Ceny Za svobodu, demokracii a lidská práva 2021
Cenu ÚSTR letos dostali mimo jiné běloruští opoziční aktivisté, slovenská evangelická farářka či spolek pro důstojné využití uherskohradišťské věznice
Cenu ÚSTR Za svobodu, demokracii a lidská práva v letošním roce obdrželo šest osobností z Česka i zahraničí a jedna organizace. Tito lidé se nebáli slovem i činem vystoupit proti zvůli nedemokratických režimů nebo svým aktivismem přispívají k lepšímu poznání naší nedávné historie i rozvoji spravedlivější společnosti. Slavnostní ceremoniál se konal ve středu 10. listopadu 2021 v Senátu Parlamentu České republiky.
V kategorii za následováníhodné počiny při hájení principů demokracie, svobody a lidských práv Ústav pro studium totalitních režimů ocenil běloruské politické aktivisty Maryju Kalesnikavu a Franciška Vjačorku, kteří aktivně vystupují proti diktatuře Alexandra Lukašenka. Kalesnikava byla po loňských prezidentských volbách zatčena a letos v září odsouzena k mnoha letům vězení. Vjačorka žije dlouhodobě v exilu.
V kategorii za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin jsme ocenili spisovatelku Karin Lednickou, jejíž román Šikmý kostel citlivě líčí osudy obyvatel Karvinska poznamenaného národnostními boji v první polovině 20. století. Ve stejné kategorii cenu obdržel spolek Memoria, který prosadil důstojné využití bývalé věznice v Uherském Hradišti a její uchování jako místa paměti evropského významu.
V kategorii za statečné občanské postoje v době nacistické okupace a komunistické diktatury cenu dostaly tři osobnosti. Darina Bancíková se stala první ženou přijatou do kněžské služby ve slovenské Evangelické církvi augšpurského vyznání a v 60. letech byla vězněna komunistickým režimem. Irena Holoubková jako novinářka na Vysočině statečně a neúnavně informovala o probíhající okupaci v srpnu 1968. Chartista a spoluzakladatel Občanského fóra Jan Urban přes šikanu StB udržoval styky s exilem i médii v demokratickém světě, kam předával zprávy o dění v Československu. Darina Bancíková a Irena Holoubková budou oceněny in memoriam.
Ústav pro studium totalitních režimů uděluje svou cenu každoročně u příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii 17. listopadu, a to ve třech kategoriích: za statečné občanské postoje v době nacistické okupace a komunistické diktatury, za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin a za následováníhodné počiny při hájení principů demokracie, svobody a lidských práv. V uplynulých 12 ročnících jsme ocenili přes 150 osobností.
Akci udělil záštitu 1. místopředseda Senátu Jiří Růžička, který také společně s ředitelem ÚSTR Zdeňkem Hazdrou oceněným předal pamětní medaile a diplomy.
Videozáznam slavnostního předávání Ceny ÚSTR 2021
Fotogalerie
Laureáti a laureátky Ceny ÚSTR 2021
Cenu za statečné občanské postoje v době nacistické okupace a komunistické diktatury získali:
Jan Urban (*1951)
Ze sborovny pod drobnohled StB
Narodil se v Hradci Králové, po absolvování pedagogické fakulty UK působil jako učitel na Gymnáziu v Prachaticích. Roku 1977 odmítl podepsat tzv. Antichartu, za což byl propuštěn ze zaměstnání. Následně byl nucen hledat uplatnění v dělnických profesích. Navázal kontakty s osobami z okruhu Charty 77, k jejímž signatářům se připojil v roce 1987.
Udržoval rovněž styky s disidentskými kruhy v zahraničí, především v Polsku, Maďarsku a SSSR. Podával zprávy z východního bloku do médií v Německu a Francii. Po celá 80. léta byl pod permanentním dohledem StB. V roce 1989 se stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra a posléze také jeho mluvčím. V 90. letech působil jako válečný zpravodaj z Bosny a Hercegoviny.
Irena Holoubková (1928–2020) in memoriam
Reportérka ve službách pomoci druhým
Narodila se v Čachovicích u Nymburka. Od roku 1948 pracovala jako reportérka Československého rozhlasu nejprve v Praze, později v Jihlavě a Žďáru nad Sázavou. V srpnu 1968 spolu s manželem 10 dní nepřetržitě informovali posluchače ve Žďáru nad Sázavou o aktuálním dění, zprostředkovávali reakce místních obyvatel i prohlášení velitelů okupačních vojsk. Jejich úsilí bylo odměněno spontánními projevy podpory ze strany obyvatel Žďáru.
Za tuto činnost byli manželé Holoubkovi vyloučeni z KSČ a dostali zákaz dále působit v rozhlase i televizi. V následujícím období Irena Holoubková vystřídala řadu zaměstnání, zároveň nadále obětavě pomáhala lidem perzekvovaným komunistickou mocí.
Darina Bancíková (1922–1999) in memoriam
V boji za rovnoprávné postavení žen v církvi i společnosti
Narodila se v Kokavě nad Rimavicou na Slovensku jako vnučka evangelického faráře Samuela Bancíka. Ve snaze vyrovnat se se stigmatem nemanželského dítěte se v mládí soustředila na studium. V roce 1951 se stala první ženou na Slovensku přijatou do kněžské služby Slovenské evangelické církve augšpurského vyznání. Jako kaplanka se musela potýkat s šikanou ze strany kolegů kněží a představených církve, kteří se snažili dokázat, že ženy nemají předpoklady pro kněžskou dráhu.
V roce 1962 byla zatčena a odsouzena za protistátní činnost a styky se zahraničím ke 14 měsícům vězení a 5 letům zákazu činnosti. Brzy po propuštění z vězení byla rehabilitována a následně působila 27 let jako farářka ve Velkém Lomě. Své vzpomínky na pobyt ve vězení zachytila v knize Divné sú cesty Božie.
Její odvaha a cílevědomost se staly inspirací v boji za zrovnoprávnění žen v církevním prostředí po celé Evropě.
Cenu za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin získaly:
Karin Lednická (*1969)
Velký román o malých dějinách
Narodila se v Karviné, nyní žije v Ostravě. Od 90. let se věnovala žurnalistice, překladům beletrie a nakladatelské činnosti. V roce 2020 vydala svou románovou prvotinu Šikmý kostel, kterou pozitivně přijala jak kritická obec, tak čtenářská veřejnost. Letos se plánovaná trilogie dočkala druhého pokračování.
Román vypráví o osudech obyvatel regionu poznamenaného národnostními boji a rozsáhlými a překotnými přesuny obyvatelstva v první polovině 20. století. Citlivě líčí dalekosáhlé dopady vysoké politiky a tzv. velkých dějin na každodenní život obyvatel důlní osady na Karvinsku.
Karin Lednické se podařilo české veřejnosti nejen připomenout komplikovanou historii česko-polského soužití na severní Moravě, ale také přesvědčivě ukázat, že své soukromé životy nikdy nežijeme nezávisle na velkých dějinách. Román Karin Lednické toto důležité poznání velmi naléhavě zpřítomnil, a to včetně odpovědnosti, která z toho pro nás všechny plyne.
Spolek Memoria (zal. 2009)
Iniciativa za důstojné využití bývalé věznice v Uherském Hradišti
Spolek vznikl v roce 2009 s cílem zachránit objekt bývalé věznice v Uherském Hradišti a uchovat ho jako místo důstojné piety a připomínky bezpráví a zločinů, které se v průběhu 20. století odehrály za jejími zdmi.
Díky iniciativě spolku se podařilo v chátrajícím areálu věznice v minulých letech zprovoznit příležitostné „prozatímní muzeum“. V roce 2020 začala rozsáhlá rekonstrukce zpustošeného objektu. Ve spolupráci s Moravským zemským muzeem, městem Uherské Hradiště, Zlínským krajem, několika ministerstvy a dalšími partnery v areálu vznikne Národní památník obětí totalitních režimů. Mimoto bude (poněkud paradoxně) sloužit potřebám Okresního soudu, Probační a mediační služby a Okresního státního zastupitelství.
Oceňujeme věcnost a vytrvalost, s níž spolek dokázal ve složité administrativně-politické houštině současného Česka prosadit myšlenku, že věznice v Uherském Hradišti představuje místo paměti evropského významu zasluhující maximálně odpovědný přístup.
Cenu za následováníhodné počiny při hájení principů demokracie, svobody a lidských práv získali:
Maryja Kalesnikava (*1982)
Flétnistka, učitelka hudby, vězněná politická aktivistka
Maryja Kalesnikava pochází z běloruského Minsku, kde vystudovala Státní hudební akademii, učila hru na flétnu a hrála v Národním akademickém orchestru a prezidentském orchestru. Roku 2007 se přestěhovala do Německa, kde dál studovala, vyučovala a hrála až do roku 2019.
V roce 2020 vedla v Minsku volební štáb prezidentského kandidáta Viktara Babaryky, který byl později zatčen. Po vítězství Alexandra Lukašenka v prezidentských volbách Kalesnikava iniciovala protesty, stala se členkou opoziční Koordinační rady a oznámila vznik politické strany Společně, která měla spojovat příznivce neúspěšných Lukašenkových protikandidátů.
V září loňského roku ji příslušníci běloruské policie unesli a pokusili se ji deportovat na Ukrajinu, ale Kalesnikava před hranicemi vyskočila z auta a roztrhala svůj pas. Byla znovu zatčena, vězněna a obviněna z organizace akcí proti národní bezpečnosti, ze spiknutí s účelem chopit se moci a z vytvoření extrémistické skupiny. Před dvěma měsíci byla odsouzena k 11 letům vězení.
Maryja Kalesnikava reprezentuje statečné postoje části běloruské společnosti, která se nehodlá smířit s praktikami vlády posledního evropského diktátora.
Francišak „Franak“ Vjačorka (*1988)
Novinář, filmař, politický aktivista
Francišak Vjačorka se narodil v běloruském Minsku a studoval na gymnáziu Jakuba Kolase, které úřady v roce 2003 zavřely jako opoziční. Ze studií na žurnalistické fakultě Běloruské státní univerzity byl vyloučen za pořádání opozičních demonstrací, dále studoval na Evropské univerzitě humanitních věd v litevském Vilniusu a na Varšavské univerzitě v Polsku.
Už od studií se věnoval politické činnosti, v roce 2008 byl zvolen předsedou mládežnické frakce opoziční Běloruské lidové fronty, pořádal a účastnil se mnoha protestních akcí v Minsku. Byl mnohokrát zatčen, krátkodobě vězněn i bit.
Režíroval a podílel se na vzniku několika filmů, z nichž nejznámější je Ať žije Belorusko!. Od roku 2012 pracoval v Rádiu Svoboda, kde vedl řadu žurnalistických pořadů. Žije v exilu v Polsku, na Ukrajině, v Litvě a dalších zemích EU, protože v Bělorusku mu hrozí uvěznění. Je jedním z důležitých představitelů rozrůstající se běloruské diaspory. V říjnu 2020 se stal zahraničně-politickým poradcem Svjatlany Cichanouské – s nadsázkou lze říci, že je ministrem zahraničí exilové běloruské vlády.
V exilu žil dlouho před vypuknutím loňských protestů, bez jeho exilových aktivit by současné silné zahraniční působení běloruské opozice nebylo možné.
