ÚMRTÍ: Voják a vězeň Gulagu plk. Vasil Timkovič (99)

Dnes 2. ledna krátce po půlnoci zemřel Vasil Timkovič, jeden z posledních žijících vězňů gulagu, kteří na vlastní kůži zažili stalinský režim. Bylo mu 99 let. Ještě nedávno jsme Timkovičův životní příběh vzpomněli v souvislosti s 80. výročím vyhlášení amnestie pro vězně gulagu.

Vasil Timkovič pocházel z Podkarpatské Rusi, kde se 21. března 1923 narodil. Studoval na gymnáziu v Mukačevu, kde ho také zastihla německá okupace Československa. S kamarády utekl přes nejbližší hranice do Sovětského svazu, kde očekával klid a bezpečí. Opak byl však pravdou. Pro Paměť národa na tuto událost vzpomínal: „Rusové seděli na nějakých výšinách, a když jsme utíkali na druhou stranu, tak běželi k nám a křičeli: ‚Odhoďte zbraně!‘, a my povídali, že žádné nemáme, ‚Ruce vzhůru‘, a začali nás šacovat. Do rána nás tam bylo asi třicet. Seřadili nás a řekli, krok vpravo, krok vlevo, konvoj zastřelí. Já bych tak rád utekl do lesa, ale povídám, riskovat nebudu, třeba mě zasáhne nějaká kulka a bude po mně.“ Za nedovolené překročení hranice skončil tehdy patnáctiletý Timkovič v gulagu Pečorlag a dva roky v nelidských podmínkách stavěl nechvalně proslulou železniční trať Vorkuta-Moskva. „To všechno jen za kus chleba,“ připomněl ve svém vyprávění pro Paměť národa v roce 2019. „Když jsme spali vedle sebe, spali jsme na boku, tam byla hlasatelka nahoře, teďka z pravé strany si lehněte na levou, na zádech jsme spát nemohli, protože tam bylo málo místa,“ vzpomínal na životní podmínky v gulagu.

Když 20. listopadu 1942 udělil Státní výbor obrany SSSR československým občanům vězněným v sovětském Gulagu amnestii, byl jedním z těch, kteří se dostali na svobodu, respektive mohli posílit vznikající jednotky československé armády v Sovětském svazu. S ní se účastnil bojů o Kyjev a na Dukle. „To byl masakr strašnej, (…) tam bylo tolik raněných, prosili, ten měl ruku utrženou, ten nohu, a plakali, a my jsme utíkali hned odtud pryč, abychom se dostali na druhou stranu,“ uvedl ve vzpomínkách na těžkou bitvu Vasil Timkovič. Na Slovensku ho zastihl konec války, jako občan předválečné Československé republiky viděl hlavní město Prahu poprvé v květnu 1945 při slavnostní vojenské přehlídce. Tehdy mu bylo pouhých 22 let.

Vasil Timkovič přijal po válce nabídku zůstat v československé armádě / Konec války a Vasil Timkovič mezi spojaři

Na Podkarpatskou Rus, která se po válce stala součástí Sovětského svazu, se natrvalo už nikdy nevrátil. Dostudoval střední školu a sloužil v československé armádě až do penze. Jako válečný veterán stál u zrodu místní jednoty Československé obce legionářské v Ústí nad Orlicí a dlouhá léta byl jejím předsedou. Poslední roky žil se svou ženou v České Třebové. Spolu s Janem Ihnatíkem patřil k posledním dvěma žijícím bývalým vězňům Gulagu propuštěným na amnestii vyhlášenou před 80 lety v Sovětském svazu.

Plukovník Vasil Timkovič (99) pamatoval zvěrstva, o kterých se v dnešním Rusku nesmí mluvit. Nedopusťme, aby jejich zkušenost zmizela i z naší paměti. Ústav pro studium totalitních režimů shromažďuje na speciálních webových stránkách www.cechoslovacivgulagu.cz již několik let rozhovory s pamětníky z řad uprchlíků z Podkarpatské Rusi vězněných v Gulagu, dokumentuje místa paměti spojená s jejich utrpením v SSSR, ve spolupráci s ukrajinskými archivy a Západočeskou univerzitou v Plzni rovněž zdigitalizoval archivní fond Státního archivu Zakarpatské oblasti, který podobně jako další získané dokumenty NKVD/KGB, postupně odborně zpracovává a zpřístupňuje veřejnosti. Tato pestrá paleta zdrojů je následně využívána při přípravě odborných a popularizačních výstupů i budování databáze obětí sovětských represí z řad československých občanů. Nedávno byla na uvedených internetových stránkách projektu zpřístupněna v sekci Historie represí další obsáhlá kapitola Amnestie 20. 11. 1942, která zmiňuje také příběh Vasila Timkoviče. Čest jeho památce.