OHLÉDNUTÍ: Jan Cholínský o pevných názorech prof. Kalvody

(25. 5. 2023) – Ve dnech 12. a 13. května 2023 proběhla v Chotěboři a na zámku v Malči mezinárodní konference Sto let od narození profesora Josefa Kalvody, která měla za cíl přiblížit práci a odkaz tohoto polozapomenutého českého historika a politologa žijícího dlouhá léta v nuceném exilu v USA. Letos si připomínáme 100 let od jeho narození v Malči na Vysočině. Jedním z těch, který se o popularizaci myšlenek, názorů a postojů Josefa Kalvody již mnoho let snaží, je také historik Ústavu pro studium totalitních režimů a šéfredaktor odborného časopisu Securitas Imperii PhDr. Jan Cholínský. Na konferenci vystoupil se dvěma referáty, z nichž přinášíme následující ukázky:f

Nejsme lidovci, ale křesťanští demokraté – cesta Josefa Kalvody od Československé strany lidové ke Křesťansko-demokratickému hnutí v exilu

Malorolník z Malče u Chotěboře Josef Kalvoda se stal politikem v pouhých 22 letech, když vstoupil do jediné nesocialistické strany ze čtyř povolených českých stran v poválečném Československu – Československé strany lidové. A od počátku nebyl straníkem tuctovým, stal se významným regionálním organizátorem odboru mládeže, členem okresního národního výboru a začátkem roku 1948 kandidátem na post poslance Ústavodárného Národního shromáždění za Havlíčkobrodský kraj. Po komunistickém převratu byl v důsledku své poválečné politické činnosti v polovině března 1948 zatčen a pět měsíců držen ve vyšetřovací vazbě. Po skončení vyšetřování byl propuštěn a očekával soud.

V listopadu 1948 uprchl těsně před soudním řízením do zahraničí. V exilu založil v uprchlickém táboře Murnau v prosinci 1948 Sdružení katolické mládeže (42 členů) a počátkem roku 1949 se zúčastnil v Ludwigsburgu sjezdu obnovované Československé strany lidové (ČSL) v exilu. Se stranou se ale názorově i formálně rozešel a v roce 1953 byl společně s filozofem a novinářem Simeonem Ghelfandem a bývalým poslancem Bohdanem Chudobou spoluzakladatelem a od roku 1954 předsedou českého exilového Křesťansko-demokratického hnutí. Nejvýznamnější akcí tohoto politického subjektu bylo formulování a podání memoranda vládě a Kongresu Spojených států amerických z 28. října 1954 o nutnosti zintenzivnění studené války a s konkrétními návrhy na její vedení a osvobození porobených sovětských „satelitů“. O memorandu bylo diskutováno v Kongresu a tehdejší vůdce Republikánské strany v Kongresu senátor William Knowland ho nechal přetisknout v kongresním věstníku (Congressional Record).

Od poloviny padesátých let pak byl Kalvoda spolupracovníkem amerických politiků a státních úředníků a po získání amerického občanství vstoupil v roce 1960 do americké Republikánské strany. Na přelomu padesátých a šedesátých let faktická činnost exilového Křesťansko-demokratického hnutí stejně jako dalších exilových politických subjektů postupně zanikla. V roce 1964 se už jako republikán a univerzitní profesor Josef Kalvoda účastnil neúspěšné prezidentské kampaně za zvolení senátora Barry Goldwatera prezidentem Spojených států a později v letech 1980 a 1984 úspěšných kampaní za zvolení Ronalda Reagana, od něhož dostal za své angažmá osobní děkovný dopis.

Z hlediska českého politického aktivismu a protikomunistické rezistence ve svobodném světě byl nejvýznamnějším aktérem v českém exilovém nesocialistickém táboře. V lednu 1990 přijel do Československa a vedl rozhovory s kardinálem Františkem Tomáškem i vůdčími představiteli křesťanské politiky. Setkal se s místopředsedou Československé strany lidové Bohumilem Svobodou, generálním tajemníkem téže strany a federálním ministrem vnitra Richardem Sacherem, předsedou Křesťansko-demokratické strany Václavem Bendou nebo s předsedou slovenského Křesťansko-demokratického hnutí Jánem Čarnogurským. V roce 1991 vedl dlouhé rozhovory v New Yorku s novým stranickým předsedou Československé strany lidové Josefem Luxem, kterému doporučoval změnu názvu strany na Křesťansko-demokratickou unii, dále ponechání si stranického deníku Lidová demokracie (s pozměněným názvem na Křesťanská demokracie) a snahu získat ve vládě pro stranu post ministra školství. V roce 1992 předsedal panelu o zahraničním protikomunistickém odboji na konferenci bývalé exilové Společnosti pro vědy a umění, kde zhodnotil roli Křesťansko-demokratického hnutí i svou vlastní během dlouhého exilu.


Profesor Kalvoda v Praze v devadesátých letech / Vpravo dar – socha Panny Marie v exilu na pražském Strahově (foto archiv Jana Cholinského)
Úsilí prof. Josefa Kalvody o obrodu křesťanské kultury a politiky ve vlasti po pádu komunismu

Život Josefa Kalvody byl už od jinošského věku a také později v jednačtyřicetiletém exilu prodchnut a ukotven intenzivně naplňovaným křesťanstvím a jeho systémem hodnot. Kalvodovo vyznání víry zahrnovalo nejen sváteční konfesní římskokatolickou praxi, ale současně i duchovní zaměření v každodenním životě a konkrétních skutcích. Žité náboženství dávalo nadčasový smysl jeho pozemskému putování a v exilu mu pomáhalo překonávat přicházející krize a těžkosti. Bylo mu také inspirací v jeho dlouhodobém úsilí o osvobození rodné vlasti od komunistické totality a o křesťanskou obrodu české kultury.

Když v roce 1989 padla železná opona, profesor Kalvoda navázal nebo obnovil mnohé osobní vztahy, byl v kontaktu s mnoha jednotlivci a pomáhal, kde mohl. Vedle toho i v posledním desetiletí svého života zapojil své síly a finanční prostředky do uskutečňování „křesťanské myšlenky“ v českém národě. A to přesto, že, jak často opakoval v korespondenci s přáteli, se lidé i prostředí „doma“ natolik změnili, že už do staré vlasti nepatří a žít by tam nemohl, i kdyby to bylo reálně možné (což ale nebylo, jelikož jeho manželka paní Anastasia byla Američanka lotyšského původu a neuměla česky).

Kalvodovu porevoluční veřejnou činnost lze rozdělit do čtyř základních oblastí – 1. Kalvodův organizační a finanční podíl na úsilí amerických Čechů o převoz sochy pojmenované Panna Marie v exilu umístěné v Lisle u Chicaga do Prahy; 2. Kalvodovo předávání důležitých informací a nastřádaných zkušeností českým, křesťansky orientovaným politickým vůdcům; 3. Kalvodovo vydávání a financování vlastních knih s cílem pomoci rozptýlit mlhu, v níž se po půl století vlády politické totality nacházela česká historická paměť; 4. Informování o historii protikomunistického odboje, respektive její zahraniční části.

Za svou práci Josef Kalvoda nic nežádal, jednal podle starého pravidla „za práci pro vlast se neplatí“, které často citoval ve svých esejích, v nichž skládal poctu starým poctivým pracovníkům na pomyslné roli národa, jimž bylo ukřivděno. Takto rehabilitoval vůdce české politiky před první světovou válkou liberála Karla Kramáře, spoluzakladatele zahraničního odboje v době první světové války, agrárníka Josefa Düricha, vůdce ruských a amerických Čechů pracující pro samostatný český stát, liberála Václava Vondráka a socialistu Karla Perglera.

Po českém státu žádal Kalvoda pro sebe po pádu komunistického režimu jediné – zpřístupnění archivních materiálů StB, které se týkaly jeho případu a možnost studovat další materiály týkající se jeho přátel a nabourávání českého exilu po únoru 1948. Přístup k archiváliím ministerstva vnitra a dalších institucí také skutečně získal, a to přímo rozhodnutím prvních dvou federálních ministrů vnitra po revolučním roce 1989: Richarda Sachera, s nímž se osobně setkal, a písemně také od jeho nástupce Jána Langoše. Jak o tom v nekrologu po Kalvodově smrti napsal ekonom profesor Milan Zelený – Kalvoda si zpět do Spojených států odvážel plné kufry xerokopií archivních materiálů.

Připravil MARTIN VACEK