Narodil se 4. května 1893 ve Stráži nad Nežárkou čp. 198 v rodině truhláře Linharta Hodíka a jeho manželky Marie, rozené Krupičkové. Po maturitě na třeboňském gymnáziu se rozhodl pro farářskou službu. Na kněze byl vysvěcen arcibiskupem Huynem 29. června 1917 v Praze u sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Jako římskokatolický kaplan působil do února 1918 v Sedlčanech a následně do května 1919 v obci Pozdeň, ležící západně od Slaného. Zde se do paměti věřících mimo jiné zapsal svým vlasteneckým projevem během převratných říjnových dnů roku 1918. K více jak 2 000 místních občanů účastnících se slavnostního průvodu po vyhlášení samostatnosti Československa velmi příkře promluvil z kazatelny kostela Stětí sv. Jana Křtitele o důsledcích vládnutí Habsburků v českých zemích po Bílé hoře. V polovině roku 1919 nastala v životě Linharta Hodíka podstatná změna, když začal působit jako duchovní správce Zemského nalezince u sv. Apolináře na Praze II. Téměř šest let zde byl konfrontován s trpkými životními osudy odložených dětí, kterým, jak vzpomíná jeho pozdější buchenwaldský spoluvězeň dr. Emanuel Strejček, sám dával při křtu jména. V té době prý vycházelo odtud mnoho Linhartů. Příjmení dal podle kalendářního dne, kdy křtil, například Pátek. Vypravoval to několikrát, takže jsme mu pak říkali Linha Pátek. K dalšímu a ještě mnohem výraznějšímu životnímu zlomu se odhodlal v květnu 1925. I přes odmítavý postoj rodiny přestoupil do Církve československé (husitské) (dále jen CČS(H)) a vzápětí se oženil s vídeňskou švadlenou Klárou Tátovskou. Svatební obřad 18. května 1925 u sv. Mikuláše v Praze I vykonal tamní pomocný duchovní Josef Šimon. V CČS(H) našel Linhart Hodík i profesní uplatnění. Krátce působil přímo při pražské diecézní radě, načež byl ještě v květnu 1925 ustanoven farářem v rozsáhlé pošumavské náboženské obci Klatovy. Jeho farnost sahala od Plánice přes Klatovy, Železnou Rudu až k Domažlicím. Říkával si tehdy s oblibou „farář z hor“, když chodil mezi pohorský lid, jemuž plamenným slovem kázal evangelium na četných bohoslužbách ve školách, v sálech sokoloven a hostinců i v přírodě. Když byla na konci roku 1927 schválena samostatná náboženská obec ve Kdyni, stal se jejím prvním farářem právě Linhart Hodík. Dobře znal místní poměry z posledních let svého působení v Klatovech, kdy do Kdyně i z ní administrovaných Chudenic pravidelně zajížděl. Právě k Chudenicím a jejich zámku, sídlu českého šlechtického rodu Černínů, se váže další vzpomínka na faráře Hodíka. Za působení proslulého vzdělance, hraběte Evžena Karla Černína (1796–1868) navštěvovaly Chudenice významné české osobnosti té doby, včetně například Františka Palackého či Josefa Dobrovského, který zde v nevysvěceném kostele sv. Wolfganga konal „staročeskou mši“. Na tuto tradici zde až do čtyřicátých let navazovala CČS(H). Když v roce 1942 kázal v Chudenicích při této příležitosti Linhart Hodík, neopomněl věřícím připomenout bolestný fakt, že klatovský farář Václav Vyšohlíd, zatčený 1. září 1939 v rámci preventivní akce Albrecht Der Erste, je stále držen jako rukojmí v koncentračním táboře Dachau. Těchto bohoslužeb se přímo zúčastnil i tehdejší farář z Prahy-Vysočan Miloslav Kaňák, který později vzpomínal, jak Linhart Hodík ve svém kázání zdůrazňoval, že Vyšohlídovo utrpení stejně jako tisíců jiných volá po spravedlivém Božím trestu. Zemitý a bodrý kněz sloužil bohoslužby ve Kdyni a Chudenicích, československé náboženství vyučoval v letech 1937–1941 například i na gymnáziu J. Š. Baara v Domažlicích, jehož ředitelem byl až do roku 1939 již zmiňovaný dr. Emanuel Strejček. Účastnil se rovněž veřejného života jako vzdělavatel Sokola, nebránil se ani pravidelným setkáním s přáteli v kdyňské hospůdce. A právě sem jej na pokyn klatovského gestapa přišel 11. října 1943 zatknout velitel místní četnické stanice. Kdyňský farář totiž již od roku 1939 v rámci početné odbojové skupiny působící v Pošumaví a na Chodsku pomáhal kolportovat ilegální časopis V Boj, podílel se na převozu a ukrývání zbraní, rozšiřoval zprávy nepřátelské okupantům, získával prostředky pro rodiny perzekvovaných a vězněných, posiloval a povzbuzoval věřící v kázáních. Vězněn a vyslýchán byl nejprve v Klatovech. Doma zůstala manželka Klára a sedmnáctiletý syn Jiří (v srpnu 1945 se Kláře Hodíkové narodila ještě dcera Ivana). Jiří Hodík byl třetí den po otcově zatčení rovněž přivezen na klatovskou služebnu gestapa. Následoval dvoudenní tvrdý výslech, po kterém byl propuštěn. Gestapo se však alespoň postaralo o jeho vyloučení z Vyšší hospodářské školy v Klatovech, na které do té doby studoval. Koncem října byl Linhart Hodík převezen do Malé pevnosti v Terezíně (29. 10. 1943 – 15. 2. 1944). Zde se setkal s několika bývalými přáteli, mezi které patřil i domažlický českobratrský evangelický farář, poválečný profesor starozákonní vědy na Husově a pak Komenského evangelické bohoslovecké fakultě dr. Miloš Bič. Právě jeho stínovaná kresba uchovaná v Památníku Terezín nám připomíná tvář „faráře z hor“ Linharta Hodíka necelý rok před jeho smrtí. Ve sborníku věnovaném děkanu Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích dr. Janu Merellovi vzpomíná profesor Miloš Bič na ekumenické pracovní obecenství, do kterého v Malé pevnosti patřil i Linhart Hodík, a které svým svědectvím posloužilo nejednomu kamarádovi právě v nelidských poměrech policejní věznice gestapa. V polovině února 1944 byl farář Hodík zařazen do transportu směr koncentrační tábor Buchenwald. Odtud byl po krátké době zavlečen na otrocké práce do pobočky Dora-Mittelbau. Přibližně asi po dvou měsících však musel být ze zdravotních důvodů vrácen zpět do mateřského tábora. Jeho tělesná váha v té době klesla na polovinu a dříve podsaditý kněz se netěšil dobré kondici. Pomocí přátel se mu naštěstí podařilo získat lehčí práci v krejčovské dílně. Zdravotní obtíže však neustupovaly a počátkem listopadu 1944 musel absolvovat operaci břicha. Z nemocničního bloku se již nevrátil. Dne 25. prosince 1944 v 9.30 hod. skonal. Za zásluhy o osvobození Československa mu byl 8. června 1946 prezidentem republiky udělen in memoriam Československý válečný kříž 1939. V roce 1948 byl ministerstvem národní obrany podle zákona 255/1946 Sb. uznán za účastníka národního odboje. Jeho jméno nalezneme na pamětních deskách padlých v rodné Stráži nad Nežárkou, v městském parku ve Kdyni, v budově třeboňského gymnázia a v kostelní lodi Husova sboru CČS(H) v Praze-Dejvicích.