OHLÉDNUTÍ: Gitanas Nausėda o posilování evropské paměti

Ruská hybridní válka proti demokratickému světu – výzva pro evropskou paměťovou politiku byl název úspěšné třídenní mezinárodní konference, kterou v listopadu minulého roku spolupořádal Ústav pro studium totalitních režimů v Praze. Konala se při příležitosti 33. výročí sametové revoluce v bývalém Československu a vystoupilo na ní několik desítek historiků, badatelů, politologů, bezpečnostních analytiků a novinářů víceméně z celého světa. A také politiků. Spolu s předsedou vlády ČR Petrem Fialou, lídryní Běloruské opozice v exilu Svjatlany Cichanouské na ní s projevem vystoupil také litevský prezident Gitanas Nausėda.

Vážené dámy, vážení páni, milí hosté. Přízrak války a zkázy opět pronásleduje Evropu. Uspořádání světa založené na mezinárodních dohodách je poprvé od konce druhé světové války otevřeně, a tak krutě, napadené. Ruská vojenská agrese vůči Ukrajině je dalším pohoršujícím příkladem neochoty Moskvy řídit se základními pravidly mezinárodního spolužití. Díky rozsáhlým zkušenostem ve vedení trestních výprav a vytvoření zamrznutých konfliktů, začalo Rusko velkou imperiální válku a územní expanzi. Tahle válka se vyznačuje hesly genocidního charakteru a četnými, dobře zdokumentovanými zločiny proti lidskosti.

Otázkou zůstává proč? Proč se Rusko chová takto agresivně, vystupuje vůči všeobecným postojům evropských národů a evropské civilizaci? Proč se nevyprovokovaná válka proti sousednímu státu těší takové popularitě v samotném Rusku? Odpovědi na tyto otázky by nám měly pomoci postavit se proti probíhající ruské válce proti demokratickému světu. Tyto odpovědi by nám měly pomoci vyhnout se dalším chybám. Domnívám se, že odpovědi najdeme jak v ruských, tak v evropských dějinách. Bohužel, jedno zásadní ponaučení nepřišlo ani během druhé světové války, ani po ní. Mezinárodní komunita zapomíná na to, že nacistický režim nekonal v Evropě osamoceně. Sovětský svaz napadl, okupoval a nezákonně anektoval sousední země. Byli to i zastánci komunistické ideologie, kteří měli svůj podíl na zničení uspořádání světa. A částečně, bohužel, uspěli!

Žijeme ve světě, který vznikl na ruinách druhé světové války. Tento konflikt však stále pokračuje, minimálně v mysli lidí, když ne v realitě. Je vedený jako ruská hybridní válka proti demokratickému západu. Bojuje se v rovině kolektivních vzpomínek a všude tam, kde se národní identity navzájem ovlivňují. Druhá světová válka je stále velmi relevantní, nakolik její konec přinesl odlišné výsledky pro jednotlivé lidí. A jednotlivé národy. Pro západní země válka skončila v roce 1945. Co následovalo potom, byla éra demokratické svobody, obnovy a ekonomického růstu. Nacistický režim byl odsouzený v Norimberku, staré rány se zahojily a historičtí nepřátelé se usmířili. Ale pro státy a národy, které zůstaly pod vlivem Sovětského svazu, vypadal konec války odlišně. Mnoho zemí střední a východní Evropy bylo podrobených a lidé byli dál terorizovaní sovětským totalitním režimem. Sociální život a ekonomika byly zničené na oltáři sovětské ideologie.

V Litvě, kde bylo nacisty zabito 200 tisíc lidí, znamenala sovětská nadvláda další ohromné ztráty. Jen v první dekádě sovětské vlády zemřelo 20 tisíc odpůrců režimu. Během celého trvání sovětské okupace zemřelo 25 tisíc politických vězňů ve speciálních táborech a věznicích. 28 tisíc lidí, z nich byla většina dětí a starých lidí, zemřeli na Sibiři. Z 280 000 lidí, kteří byli deportovaní a vězněni v gulazích, se jedna třetina nikdy nevrátila. Téměř půl miliónu lidí – šestina předválečné populace – byla nucena utéct na západ. Není proto překvapením, že pro nás, Litevce, se 2. světová válka skončila až v roce 1993, kdy z našeho území odjel poslední ruský tank.

Bohužel se zdá, že pro Rusko válka nikdy neskončila. 77 let po pádu Berlína, používá ruský režim tu samou, dobře známou lež války proti takzvaným fašistům. To není v žádném případě náhoda. Touha po sovětské minulosti, uměle vytvořená mytologie Velké vlastenecké války, zůstává jádrem oficiální ideologie ruského státu. V Rusku je vítězství proti nacismu prezentováno jako národní triumf dosažený s velkými ztrátami a malou pomocí zvenku. Ještě i nejhorší zločiny stalinismu, jako například ukrajinský hladomor anebo masové deportace celých etnických skupin, jsou prezentovány jako nevyhnutelné kroky v cestě za vítězstvím. Vyhlašují, že velké vítězství ospravedlňuje nejbrutálnější zákroky.

Stejné zbavování se zodpovědnosti můžeme vidět i v krocích současného ruského režimu. Je vskutku smutné, že od pádu Sovětského svazu, Rusko neprošlo skutečnou desovětizací, či duchovní obnovou. Země, která trpěla nejdéle, která ztratila enormní kulturní, ekonomický a intelektuální potenciál v důsledku brutálních sociálních experimentů, nadále oslavuje sovětské masové vrahy: válečné zločince a architekty genocidních kampaní. Rusko se z chyb minulosti nepoučilo a vydalo se po známé cestě imperiální expanze. Souběžně s těmito aktivitami se snaží zneužít vzpomínky na druhou světovou válku a vytváří novou politickou realitu. Beroucí si příklad z Josifa Stalina, přepisuje Vladimír Putin dějiny podle vlastního přesvědčení tak, aby posilnil svou moc a obraz silného Ruska v zahraničí.

Jsme v současnosti svědky vytrvalých útoků na snahy pravdivě dokumentovat zločiny sovětského totalitního režimu. A tady musíme ve svém odporu vydržet stůj, co stůj. Dámy a pánové, nadešel den, kdy Evropa konečně uzná zločiny spojené s oběma totalitními ideologiemi – nacismem a komunismem. Svět nacistický režim už jednoznačně odsoudil. Trpké poučení ze zločinů nacismu se stalo povinnou součástí vzdělání po celé Evropě. Máme mnoho informací o jejich zločinech i obětech. Naopak je smutné, že paměť a znalost o sovětských zločinech není zdaleka tak silná. Stále ještě hledáme signál, že i těmto zločinům je třeba se věnovat. Ruská vojenská agrese proti Ukrajině, kterou podporuje silná dezinformační kampaň, je opravdu důležitý budíček pro celý svět. Abychom mohli vyvracet spletité lži namířené proti demokratickým společnostem, musí naše společnosti prostě vědět co nejvíc o totalitní minulosti. Musíme hledat tu pravdu. A abychom tu pravdu našli, musí se historický výzkum a vzdělávání rozšířit na celou Evropu a dál do světa. Přesné vyhodnocení a porozumění komunistické minulosti musí tvořit jádro politických diskuzí.

(…) Těší mě skutečnost, že Platforma evropské paměti a svědomí oceňuje ruské organizace jako je Memorial, které mluví o stalinských zločinech, o aktivitách stalinského režimu. Velmi vítám, že se poukazuje na organizace, které se snaží demokracii ve společnosti opravdu podporovat. Hanebné činy, které vedly k rozkladu této organizace, jsou jen dalším potvrzením rozkladu občanské společnosti v Rusku. Osud Memorialu odráží žalostný stav paměti a svědomí v této zemi. Je totiž důležité posilovat ruskou paměť.

Je mým velký přáním, aby se Platforma evropské paměti a svědomí dále rozrůstala a pokračovala v odkrývání zločinů stalinismu. Klíčová spolupráce veřejných a soukromých institucí, které se podílejí na výzkumu, vzdělávání a zvyšovaní povědomí, jsou nevyhnutelné pro úspěch. Letos lídři Litvy, Polska, Lotyšska, Estonska a Rumunska poslali dopis premiérovi Petru Fialovi, jehož země předsedá Evropské radě a komisi a vyzvali v něm všechny členské státy a instituce, aby spojily sily pro posilnění Platformy evropské paměti a svědomí. Chceme, aby tato platforma měla adekvátní politickou a finanční podporu (…) Spojme proto síly a pomozme se stavbou památníku pro všechny oběti totalitních režimů v Bruselu – v hlavním městě Evropy. Strhněme konečně železnou oponu ignorace, dezinformace a politické manipulace. Každý evropský stát potřebuje znát pravdu. Protože jenom pravda nás osvobodí. Děkuji.