ROZHOVOR: Adam Hradilek o životní anabázi Petra Artona

V rámci série přednášek pořádaných Ústavem pro studium totalitních režimů ve spolupráci se Židovským muzeem v Praze představí dnes 21. března v podvečer historik Adam Hradilek životní anabázi Petra Artona (1922–2021), židovského uprchlíka před nacismem, letce RAF, poválečného zapáleného komunisty, agenta československé komunistické rozvědky ve Velké Británii a následně emigranta v Izraeli.

Pane Hradilku, můžete ve zkratce představit, kdo byl Petr Arton?

Arton byl člověkem mnoha tváří, mnoha jmen. Poznal jsem ho až v jeho pokročilém věku, kdy mu už bylo přes osmdesát let. Mě zaujal jako voják druhé světové války a letec RAF, kvůli tomu jsem ho vlastně původně zkontaktoval. Až během zpracování materiálu o něm jsem zjistil, že jeho životní příběh je mnohem pestřejší a barvitější, než jak jsem původně myslel.

Má dvě tváře?

On jich má mnohem víc, asi jako každý člověk. Tím, že se dožil vysokého věku, a žil ve velice turbulentním období, tak prostě těch rolí hrál v životě hodně.

Pocházel ze židovské rodiny, jeho rodina vlastnila manufakturu. Kdy v jeho životě nastal příklon ke komunistickým myšlenkám?

Když on i jeho rodina utíkali před Hitlerem. Přes Polsko se dostali až do Litvy, do Vilniusu. Zde chodil necelý rok do školy a jeden z jeho nejlepších kamarádů ho přivedl do místní přípravky Komsomolu. Myšlenky komunismu ho tam pohltily natolik, že v tom pokračoval i v řadách RAF, což nebylo časté. Tam byla komunistická základna velmi malá.

Jako jediný z rodiny se po válce do Československa vrátil. Proč?

Jeho otci se podařilo za války ve Velké Británii vybudovat celkem úspěšný byznys. Arton se však vrátil, vstoupil záhy do komunistické strany a zahájil kurz osvětového důstojníka. Vlastně už v té době těsně po konci války se hodně angažoval v upevňování moci komunistické strany v Československu. Zapojil se a byl hodně iniciativní mezi vojáky, například se zúčastnil pochodu veteránů na podporu komunistické strany v uniformě RAF. Jeho role a kariéra propagandisty rostla, na sjezdu mezinárodního svazu mládeže měl už třeba vytipovávat z řad zahraničních delegátů případné spolupracovníky a agenty rodící se Státní bezpečnosti.

Petr Arton vlevo v Archivu bezpečnostních složek v roce 2016, kde byla nalezena složka s jeho dokumenty včetně cestovního pasu s vízem do Japonska / Vpravo jako navigátor 311. perutě RAF v Anglii

Převzetí moci se však Arton už sám nezúčastnil a někdy v roce 1947 odjel zpátky za rodinou do Velké Británie. Ale i s úkoly od československé (komunistické) rozvědky…

Ano, ale i jak o tom píše Prokop Tomek v doslovu knihy, tahle jeho činnost byla de facto nereálná, úkoly od české strany byly neproveditelné a on sám byl víceméně od první chvíle sledován Brity. Měl sbírat informace o emigrantech. Ale zároveň Petr Arton říkal, že v okamžiku, kdy vydělal první milión dolarů, přestaly ho komunistické ideály zajímat, a čím dál tím více, se snažil od československé rozvědky odpoutat. Ta zase naopak. Třeba ho nechala vypsat bianco šek, aby nezběhl a drželi ho v šachu. Napsal oslavný dopis, kde slíbil věrnost komunistickým myšlenkám a vlasti. Dostal se do paranoidní situace, kdy nevěděl, kdo ho kdy sleduje…

To, že ho sledují právě Britové, vnímal nakonec s jistou úlevou …

Ano. Znal většinu lidí, kteří byli souzeni v rámci Slánského procesu čili nejen on, ale i Britové si byli vědomi, že pokud ho vydají do Československa, že ho ohrozí na životě. A právě proto s nimi uzavřel gentlemanskou dohodu, že vycestuje do Izraele.

Knížka je do určité míry biografií, rozhovorem, který jste s ním vedl, tak zároveň i historickou studií. V jakém poměru je to namíchané?

Tři čtvrtě knížky je rozhovor složený z řady uskutečněných rozhovorů, které jsem s ním vedl přibližně od roku 2006. Plus je to vše doplněno poznatky ze spisů britské kontrarozvědky, jak ho sledovali a rozkrývali a vše nakonec doplňují dvě studie z pera zmíněného Prokopa Tomka a Ladislava Kudrny, které ten jeho příběh uvádějí do kontextu doby a okolností.

Nejsem to já, kdo je vinen, říká v úplném závěru knihy Petr Arton. Myslíte si, že je to pravda?

Já myslím, že se všichni snažíme zapomenout na své poklesky a spíš si připomínáme pozitivní činy a postoje. To se týká i Petra Artona, který žil v období, kdy špatná rozhodnutí vedla k mnohem tragičtějším důsledkům než třeba v dnešní době.

Děkujeme za rozhovor.