Základní škola T. G. Masaryka Litomyšl

Adresa: T. G. Masaryka 1145, 570 01 Litomyšl

  1. Rozhovor s pamětníkem (žena, 58 let)
  2. Rozhovor s pamětníkem (ženy, 61 a 40 let)
  3. Rozhovor s pamětníkem (žena, 62 let)
  4. Rozhovor s pamětníkem (žena, 60 let)
  5. Rozhovor s pamětníkem (muž, 65 let)
  6. Rozhovor s pamětníkem (neuvedeno)
  7. Rozhovor s pamětníkem (muž, 43 let)
  8. Rozhovor s pamětníkem (muž, 68 let)
  9. Rozhovor s pamětníkem (muž, věk neuveden)
  10. Rozhovor s pamětníkem (muž, 62 let)

Rozhovor s pamětníkem

  • Zpracovala: Erika Z.
  • Pamětník: žena 58 let, vyučena soustružnice kovů, bydliště Litomyšl.

Jak jste trávila volný čas?
Četba.

Kam jste jezdívali na dovolené?
Jezdívali jsme po příbuzných.

Jak probíhalo slavení svátků?
Svátek práce: Chození do průvodů. Osvobození ČSR: nijak jsme to neslavili, vystavovaly se prapory.

Jaké bylo zapojení do spartakiádního cvičení?
Muži, ženy, školáci, vojáci, každý to měl jiné.

Zážitek povinné vojenské služby?
Bohužel žádný, jsem žena.

Zapojení do mírového hnutí?
Žádné zapojení.

Podpultové zboží a fronty v obchodech?
Jak potraviny, tak oblečení, nedostatek zboží. Kdo něco potřeboval, tak musel do fronty.

Co byl a jak vznikal kádrový posudek?
Každý měl svůj kádrový posudek a někdy se člověk dozvěděl až po letech co tam má napsaného.

Brigády?
Když jsme dávaly dceru do školky, tak manžel musel do školky na brigádu. Nepovinně povinný brigády. Když člověk nic nedělal, tak se mu to napsalo do kádrového posudku.

Na jaké televizní seriály a pořady se dívali?
17 zastavení jara, Chlapci a chlapy, Žena za pultem, Major Zeman.

Kult popových hvězd a televizních estrád?
Petr Novák, Ivan Mládek, Hana Zagorová, Helena Vondráčková, Waldemar Matuška, Karel Gott, Iveta Simonová, Rudolf Kortéz.

Obliba kin, filmové týdeníky?
Filmové týdeníky byly politické a nikdo je neměl v oblibě. Knihy byly v oblibě, jediná věc, jak se mohli lidé odreagovat od všeho kolem. Ale nevyrábělo se moc knih a stály se na ně řady.

Čtení Rudého práva, poslouchání zahraničních stanic, např. Rádio svobodná Evropa?
Rudé právo se u nás nečetlo. Hodně lidí to poslouchalo, špatně se chytalo, spíše jsme koukali na televizi.

Míra angažovanosti v politice?
V naší rodině žádná.

Jak probíhaly volby?
Byla jenom 1 strana a museli chodit všichni.

Aktivity ROH?
Řadový člen.

Jaká byla role učitelů v totalitní společnosti?
Museli učit podle totalitních pokynů.

Jak probíhaly normalizační prověrky a jaké měly následky?
Lidi s vysokým vzděláním museli jít dělat k lopatě.

Jak vnímali veřejnou kampaň proti Chartě 77?
Většina lidí nevěděli, o čem to vůbec bylo, ale stejně to podepisovali.

Rozhovory s pamětníky

  • Pamětník I.: Eva J., 61 let, Hejnice

Politická zkušenost 70. a 80. let: Jak například probíhaly volby v těchto letech?
V této době byla u moci jediná vládnoucí strana KSČ. Proto se volili představitelé pouze této strany, která získala pochopitelně nejvíce hlasů. V roce 1989 po tzv. sametové revoluci se tato strana u nás rozpadla a vzniklo více stran (Lidová strana, ČSSD, ODS…)

Jak to bylo s vaší angažovaností v politice?
Byla jsem členkou KSČ, poslankyní MěNV (městský národní výbor), předsedkyní komise sociálně zdravotní, abych se dostala na funkci ředitelky MŠ, podmínkou byl vstup do KSČ, kde se členové oslovovali pouze soudruhu nebo soudružko.

Jak se práci projevovala politika plné zaměstnanosti?
Musely se plnit úkoly dané z MěNV, účast na plenárních zasedáních, tvorba politických nástěnek a řídit se politikou SSSR.

Co je to ROH a jak se jeho vliv projevoval v zaměstnání?
ROH je revoluční odborové hnutí a téměř většina pracujících byla členy ROH. Členy ROH zastupoval výbor, který projednával jejich požadavky, plnění úkolů, staral se o jejich rekreaci, projednával jejich odměny, apod. Také k životnímu jubileu byli někteří soudruzi odměněni rekreacemi do SSSR, Jugoslávie a peněžitými dary.

Co byl a jak vznikal kádrový posudek?
Dokument, který pojednával vše o zaměstnanci, o jeho práci, zapojení do různých povinných i nepovinných aktivit v obci nebo ve městě, jak se choval ke svým podřízeným i nadřízeným, zda dodržoval své pracovní povinnosti.

Zažila jste někdy podpultový prodej a fronty v obchodech?
Zažila, již jako malé dítě, např. při nákupu masa jsem od brzkých ranních hodin chodila sama stát frontu do masny, protože maminka chodila do práce. Lidé se doslova tahali o kousek čerstvého masa. A podpultový prodej jsem zažila v zaměstnání, když kuchařka nakupovala pro MŠ a přinesla nebo zamluvila podpultové zboží, které by již po pracovní době nebylo k dostání (banány, pomeranče…)

Jak probíhaly oslavy svátků? (VŘSR, MDŽ, Svátek práce…)
Tyto oslavy pro nás zaměstnance ve školství byly povinné a děti se vedly k oslavám těchto svátků také ve výuce. Povinně se vyvěšovaly na budovách československé i sovětské prapory. Každý se povinně zúčastnil průvodu ve svém městě nebo obci, lidé chodili s mávátky a vykřikovali hesla, v průvodu jezdily alegorické vozy. Veřejně byli vyznamenáváni někteří lidé, kteří se zasloužili o rozvoj a pokrok své vlasti. Pořádaly se májové veselice, kde se lidé radovali, tančili a zpívali lidové i budovatelské písně. Na Svátek Den učitelů jsme pořádali ve školní jídelně malou oslavu s občerstvením a byli jsme odměněni květinou, jiní soudruzi-učitelé byli chváleni za svou vykonanou práci a rovněž dostávali buď peněžitou odměnu, nebo drobný dárek od ROH. Mezinárodní den žen se slavil v továrnách a na každém pracovišti. Ženy dostávaly květiny, dárky, pořádaly se i sezení, zábavy (většinou však slavili muži). Na našem pracovišti jsme byly samé ženy, tak nám z MěNV přinesli jako poděkování učitelkám květiny. Od ROH jsme obdržely drobný dárek nebo poukázku na zboží v určeném obchodě.

Co vítání nových občánků ve vašem městě, obci?
V tento den jdou maminky spolu s miminkem na MěNV a podepisují se do kroniky města, obce. Děti z MŠ vystoupily s krátkým programem (zpívaly, tancovaly, přednášely básničky). Malinké děti se houpaly v kolébce a dostávaly drobné hračky a maminky dostávaly květinku.

  • Pamětník II.: Eva D., 40 let, Litomyšl

Jak jste Vy a Vaše rodina trávila volný čas?
Volný čas jsme trávili s rodiči většinou turistikou po Jizerských horách. Jezdili jsme také stanovat do Českého ráje. Můj mladší bratr jezdil s kamarády na „čundr“ do Drábských světniček a na Suché skály, kde čistili lesy a vodní prameny, rád spal „pod širákem“. Já jsem byla členkou pionýrské organizace. Scházeli jsme se vždy jednou týdně a o víkendech jsme jezdili na brigády do lesa vysazovat stromky a čistit potoky v Jizerských horách. Již od osmé třídy jsem vedla jiskřičky (malé prvňáčky, kterým jsme s kamarádkou vymýšlely různé činnosti pro volný čas). Každoročně jsem se zúčastnila soutěže „O zemi, kde zítra již znamená včera“, protože jsem si od páté třídy dopisovala s kamarádkou ze Sovětského svazu – Elou Kruglikovou, zajímala jsem se také o kraj Kovrov, odkud pocházela. Mnohokrát jsem vyhrála a za odměnu jsem jezdila na různé zájezdy po Československu. Později na střední škole v Litoměřicích jsem jako svazačka vedla mladé pionýry. Navštěvovala jsem taká LŠU (Lidová škola umění), kde jsem se učila hře na klavír. Od šesté třídy jsem každou sobotu roznášela noviny a od čtrnácti let jsem vždy jeden měsíc prázdnin pracovala na poště jako doručovatelka. Nesmím zapomenout na jednu takovou zvláštní zálibu. Moje maminka byla předsedkyní sociální komise a měla na starost mimo jiné i staré občany v našem městě. A já jsem jí velice ráda pomáhala. Vlastně ani ne tak jí, ale těm starým lidem. Hlavně babičkám, které už např. nemohly na nohy. Ve volných chvílích jsem je navštěvovala a plnila jejich přání. Chodila na nákupy, myla okna, zametala, pokud bylo třeba, tak umyla nádobí a mnoho dalších domácích prací. Odměnou mi byla vyprávění z války, z koncentračních táborů, ze života za první republiky…Mnoho pamětí jsem zúročila při hodinách dějepisu nebo slohu. Byly to pro mě nejkrásnější chvíle, protože já sama jsem nikdy nepoznala ani jednoho z prarodičů, jelikož zemřeli velmi brzy. S bratrem jsme byli v dětství ochuzeni o přítomnost babiček a dědečků. Moje návštěvy u starých lidí byly vlastně takové kompenzace.

Jaké pořady jste tehdy sledovali, jaké rádio jste poslouchali?
Z pořadů jsme sledovali Zprávy, Nedělní chvilka poezie, Křeslo pro hosta, Televarieté s Vladimírem Dvořákem a Jiřinou Bohdalovou. Sledovali jsme válečné filmy. Z dřívějších seriálů mě oslovil např. Čtyři z tanku a pes, Písaři, Byl jednou jeden dům, Tajemství proutěného košíku, Rodáci (vznikl na konci 80. Let), My všichni školou povinní, který se natáčel v Liberci, atd. Poslouchali jsme tajně Rádio svobodná Evropa a Rozhlas po drátě.

Jaké knihy jste jako dítě četla a která Vás nejvíce zaujala?
Jako malá jsem přečetla spoustu knih, je těžké říci, která mě zaujala nejvíce, ale pokud bych měla vybrat jednu, byla by to asi kniha Robinson Crusoe od Daniela Defoe, kterou jsem přečetla několikrát. Taká jsem přečetla všechny dívčí romány od Heleny Šmahelové, Stanislava Rudolfa a spoustu dobrodružných Rodokapsů.

Zúčastnila jste se někdy spartakiádního cvičení?
Ano, zúčastnila. Bylo to v roce 1985. Byla jsem v sedmé třídě a všechny dívky se zúčastnily výcviku na spartakiádní vystoupení. Z naší školy byly vybrány pouze dvě zástupkyně, které mohly odjet do Prahy na Strahov. Já jsem byla vybrána a získala tak zážitek na celý život. Cvičily jsme na skladbu Poupata od Michala Davida a měly jsme na sobě červené silonové dresy s bílými postranními pruhy, ve kterém jsem později cvičila veškeré tělocviky na střední škole. Nacvičovaly jsme dvakrát týdně po vyučování v tělocvičně školy a naše dřina se vyplatila.

Navštívila jste někdy s rodinou zahraničí?
Ano, dvakrát jsme byli na dovolené u Baltského moře, v dřívější NDR. Na střední škole, v roce 1987 jsem navštívila hlavní město Maďarska, Budapešť. Protože jsme bydleli nedaleko (asi 10 km) od polsko-německých hranic, veškeré nákupy (ošacení a obuvi) jsme jezdili s rodiči nakupovat. Bylo to pro mě tehdy velmi dobrodružné, protože nás (mě a bratra)maminka dva až třikrát za rok oblékla do nejstaršího oblečení, které jsme doma měli, a jelo se na velké nákupy do východního Německa. Tam jsme nakoupili sezónní oblečení a boty a před odjezdem na hranice jsme se museli převléci do nového a staré „hadry“ skončily v nejbližší německé popelnici, jelikož by nám bylo zboží- pokud by nebylo zapsané v doložce odebráno. Několikrát jsem byla svědkem, jak celníci prohledávali auto zvláštními háky a rodiče vzali na osobní prohlídku do kanceláří, kde se museli svléknout do spodního prádla a nechat se zkontrolovat, přestože měli doklady v naprostém pořádku. Celníci nikdy nic nenašli, ale ty vzpomínky jsou otřesné. Vždy jsme s bratrem prožívali velký strach o rodiče. Dlouho potom jsem ani neměla radost z nakoupeného zboží, i když mi spolužačky záviděly odlišné oblečení, protože všechny chodily např. ve stejných svetrech nebo bundách, protože do místního textilu dostaly pouze pár kusů jednoho druhu.

Jaké bylo Vaše dětství s porovnáním s dětstvím současných dětí?
Každopádně se v mnohém lišilo. Především tím, že nám chyběly elektronické vymoženosti současné generace. Neznali jsme počítače, mobily, televizi jsme znali pouze černobílou a nejbližší telefon měli v naší ulici sousedé, kteří měli v domě ohlašovnu požáru. Na tábory jsme jezdili minimálně na tři týdny, odkud jsme měli s rodiči jenom písemný kontakt – psali jsme domů dopisy. Celé dny jsme trávili v přírodě, u nás na horách. Stavěli jsme „bungry“ – úkryty před nepřáteli, chytali pstruhy v řekách a raky v rybnících, spali ve stanech i „pod širákem“, pásli krávy v podhůří, pomáhali při pravidelných zabijačkách, a spousta dalších činností, o které je dnešní mládež ochuzená.

Máte v paměti nějakou veselou příhodu?
Právě teď mě napadá jedna humorná příhoda. V dětství jsem měla jedno veliké přání. Přála jsem si kolo. Už skoro každý kluk i holka ho měli a já, ve svých deseti letech stále ne. Slíbila jsem rodičům, že budu mít na vysvědčení samé jedničky a jako odměnu bych chtěla skládačku značky Eska a hlavně musela mít fialovou barvu. Krátce po vysvědčení jsem odjela na pionýrský tábor a celé tři týdny se těšila domů na slíbenou odměnu. V duchu jsem se viděla, jak jezdím s kamarádkou Naďou, která měla na vysvědčení tři čtyřky a dostala ještě týž den skládačku stříbrné barvy – taková nespravedlnost! Po příjezdu domů mě čekalo zklamání. Moji rodiče kolo nesehnali ani v Liberci. Ale snaha mého otce byla velká, proto mě ještě týž večer naložil do starého embéčka a odvezl ke svému kolegovi do nedalekých Lázní Libverda, kde mi zakoupil za 100 Kčs kolo značky Ukrajina modré barvy. Protože kolo bylo velkých rozměrů a do auta by se nevešlo, musela jsem nasednout a domů se dopravit sama. Tatínek jel pomalu za mnou a sledoval, jak mi to jde na kole obřích rozměrů – ani na sedlo jsem nedosedla. Jak jsem tak jela a v duchu klela, stále se ohlížela, tak najednou prásk a skutálela jsem se přes příkop, křoví, rovnou do kravského lejna na pastvinu, kde se pásly krávy. Z kola byla osmička, já byla celá potlučená a zapáchala jsem. Tatínek byl samozřejmě naštvaný. Za několik dní bylo kolo opravené a otec, že si ho půjčí a zajede si na pivečko. Ale ouha, po několika hodinách vysedávání v hospůdce zjistil, že kolo zmizelo. Hurá! Radovala jsem se. Ale tatínek se nedal. Krádež oznámil příslušníkům Veřejné bezpečnosti a zanedlouho se kolo našlo. Leželo několik dní na dně řeky Smědé. Ale ani to nepřimělo moje rodiče koupit mi skládačku. Až do svých dvaceti let jsem jezdila na tomto kole, sloužilo mi při mých brigádách na poště i výletech s kamarádkami. Skládacího kola značky Eska jsem se nikdy nedočkala, ale možná, že tahle malá příhoda přispěla k mé celoživotní skromnosti.

Hodnocení:

Do tohoto projektu jsem se zapojila nejen z možnosti vylepšit si známku z dějepisu, ale také ze své vlastní zvědavosti, jak prožívali moji blízcí dobu před rokem 1989. Moje odpovídající (babička, maminka) to také velice zaujalo a zastávají názor, že je to velice dobré zpestření výuky. Některé odpovědi jsem mnohdy nestihla zapisovat dost rychle, protože se na dané téma rozpovídaly. V žádném případě nelituji, že jsem se do tohoto projektu zapojila, protože si myslím, že to bylo pro mě přínosné a hlavně poučné.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník: žena 62 let, vyučena soustružníkem kovů, bydliště Litomyšl.

Jak jste trávila volný čas?
Byla jsem vedoucí pionýrů a táborová kuchařka. Jinak jsem se věnovala ručním pracím (šití, pletení)

Kam jste jezdívali na dovolené?
Většinou jsme jezdívali po České republice, ale také jsme navštívili Maďarsko a Bulharsko.

Jak důležité byly rodinné a klientské kontakty při zabezpečování funkce rodiny?
Velmi důležité, s manželem jsme se museli střídat v hlídání dětí. Dlouhé směny.

Co to bylo vítání občánků?
Uvítání novorozeného dítěte, kolektivně několik rodičů s dětmi. Bylo to nepovinné.

Jak probíhalo slaven svátků?
MDŽ: To nebyl můj oblíbený den, protože si myslím, že ženám patří poděkování normálně a né jen jednou za rok kvůli svátku. Svátek práce: Chodívali jsme do průvodu ve trojstupech. Jako dětem se nám to strašně líbilo. Osvobození ČSR: Chodívalo se k památníkům s věncema, moc sem se toho neúčastnila.

Jaké bylo zapojení do spartakiádního cvičení?
Bylo to pro nás povinné, v rámci tělesné výchovy. Bylo to velmi pěkné, neznám nikoho, kdo by se toho nechtěl účastnit.

Zážitek povinné vojenské služby?
Myslím, že muži by to potřebovali, odcházeli jako malý kluci, ale přicházeli už jako pořádný chlapy. Prospěla jim.

Zapojení do mírového hnutí?
Vybírali se peníze na různé postižení, ale moc sem se nezapojovala.

Podpultové zboží a fronty v obchodech?
Podpultové zboží bylo, nikdy jsem nestála ve frontě. Vždy sem sehnala zeleninu i ovoce.

Co byl a jak vznikal kádrový posudek?
Podával se při ucházení o místo, podmíněno vstupem do strany.

Brigády? Byly v akci Z, ale bohužel zadarmo.

Na jaké televizní seriály a pořady se dívali, míra jejich obliby?
Český rozhlas, Česká televize. V té době se proslavily například H. Vondráčková, Valdemar Matuška nebo Václav Neckář.

Kult popových hvězd a televizních estrád?
Dívali jsme se například na Tři chlapy v chalupě, Křeslo pro Rudolfa III. nebo Taková normální rodinka,Televarieté, Možná přijde i kouzelník. Velká obliba.

Obliba kin, filmové týdeníky?
Do kin se chodilo hodně, ruské a francouzské filmy.

Čtení Rudého práva, poslouchání zahraničních stanic, např. Rádio svobodná Evropa?
Kdo chtěl, tak Rudé právo četl, Svobodná Evropa byla zakázaná.

Sportovní přenosy?
ČT2, všechno bylo černobílé, popis oblečení (rychlé mluvení).

Míra angažovanosti v politice?
Hodně lidí bylo v politice, třeba kvůli rodině nebo práci.

Míra identifikace s režimem na veřejnosti?
Vždycky jsem řekla to, co jsem si myslela.

Jak probíhaly volby?
Byly povinné, volila se pouze jedna strana.

Aktivity ROH?
Zastávali se lidí, každý byl v ROH, výhody= rekreace.

Jaká byla role učitelů v totalitní společnosti?
Myslím si, že učitelé byli hodně protekční, neměřili všem stejně. Dětem doktorů, politiků nebo podobně postaveným lidem přikládali.

Jak probíhaly normalizační prověrky a jaké měly následky?
Nepamatuji se, bylo mi 20 let, měla jsem úplně jiné myšlenky.

Jak vnímali veřejnou kampaň proti Chartě 77?
Lidi pořádně nevěděli, co to Charta 77 je. Moc jsem se o to nezajímala.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník: Jiřina J.
    • Věk: 60 let
    • Bydliště: Čistá u Litomyšle

Jak probíhalo trávení volného času a jaké byly běžné zájmy?
 Děti chodily do Domova dětí, do různých kroužků (které byly dříve zadarmo). Dospělí se bavili tím, že chodili do kina, na koncerty. Rodiny s dětmi jezdily do přírody, kde hráli různé rodinné hry…

Jak probíhalo slavení svátků?
Všechno bylo povinné, nelíbilo se vyvěšování vlajek. V práci dostávaly ženy na MDŽ dárek, chodilo se do průvodů (kdo nešel, lidi na něj koukali skrz prsty).

Podpultové zboží a fronty v obchodech.
Byl všeho nedostatek… Stály se fronty i na toaletní papír… Nekonečné fronty na oblečení a na maso…

Jak probíhaly volby?
Volby byly povinné. Prakticky nebylo na výběr ve volbě strany.

Jaká byla motivace k práci?
Pracovat musel každý. Pracovali, aby měli na obživu.

Jak vnímali veřejnou kampaň proti Chartě 77?
Kdo ji podepsal, měl kvůli tomu problémy. Lidé utíkali do zahraničí – vraceli se až po revoluci.

Jak se prožívala atmosféra roku 1989?
Mysleli si, že se vše zlepší k lepšímu, ale nezměnilo…

Rozhovor s pamětníkem

Pamětník: Pocházím z okolí Litomyšle. Je mi přes 65 let. Vychodil jsem devítiletku a tříleté učiliště. Můj volný čas jsem trávil tak, že jsem se věnoval rodině a částečně i sportu -nohejbal, fotbal. Mým koníčkem bylo modelářství. Stavěl jsem modely upoutaných i volných maket letadel. V té době jsem si postavil obytný přívěs za osobní auto a tak jsme jezdili s rodinou po Čechách i Slovensku. Byl jsem přijat za člena dobrovolných hasičů, aktivně jsme trénovali a jezdili po různých soutěžích. Později jsem se stal členem výboru a dodnes zastávám funkci pokladníka. Základní vojenskou službu jsem absolvoval u pohraniční stráže jako radista v Železné Rudě na Šumavě. Z té doby mám hodně dobrých i špatných vzpomínek. Jelikož to byla západní hranice a v Železné Rudě bylo jak v létě, tak v zimě hodně turistů, kteří hlavně v zimě, když byla signální stěna pod sněhem, přejížděli hranici do Německa. A tak jsme měli každý víkend pohotovost. V televizi jsme sledovali seriály jako například Nemocnice na kraji města, různé estrády s Vladimírem Dvořákem a Jiřinou Bohdalovou. Moje oblíbené filmy byly s Vladimírem Menšíkem. Ze sportovních přenosů jsem měl nejraději fotbal, hokej a atletické závody. O politiku jsem se nikdy zvláště nezajímal, ale dodnes vím, že za komunistů jsem si dokázal za tři roky našetřit na auto i když jsem musel na pořadí stát celou noc ve frontě a manželka byla doma na mateřské dovolené. Byl jsem nestraník, ale dobrý dělník. Na tu dobu jsem si vydělával poměrně dost peněz a to byla motivace k práci. Jako člen ROH jsem využíval všech nabídek k rekreaci, různým výletům, posezení a pohoštění. Vyučil jsem se strojním zámečníkem, dále jsem si udělal svářečské zkoušky, které jsem si rozšířil na státní a dále na svářečské robotizované pracoviště. Po devadesátém roce jsem si zařídil živnostenský list. Až do důchodu jsem podnikal ve svářečském oboru. Do projektu jsem se zapojila. Bylo to hezké poslouchat mého dědu, co v té době dělal.

Rozhovor s pamětníkem

Forma trávení volného času:
Akvaristika, volejbal.

Rozdíl mezi veřejným a soukromým postojem:
Nebyl žádný.

Cestování:
Stanová základna Vysoké a Nízké Tatry, Balaton – Maďarsko.

Funkce rodiny:
Rodina držela více po hromadě.

Vítání občánků:
Ano, probíhalo.

Slavení svátků:
Průvod, přání a dárky k MDŽ, vojenské průvody.

Zapojení do spartakiády:
Účast byla pro všechny povinná.

Zážitek povinné vojenské služby:
Byla to šikana.

Fronty na jídlo:
Fronty na pomeranče, banány, spotřební elektroniky atd.

Brigády:
Brigády byly povinné.

Volby: Byly povinné.

Aktivity ROH:
Zájezdy, chaty, rekreace atd.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník: muž, 43 let, topenář, Litomyšlsko

Volný čas:
Stavba rodinného domu, trampování,

Komentáře k režimu:
Doma volně, jinde musel člověk počítat s odposlechy a udavači.

Slavení svátků:
Aktivně jsem se jim vyhýbal.

Vzpomínky na vojnu:
Nepříjemné.

Různé akce:
Nepovinným akcím jsem se vyhýbal.

Podpultové zboží:
Byl nedostatek veškerého zboží.

Kádrový posudek:
Zapsán seznam akci, kterých jsem se nezúčastnil.

Návštěvy kina:
Filmový klub – zakázané filmy (náboženské).

Seriály:
Nemocnice na kraji města, Možná přijde i kouzelník.

Sport:
Sledoval jsem zápasy s Ruskem.

Získávání informací:
Hlas Ameriky, Rádio Svobodná Evropa, Rudé právo

Politika:
Angažovanost nulová

Volby:
Hlasy jsem dával Lidové straně, nebo pouštěl hlasovací lístky po vodě.

Členství:
Na dělnické profese nemělo vliv.

Motivace k práci:
Žádná.

Politika plné zaměstnanosti:
Všichni byli zaměstnáni – nikdo nedělal.

ROH:
Byl jsem členem.

Učitelé:
Museli být politicky nezávadní, jinak nemohli učit.

Charta 77:
Souhlasil jsem s ní.

Perzekuce režimem:
Vojna v PTP – jednotky beze zbraně.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník: Pavel S.
    • Věk: 68 let
    • Vzdělání: střední odborné
    • Bydliště: Česká Třebová

Zájmy:
Kutilství, turistika, radioamatér.

O čem se mlčelo:
Hlavně o tom, co se dělo v roce 1968, doma se o tom mluvilo, ale na veřejnosti nikoliv.

Dovolená:
Jezdilo se do Beskyd, Šumava, Topolčany, Borotice.

Zahraničí:
S rodinou do Bulharska (byli tam celkem 3x). S VTS (Vědecko Technická Společnost) byl v SSSR, NDR, Rakousko (Vídeň), Polsko.

Devizový příslib:
Na pracovišti rozhodovali o dovolené na Západ.

Vojna:
2 roky (byly povinné), nejdřív radista, potom kvůli tomu, že mu to nešlo, šel k spojařům.
Pavel S.: „Vojna je hlavně o tom, s jakýma seš tam lidma.“

Vítání občánků:
Děti chodily recitovat básničky (povinně).

První Máj:
Věnce na památníky a na hřbitov. Jít v průvodu bylo povinné.

Poslouchání zahraničních stanic:
Svobodná Evropa: poslouchal, ale osobně spíš poslouchal Londýn, protože byl spolehlivější. Poslech ruských rádií.

Podpultové zboží:
Kdo měl známí, tak něco schovávali. Spousta věcí nebylo.

Televizní pořady a seriály:
Tři chlapy v chalupě. Historie Českého národa a ostatních zemí. Chalupáři, Žena za pultem, F. L. Věk. Vědomostní soutěže, Televariete, Ein Kessel Buntes .

Knihy:
Jirásek, Němcová, Remark, Hašek – povídky (Švejk nejoblíbenější kniha) Roner, Rolan, Vinetou, Jules Verne.

Poezie:
K. H. Mácha, Havlíček, Bezruč, Neruda

Brigády:
Akce Z, stavby (dobrovolně místo práce, byty). Fabrika měla svoje vlastní rekreační středisko – brigáda úklid.

Polské hranice:
Přehnaná kontrola.

Sport:
Hokej, Spartakiáda.

Politika:
Nešel do komunistické státní strany (lákali ho), jeho táta byl v komunistické straně už od jejího vzniku (byl všeuměl). Člen ROH (Revoluční Odborové Hnutí), 1% z platu jako příspěvek. Jednou za rok výroční schůzka – sportovní akce, výlety pro děti.

Zaměstnání:
Dělník textilka, později Vedoucí výroby (v Primoně).

Role učitelů v totalitní společnosti:
Jakej byl člověk, na tom záleželo.

Rozhovor s pamětníkem

Co dělali ve volném čase?
Hráli fotbal, lezli po staveništi, sušili seno, sázeli + sbírali brambory a burák.

Svátek práce?
Museli jít povinně do průvodu a mávat mávátkem v pionýrském kroji s červeným šátkem.

MDŽ?
Ženy dostaly dárek od dětí, které jim i recitovaly. Muži se většinou opili.

Spartakiáda?
Spartakiáda se nacvičovala většinou v sobotu a o tělesných výchovách. Měli speciální úbory. Těm co to opravdu šlo a měli finance na zaplacení si cestu, ubytování a stravu, jeli na pochod do Prahy.

Vojna?
Nebyl, z důvodu úrazu pravého kolene s trvalými následky – dostal tzv. modrou kartu.

Brigády?
V rámci školy museli jezdit obracet len, chodili na sběr jahod a rybízu, do školek i mlékáren.

Rádia?
Poslouchali těžce neladitelnou frekvenci: Hlas Ameriky.

Práce?
Práce byla prý lepší než dnes. Byly placené přesčasy a každý měl nárok na práci. Kdo opravdu chtěl pracovat, naskytovaly se mu skvělé příležitosti, kdo nechtěl pracovat, byl trestně stíhán.

Knihy?
Z novodobých: Černí baroni, historické romány.

Co to byly bony a Tuzex?
Poukázky výměnné za normální měnu. Tuzex: obchod s luxusním zahraničním zbožím, platilo se právě bony.

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník: dělnický původ, 62 let, odborné učiliště, východní Čechy

Každodenní život rodiny:
Měli jsme tři děti, tak se musel volný čas rozdělit. Velký dům a zahrada zabraly mnoho času. Co jsem vypěstoval, bylo plus pro rodinu. Nějaké vyložené hoby jsem neměl. Trošku akvaristiky, fotbálek, pinec, výlety autem.

Veřejný a soukromý sektor:
Veřejná zeleň byla tabu. Soukromá pole, louky, zahrady to se moc nedodržovalo. Tenkrát se kradlo po zahradách – máme takové zkušenosti i my.

Co se smělo a nesmělo říkat na veřejnosti:
Konkrétně si nevzpomenu na řeči, které se směly a nesměly. Šlo většinou o zpěváky, hudební skupiny a přetisky různých zpráv.

Cesty do zahraničí:
Do východního sektoru to nebyl tak velký problém, ale kapitalistické státy a Jugoslávie tam ano a velký. Navštívili jsme jednou Jugoslávii. Bez známosti jste se víckrát nedostal. Několikrát jsem žádal o devizový příslib, bylo nám písemně odpovězeno, že už jsme tam byli. Okolo devizových příslibů bylo spousta povolení, kolků od zaměstnavatele, uliční organizace, vojenská správa, povolení a doporučení. Jiný pas.

Kultura schůzování:
Párek, kafe a volno z práce. Četly se projevy o hospodaření podniku. Pronášely se jakési zdravice, pak zábava.

Vítání občánků:
Zúčastnili jsme se jednou. Děti ze školek pronesly nějaké básničky a říkanky. Dostali jsme dárek. Bylo to fajn. Slavení svátků: Osvobození republiky a svátek práce byly povinné. Docházka se kontrolovala. Neúčast byla jako absence. MDŽ byl svátek mužů. Spartakiáda: Nacvičoval jsem na jednu v roce 1960. Cvičili jsme v okresním městě.

Vojenská služba:
V 19 letech vás odvezou kamsi. Nikoho neznáte, všechno je cizí. V tom věku je člověk takový vzpurný, nepoddajný a nejednou přijde dril, jaký nezažil. Čím dříve jsi pochopil, tím lépe. Já byl tak ve středu, takže byly i nějaké problémy. Čas všechno srovnal a zbylo jen to hezké a srandovní. Pak už jsem na tom nebyl nikdy tak fyzicky dobře. Nákladní auto, se kterým jsem jezdil, se mně stalo v civilu povoláním.

Mírové hnutí:
Zapojen do mírového hnutí jsem nebyl a nic o tom nevím.

Rozkrádání majetku:
Nevzpomínám si na nějaký konkrétní případ, ale byly. V legraci se vždycky říkalo „vždyť je to nás všech, tak jakápak krádež.“

Podpultové zboží:
V téhle kapitole si troufám říct, že bez kontaktů a konexí jsi byl nahranej. Třeba barevná televize, člověk ji chtěl mít, ale nebylo to nutné. Nejhorší byly hygienické prostředky. Problém byl také oblečení. Potkávat lidi ve stejných botách, tričkách, kalhotách atd. Proto se sháněly bony a jezdilo se do tuzexu. Sehnat bony nebyl žádný problém. Problém byl za kolik. Originální rifle jste nikde jinde nesehnali. Pánské a dámské voňavky, značková trika, zimní bundy péřové. Byl to nadstandard, a proto to tolik stálo.

Kádrový posudek:
Byl to jako jakýkoliv tvůj posudek s tím rozdílem, že jsi ho nepsal. Informace na jeho sepsání poskytovaly různé organizace, uliční, městský, podnikový. Jestli měl někdo zájem tě pošpinit, tak to byla ta správná instituce. Kam jsi nastoupil, táhlo se to s tebou. Já svůj nikdy neviděl.

Brigády:
Na brigády se prakticky muselo. Chtěl jsi dítě do školky, tak ji pomož postavit. Chceš jezdit lyžovat, přijď pomoc na chatu. Máš dítě v jezdeckém oddíle, přijeď na slámu. Je zajímavé, že jsem na brigádách potkával spousty známých z jiných brigád. Média, kultura: Samozřejmě je to už dlouho, názvy některých už neznám. Nic jiného nebylo. Některé se opět vysílají. Estrády a různé soutěže. Některé politicky podbarvené seriály nás kamsi směřovaly. Možná, že když řeknu, že jsme si zvykli, je to špatně, ale když v tom celý život žijete a máte jiné starosti. Hodně seriálů mělo velkou oblibu a tím i sledovanost.

Kult hvězd:
Je pravda, že interpreti písní, scének, gegu a jiných televizních vystoupení byli nebo nebyli v oblibě vládní garnitury. Jestliže se z nich někdo nechoval podle nich, zmizel z obrazovky. My se většinou nic konkrétního nedozvěděli.

Knihy, kina, týdeníky:
Já mám rád encyklopedie a vydavatelství Fakta a Svědectví. Vím, tenkrát se vydával takový odraz toho, co jsme měli vědět. Moc rád jsem četl knihy z leteckého prostředí. Knihy o letcích z druhé světové války jsou moje nejoblíbenější. Až teď v nových dějinách našeho národa zjišťuji, kolik vlastně pilotů se zúčastnilo války v RAF. Bohužel mnozí skončili ve vězení za špionáž nebo vlastizradu. Do kina nechodíme. Ani bych si nevzpomněl, kdy to bylo naposledy. Filmové týdeníky sleduji poměrně rád. Staré záběry sportovního zaměření, staré záběry výstavby různých přehrad, mostů a továrních hal. Kdybych si měl koupit nějaký deník, tak ne Rudé právo. V té době jsem četl jen zadní stránky všech deníků (sport).

Sportovní přenosy:
Sportovní přenosy mám a měl jsem moc rád. Teď v době satelitu je to hračka. Tenkrát třeba utkání v boxu Clay versus Liston vysílali někdy ve 2 hodiny v noci. Stejně tak finále hokejového poháru z USA a Kanady.

Politická zkušenost:
Jenom špatná. Něco za něco při vstupu. Vyhrožování při výstupu.

Volby:
Dostal jsi hlasovací lístky a celý jsi to hodil do urny. Kdo šel za plentu, měl problém.

Zaměstnání:
Byly zaměstnání, které jsi bez členství nemohl vykonávat. Určitě to mělo vliv na postup v zaměstnání.

Motivace k práci:
Když jsi dělal normu a do ničeho nevrtal, měls místo a peníze jistý. Já jsem se živil celý život rukama, tam moc plná zaměstnanost nefungovala. Nestačíš nebo neumíš, tak tady nemůžeš pracovat. V kanceláři to možná fungovalo. Kolikrát si tě podávali jak horkej brambor, nikdo nic nerozhodl.

Nutnost plánování:
Nikdy jsem nevykonával zaměstnání, kde bych o tom musel přemýšlet. Jsem pro, aby se plánovalo (zboží, nedostatek, přebytek). Mám ale strach z těch revizních úřadů a kontrolorů plnění plánů. Spousta lidí, kteří si myslí, že výrobky jsou tady kvůli nim a ne obráceně.

ROH:
Platil každý. Na rekreaci jsem nikdy nebyl. Myslím, že dávali kolekce dětem.

Vzdělání:
Přesto, že mám dělnický původ, nic mě nemotivovalo. Půjdu na řemeslo a budu dělat rukama, jako spousta mých kamarádů.

Učitelé:
Moje starší sestra byla učitelka. Nemyslím si, že je nějaká jiná. Na některých učitelích se dalo poznat, jak přemýšlí. To jsem poznal hlavně později jako rodič na třídních schůzkách.

Vojenská služba:
Něco do nás lili, ale měli jsme spoustu svých starostí.

Charta 77:
Disident jsem nebyl. Byla doba, že jen vyslovit souhlas s Chartou mohl být problém. Vnímal jsem to, ale povídal jsem si o tom jen s nejlepšími přáteli.

Rok 1989:
Už od začátku roku bylo cítit, že se něco bude dít. Televize přenášela nepokoje v Praze. 17. listopad jsem prožil na služební cestě s úplně cizími lidmi, byla to paráda.