OHLÉDNUTÍ: Ondřej Hladík o ONV jako nástroji perzekuce
(4. 8. 2023) – Již pojedenácté letos proběhla v Českých Budějovicích odborná konference, na jejímž pořádání s Jihočeským muzeum v Českých Budějovicích a Státním oblastním archivem v Třeboni spolupracuje i Ústav pro studium totalitních režimů. Letošní ročník se konal na téma Národní výbory 1945-1990: Orgány státní moci, nebo mocenský nástroj politiky KSČ? Jak název napovídá, konference byla tematicky zaměřena na problematiku národních výborů všech stupňů v rámci politického systému a politického, společenského a hospodářského života Československa na úrovni regionální i centrální. Na konferenci vystoupil s příspěvkem také PhDr. Ondřej Hladík z Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR. S jeho svolením z něj přinášíme následující ukázku:
Okresní národní výbory jako nástroj perzekuce
Národní výbory, které od roku 1945 představovaly jak orgány státní moci, taky i zástupce místních samospráv, se po únoru 1948 staly ideálním nástrojem perzekuce v regionech. K tomu napomáhala jednak znalost místní problematiky a opomenout nelze ani to, že bezpečnostním referentům Okresních národních výborů (ONV) přímo podléhal Sbor národní bezpečnosti (SNB). Nadto nová ústava z 9. května 1948 definitivně setřela rozdíly mezi státní správou a samosprávou.
V čem je tedy možné spatřovat zásadní moment, který z národních výborů udělal prvoliniový nástroj poúnorové perzekuce? Lze za něj bezpochyby považovat zařazování lidí do táborů nucených prací (TNP), sloužících k mimosoudní izolaci protikomunisticky vystupujících jedinců. A je nutné doplnit, že současně se počítalo i s využitím TNP k postihu osob vyhýbajících se práci a spořádanému životu, v čemž vlastně přebíraly roli donucovacích pracoven existujících již od 19. století. Bezpochyby tak došlo ke zneužití této instituce k politickým účelům.
Nejprve tedy krátce k důvodům vzniku TNP. V prvních měsících po únorových událostech ještě nebyla situace v Československu nijak jednoznačná a narůstala nespokojenost obyvatelstva. Vrchol těchto událostí přestavoval pohřeb prezidenta Edvarda Beneše na začátku září 1948, který je možné považovat za první krizový moment režimu. Komunistické vedení v souznění s rezolucí Informbyra prosazovalo politiku „ostrého kurzu proti reakci“, a proto začalo pracovat na „odvetných“ opatřeních. Již v polovině září proto byly připraveny návrhy zákona č. 247/1948 Sb. o táborech nucené práce.
Zákon vešel v platnost 25. října téhož roku a kategorie lidí určených k zařazení do táborů vymezil porušením čtyř právních norem. Na jejich základě je historik Karel Kaplan v knize Tábory nucené práce v Československu v letech 1948-1954 (Praha 1992) specifikoval následujícím způsobem:
1) osoby vyhýbající se práci (tuláci, opilci)
2) osoby ohrožující hospodářský život, zvláště zásobování
3) osoby odsouzené podle zákona na ochranu republiky a hospodářství, proti černému trhu a po odpykání řádného trestu
4) osoby odsouzené za správní přestupky
5) osoby ohrožující lidově demokratické zřízení, zesměšňující režim, vychvalující kapitalistický řád, šířící nepravdivé zprávy, osoby zastávající před válkou vedoucí místa v hospodářském i politickém životě a osoby, které mají bezpracné důchody
6) osoby, které popsanou činnost umožňují jiným
„Na okresní úrovni se proto jednalo o nejmocnější a nejobávanější jedince, i když konečné rozhodnutí nezáleželo na nich.“
Stejný zákon učinil za výběr lidí zařazených do TNP zodpovědné nově vznikající krajské národní výbory (KNV), které měly jmenovat tříčlenné zařazovací komise. Po uzákonění krajského zřízení (zák. č. 280/1948 Sb.) se tak KNV staly rozhodující silou mimosoudní perzekuce. Avšak podklady pro jejich jednání byly připravovány o stupeň níže na žebříčku organizační struktury. Všechny potřebné informace shromažďovali bezpečnostní referenti ONV. Právě u nich se sbíhala oznámení a poznatky z měst i vesnic v obvodu působnosti tohoto úřadu. Na okresní úrovni se proto jednalo o nejmocnější a nejobávanější jedince, i když konečné rozhodnutí nezáleželo na nich.
Formuláře používané u zařazených občanů do tábora nucených prací – vlevo Příkaz k dodání do tábora a vpravo Propouštěcí potvrzení (zdroj: Státní okresní archiv České Budějovice, fond ONV Týn n. Vltavou)
Předchozí tvrzení je snadné doložit analýzou postupu podání návrhu na zařazení do TNP. Základní rámec sice celému procesu dal uvedený zákon č. 247/1948 Sb., ale ten přímo nenastavoval pravidla jeho průběhu. Proto ministerstvo vnitra (MV) vydalo na konci roku 1948 prozatímní pokyny, obsahující ponaučení k jednotlivým paragrafům. Z nich posléze čerpali informace jak zařazovací komise KNV, tak i bezpečnostní referenti ONV. Kromě toho, upravoval život uvězněných a provoz táborů „Prozatímní ústavní, kázeňský řád a výchovný řád táborů nucených prací“, který měl 21 příloh zabývajících se domácím řádem, samosprávou, zdravotní službou, směrnicemi pro politickou výchovu, pravidly strážní služby a přinesly vzor úředních tiskopisů.
Cesta do TNP začala vyhledáváním vhodných kandidátů na zařazení. Tato povinnost náležela ze zákona SNB, národním výborům (ONV, MNV) a úřadům ochrany práce. Vyjmenované instituce musely vhodné kandidáty neprodleně nahlásit bezpečnostnímu referentovi ONV příslušnému podle místa bydliště, pobytu nebo zadržení. Navíc se předpokládala dobrovolnost dalších organizací při oznamování – Akční výbory Národní fronty, odborové organizace, Svaz české mládeže (SČM), Svaz bojovníků za svobodu, Svazy jednotných zemědělců a koneckonců, počítalo se i s aktivním přístupem každého uvědomělého občana. Zjednodušeně, celá společnost měla pracovat jako jeden velký udavač, který bude informovat uvedené bezpečnostní referenty ONV. Je zřejmé, že se tak mimo jiné otevřela další cesta k vyřizování soukromých účtů a nevraživostí.
„Jestliže navrženého na ONV shledali jako vhodného k odeslání do TNP, předložil bezpečnostní referent komisi návrh, včetně délky, po jakou má v táboře zůstat.“
Bezpečnostní referent měl po obdržení oznámení přezkoumat, bude-li dokumentace dostačovat k předání zařazovací komisi KNV. Když ne, pověřil SNB doplněním potřebných informací. Leč skutečnosti všeobecně známé se považovaly za dostačující důkaz a nepotřebovaly doložení dalším prošetřením! Aby se však dodalo alespoň nějakého zdání právního postupu a zákonnosti, nařizovala citovaná instrukce MV povinnost umožnit každému slyšení před odesláním návrhu KNV. Jestliže navrženého na ONV shledali jako vhodného k odeslání do TNP, předložil bezpečnostní referent komisi návrh, včetně délky, po jakou má v táboře zůstat. Délka zařazení se pohybovala v rozmezí tří měsíců až dvou let. Tím však postih rodiny nemusel skončit. Další zákonná pravomoc referentovi umožňovala rozhodnout o zákazu pobytu po propuštění, zabavení bytu, odnětí živnostenského oprávnění či uvalení národní správy na podniky a nemovitosti.
Jiná byla situace v případech, kdy se jednalo o osoby, které se provinily proti některým zákonům (na ochranu lidově demokratické republiky; o stíhání černého obchodu a podobných pletich; o trestní ochraně provádění dvouletého hospodářského plánu, o trestní ochraně národních podniků, znárodněných podniků a podniků pod národní správou). Tehdy odpadalo vyhledávání orgány bezpečnosti či dalšímu úřady a povinnost upozornit zařazovací komise přešla přímo na soudy. Bezpečnostní referent ONV mohl pouze podat návrh na dobu stanovenou k pobytu v TNP. Poslední kategorií lidí, kteří v táborech mohli skončit byli jedinci odsouzení ONV za správní přestupky. Pokud délka stanoveného trestu přesahovala tři měsíce hrozil tento mimosoudní postih i jim.
Připravil MARTIN VACEK
