s tím, že uprchne na Nový rok s pomocí železničářů do Rakouska. Kvůli zajištění dalšího úkrytu se v polovině prosince pokusil zkontaktovat bývalého spoluvězně z Jáchymova, faráře v Zábřehu na Moravě, který ho ale považoval za provokatéra. Proto Romana odmítl a nahlásil ho na místní policii. Na nádraží v Zábřehu na Moravě byl Jan Roman dopaden a eskortován do Brna. Cestou se pokusil o další útěk, který však skončil neúspěšně. Zřejmě kvůli administrativní chybě byl ale vyšetřován pouze kriminalisty a brněnským soudem byl odsouzen za kriminální delikty pouze k jednomu roku vězení. Trest si následně odpykával v pracovním táboře u uhelných dolů v Oslavanech u Brna. Odtud měl být dokonce na amnestii vyhlášenou pro kriminální vězně po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953 propuštěn, propouštěcí komise ale zjistila, že jde o uprchlého vězně a putoval zpět na Jáchymovsko, konkrétně na tábor Rovnost. Odtud byl propuštěn (jako poslední ze skupiny) v roce 1955. Na svobodě pracoval jako knihtiskař. Živil se tedy povoláním, kterému se „vyučil“ ve Valdicích.